Maturita 2026

Vzhled

Stáhnout jako MD

18/20: R. John - Memento ⚠️📖 ​

Druh a žánr:

  • Literární druh: epika
  • Žánr: román s reportážními prvky, zároveň společenská a psychologická próza
  • Forma: próza
  • Kompozice: dvě motta (citace pražského psychiatra a pražského psychologa o nevyléčitelnosti závislosti), pak souvislé vyprávění bez očíslovaných kapitol, jen graficky členěné (převažují krátké pasáže oddělené mezerou); výrazně retrospektivní – děj začíná krizovou situací (Michalovo umírání u popelnice) a přes vzpomínky se vrací zpět; Vyprávění je převážně v er-formě, ale silně proniká do Michalova vědomí – využívá vnitřní monolog, přímé myšlenky a volnou nepřímou řeč, takže místy působí téměř jako ich-forma; na konci se text přepne do reálné byrokracie – závěrečný úřední protokol o nálezu mrtvého Michala a poznámka, že od 1. 1. 1985 byl pervitin oficiálně zakázán.
  • Kniha je založená na autentických materiálech a působí jako varovná, ale ne jako suché moralizování, spíš jako vtáhnutí přímo do prostředí závislosti.

Autor a literárněhistorický kontext:

  • Radek John (*1954, Praha) je český prozaik, publicista, scenárista, novinář a politik. Studoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU a působil jako redaktor časopisu Mladý svět, kam přispíval reportážemi o narkomanech a dalších tehdy tabuizovaných společenských problémech (rok studoval prostředí narkomanů, znal jejich slang i postupy).
  • Po roce 1989 se věnoval publicistice (TV pořad Na vlastní oči), v letech 2010–2011 byl předsedou strany Věci veřejné a ministrem vnitra ve vládě Petra Nečase.
  • Memento vyšlo poprvé v roce 1986 v nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1995 ho zfilmoval Vojtěch Jasný.
  • Kniha vyšla oficiálně (ne v samizdatu) přesto, že drogová scéna byla v normalizační ČSSR oficiálně popírána – právě proto byla vnímána jako varování („memento") a měla obrovský ohlas.
  • Dílo patří do české současné prózy 70. a 80. let, tedy do období normalizace, ale tematicky je výjimečné tím, že otevřeně ukazuje drogovou scénu, o níž se tehdy veřejně skoro nemluvilo.
  • Další díla: Džínový svět (1979, generační próza o mladých lidech v normalizaci), později hlavně publicistika a scénáře.

Téma a motivy

  • Téma: drogová závislost mladého člověka a postupný rozpad jeho života, vztahů i osobnosti.
  • Hlavní myšlenka: droga nezačne jako „velké zlo“, ale jako experiment, únik nebo frajeřina, a pak člověku sebere identitu, vůli i budoucnost. Kniha funguje jako memento, tedy připomínka a varování.
  • Motivy:
    • drogy a závislost
    • parta a tlak prostředí
    • útěk od reality
    • láska a spoluzávislost
    • vězení, léčebna, nemocnice
    • abstinenční příznaky
    • kriminalita kvůli drogám
    • paranoia, psychóza, rozpad osobnosti
    • marné pokusy začít znovu.

Časoprostor

  • Prostředí: hlavně Praha (byty party, diskotéky, nemocnice Apolinář, léčebna Bohnice, vězení), dále východní Slovensko (vojenská posádka, výjezd s lékovým transportem do Prešova) a horská chata, kam jezdí parta „začínat nový život".
  • Čas: přelom 70. a 80. let 20. století; epilog je přesně datovaný – 9. 12. 1984 je Michal nalezen v bezvědomí po varu pervitinu. 1. 1. 1985 je zmíněno jako datum, kdy byl pervitin oficiálně přidán na seznam omamných látek (ČSSR – závěrečná dokumentární poznámka v knize).
  • Děj sleduje zhruba několik let Michalova pádu do závislosti (od gymnázia až po těžké poškození mozku).
  • Důležité prostředí tvoří byty feťáků, nemocnice, záchytka, vězení, léčebna a drogová komunita, tedy místa mimo normální „spořádaný" svět.

O knize: ​

Román začíná drsně a bez okolků. Michal Otava leží po předávkování mezi popelnicemi, není schopný skoro ani zavolat o pomoc a neví, jestli umře, nebo ho někdo zachrání. Nakonec se dostane do nemocnice a právě odtud se rozbíhá retrospektivní vyprávění jeho minulosti. Tohle je pro kompozici zásadní: čtenář hned od první chvíle ví, že konec téhle cesty je rozklad, ne žádná frajerská legenda.

Michal byl původně gymnazista z poměrně normální rodiny, ale doma se necítí dobře. Otec je tvrdý (sám bývalý letec u proudových letadel), matka naopak přehnaně ochranitelská. Michal se nudí, chce vypadat dospěleji, být zajímavý, uniknout stereotypu a zapadnout mezi „volnější" lidi. První lásku Olinu (Olgu Machovou) ztratil ještě na gymnáziu a od té doby v sobě nese dojem, že ho každý opustí. Přes kamaráda Honzu se dostane na diskotéku a tam pozná partu kolem Richarda, Evy, Dáši, Zdeňka, Pavla, Standy, Petra a dalších. Zpočátku na něj působí jako bezproblémoví, svobodní a pohodoví lidé. Právě tady začne jeho pád.

Michal začne drogy nejdřív jen zkoušet. Bere je jako experiment, způsob, jak být zajímavější, jak zapomenout na školu, rodinu i vlastní nejistotu. Jenže „občas“ se rychle změní v pravidlo. Zároveň se sblíží s Evou, která už je závislá víc než on. Jejich vztah není normální opora, ale spíš společný pád. Droga postupně nahrazuje lásku, práci, cíle i běžné lidské vazby. Michal se několikrát předávkuje, skončí v nemocnici, ale léčbu odmítá a sám sobě namlouvá, že to má pod kontrolou.

Zlomové je, že Michal postupně zjišťuje, že parta není žádné kamarádství. Eva mu řekne, že ho do party přivedli i proto, že se bude líbit Richardovi a ostatní z něj budou mít výhody. Richard není kamarád, ale manipulátor a dealer – pracuje v podniku Zdravotnické zásobování („kozel zahradníkem"), odkud krade léky a opiáty a na partě zkouší vlastní experimenty. Michal už sice začíná chápat, do čeho spadl, ale v té chvíli je pozdě. S Evou se několikrát pokoušejí abstinovat, jenže absťáky jsou tak silné, že se vždycky vrátí zpět.

Před nástupem na vojnu absolvuje Michal třináctitýdenní léčbu v psychiatrické léčebně (u Apolináře / Bohnice). Lékař i matka berou povolávací rozkaz jako šanci: dva roky vytržení z prostředí, daleko od party a od Evy.

Vojna – KLÍČOVÁ pasáž knihy ​

Michal nastoupí na základní vojenskou službu (povinná dvouletá vojna v ČSSR) na východní Slovensko. Je zařazen k pyrotechnikům a později jezdí jako velitel vozu, dosáhne hodnosti desátníka (des. Otava). Pro matku i pro něj samotného je to navenek úleva: dva roky bez Prahy, bez party, bez Evy. Měla by to být nucená abstinence.

Zpočátku to tak vypadá: Michal je v jakési „zóně", emocionálně vyhaslý („vygumovaný"), ale začíná paradoxně tloustnout, zatímco ostatní vojáci v prvním půlroce hubnou. Spolubojovníci si dělají vtípky, že má pořád „něco extra" – netuší, proč Michal tloustne (tělo se zotavuje, ale dál tajně bere). Z domova ho navštěvuje máma a píše Evě.

Zlomová epizoda – transport léků do Prešova:

  • Velitel roty pošle Michala jako velitele vozu s nákladem léků na vojenskou marodku do Prešova. „Fetácký ráj," říká si Michal v duchu.
  • Léky jsou v evidovaných kovových bednách se zalitými víky, klíče má lékař, každá ampule se přesně eviduje. Krást nelze.
  • Michal schválně způsobí drobnou nehodu: nařídí řidiči V3S špatně couvnout tak, že auto rozdrtí zadním kolem jednu bednu. Lékař zuří („Já vás dám zastřelit, chlapi!"), ale bedna se „prokazatelně" poškodila a podle předpisu musí být komisionálně zničena.
  • Michal nabídne, že to udělá sám – využije, že je vyučený pyrotechnik. Vyfasuje tritol, bleskovici, zápalnici, převeze bednu s opiáty na cvičiště. Ve křoví bednu tajně otevře, z rozbitých ampulí morfia natáhne stříkačkou cca 40 ml, dalších přes deset neporušených ampulí schová v trávě. Bednu pak rituálně odpálí na cvičišti („Hlásím, že k likvidaci dojde za 60 sekund.").
  • Za „zaviněnou" nehodu dostane jen měsíc zaražené vycházky. Stříkačky na jedno použití najde v popelnici před marodkou – nikdo nic nepojme podezření.
  • Navíc si od jiných „absíků doktorů" sežene za sklenici domácího sádla tři recepty na Algenu (véčko), část receptů „ztopí" sám.

Z vojny si Michal přiveze: zhruba sto padesát kubíků morfia + asi 10 ampulí + razítka a recepty na opiáty. Schová si je v kufru v nádražní úschovně, dokud nepřesvědčí Evu, že to spolu zvládnou „normálně".

Význam pro román (a maturitní pointu): vojna měla být nuceným restartem a vyléčením, ale Michal si v ní sám aktivně vybuduje další zdroj drogy. Nejde o oběť okolností – je to autorský čin závislého. Tahle epizoda dokazuje, že problém není v prostředí, ale v něm samém: závislost si vezme s sebou kamkoli. Pro komisi je to zlatý moment – krátký, dramatický, ukazuje, že Michal ne pouze „padá", ale aktivně manipuluje vojenskou byrokracii ve svůj prospěch.

Po vojně ​

Po návratu se Michal vrací do Prahy. Hned z nádraží jde na diskotéku, Evu najde, znovu se sblíží. Matka mu pomůže sehnat práci řidiče tramvaje (kurz pro řidiče trval asi 8,5 týdne, vyhovoval mu jako alibi). Chvíli si s Evou hrají na „normální pár" – chtějí gramofon, desky, snad i dítě. Zásoba z vojny ale rychle dochází; Michal si při jízdě začne dělat halucinace (vidí cikána s trámem v kolejích, kterého tam nikdo jiný nevidí) a o místo řidiče tramvaje přijde.

Když dojde morfin, jejich život se smrskne na jediné: jak sehnat další drogy a peníze. Nejdřív zkouší padělané recepty – Michal jde do lékárny s receptem a celou dobu se třese, že ho magistra pozná, nebo že někdo zavolá „stopadesátosmičku" (tehdejší policii). Není to už žádný rebelský experiment, je to permanentní paranoia: bojí se fronty, lékárnice, vlastního pohledu, útěku. Když recepty přestanou stačit, vloupají se do lékárny. Eva je tentokrát uvnitř s ním – Michal hledá hlavně opiátovou skříň, Eva mezitím hází do pytle aspoň léky z regálů. Michal v té scéně rozhodně není profesionální zloděj: klepe se, potí se, panikaří, řeší světlo baterky a čas. Droga už není jen zdravotní problém, ale i motor kriminality.

Proč je chytnou: udělají to dost amatérsky a nechají za sebou stopy. Při výslechu se pak řeší: viděli je svědci ze Zbraslavi, krev na skle a zdech odpovídá Michalově krevní skupině, najdou vlákna z jeho trička, zapranou krev na triku, problém jsou i Eviny tenisky. Není to náhoda – policie má jasné indicie. Michal se snaží Evu krýt: tvrdí, že na Zbraslavi byli jen jako na výletě do jejího rodného městečka, že si lékárnu šel obhlédnout sám a Eva o ničem nevěděla. To je důležité pro jejich vztah – pořád se snaží hrát ochránce, i když jsou oba už totálně v rozkladu.

Současně se rozpadá i jejich okolí. U Richarda probíhají další pokusy s novými látkami, někdo z party se předávkuje, jiní mají psychózy nebo se úplně ztrácejí. Michal s Evou se ještě jednou pokusí utéct z Prahy a přestat, když jedou za Petrem na horskou chatu. Jenže už na nich je závislost příliš vidět a žádné nové začátky se nekonají. Po návratu do Prahy vtrhne policie do Richardova bytu, Eva se v panice předávkuje prášky a následují výslechy, soud a tresty.

Vězení: Po výsleších a soudu skončí ve výkonu trestu – třicet měsíců, z toho dva měsíce už má za sebou ve vyšetřovací vazbě. V textu je to scénicky ostré: eskortáci, želízka, „Konec!", a hned popis kriminálu – ploty, ostnatý drát, betonová zeď, strážní věže. Vězení ho ale nevyléčí. Sám si sice říká, že by chtěl přestat, ale vzápětí přemýšlí, že by se to tam dalo přežít „jen s jednou dvěma injekcemi denně". Eva mu pošle pomeranče napuštěné morfiem a Michal se znovu předávkuje. Pak mu najdou prášky ve slamníku a skončí v přísnějším režimu.

Po vězení chvíli bydlí u rodičů a krátce to vypadá, že by se mohl vrátit do normálu. Jenže to je u něj vždycky jen přestávka, ne skutečný obrat. Znovu se objeví staré kontakty, hlavně Honza, který Michala dotlačí k tomu, aby díky svým chemickým znalostem začal vařit pervitin. Tím se Michal posune z role uživatele/zloděje do role člověka, který drogu i vyrábí – už není jen oběť závislosti, ale aktivní součást drogového prostředí.

Eva mezitím dál osciluje mezi léčbou, vězením a návraty k Michalovi. Jejich vztah se mění ve směs zoufalství, spoluzávislosti, hádek a krátkých iluzí, že tentokrát to vyjde. Chvíli dokonce uvažují skoro jako „normální pár“, objeví se i motiv možného dítěte, ale všechno to smete další dávka, další var, další kolaps. Eva krvácí po nové látce, Michala zmlátí Honzovi lidé, oba skončí v léčbě v Bohnicích. Tam Michal na chvíli opravdu nahlédne, že už neumí skoro nic jiného než fetovat a vařit drogy. Jenže ani léčba nepřinese definitivní obrat.

Po dalším propuštění se Michal znovu velmi rychle vrátí k drogám. Eva se od něj začne odtrhávat a znovu se léčit. Když se pak jejich cesty ještě jednou střetnou, situace je už úplně rozbitá. Eva je těhotná a tvrdí, že má poslední dávku. Policie zasáhne po sousedském incidentu a Michal znovu končí ve vězení. Tam se dozvídá, že Eva zemřela. Oficiálně prý spáchala sebevraždu plynem, ale Michal tomu nevěří a propadá paranoii, že ji někdo z drogového okruhu zabil. V hlavě si začne plánovat pomstu: chce uvařit dávku smíchanou s jedem a všechny otrávit.

Po propuštění už je ale psychicky těžce rozložený. Má stihomam, bojí se, že ho všichni sledují a chtějí zabít. Spojí se s mladší partou kolem jednoho mladíka z drogových mejdanů, aby získal suroviny na svůj plán, jenže místo toho při společném varu sám zkolabuje / předávkuje se. Ostatní ho nezachrání, protože by z toho měli průšvih – vyvlečou ho ven a nechají ho mezi popelnicemi, aby policie nespojila jeho stav s bytem, kde se vařilo. (Sám Michal o tom hned v úvodu knihy uvažuje: šlo jim hlavně o zásobu perníku, ne o něj.) Tím se vyprávění propojí se scénou z úplného začátku. Kruh se uzavírá: kniha začne Michalem u popelnic → pak se vrací do minulosti → nakonec čtenář pochopí, proč u těch popelnic skončil. Není to „jedno špatné rozhodnutí", ale dlouhý řetězec návratů, selhání a iluzí, že to ještě nějak obrátí.

Pozor – tohle ale není definitivní konec. U popelnic ještě přežije. Skutečný závěr přichází později (viz dokumentární dovětek níže): 9. 12. 1984 ho v bytě najde vlastní matka v bezvědomí po dalším varu pervitinu.

V samotném závěru nemocniční a léčebný rámec ukazuje, že ani po přežití nepřichází žádné romantické vykoupení. Michal se znovu dostává do psychiatrické léčebny, má paranoidní psychózu (cítí, že ho všichni sledují a chtějí zabít), znovu se setká s Richardem – už troskou pod neuroleptiky – a chce od něj vysvětlení („Tohle teda měla bejt ta báječná dobrodružná cesta životem?"). Richard jen pokrčí rameny.

Závěrečný dokumentární dovětek (kniha končí dvěma chladně úředními odstavci ve třetí osobě, jako protokol):

  • 9. 12. 1984, tři měsíce po propuštění z léčebny, je Michal Otava nalezen vlastní matkou Marií Otavovou v bezvědomí ve svém bytě. Na stole 122 vajglů, chemická aparatura, katalyzátory, stopy více lidí – toxikolog dojde k závěru, že se tu v noci připravoval pervitin. Ostatní odešli, když Michal upadl do bezvědomí, a nezavolali pomoc.
  • Z nemocnice se ven ale nedostane normální cestou: leží tři dny na resuscitaci, napojený na dýchací přístroj. Probere se, ale mozek je trvale poškozen nedostatkem kyslíku. Proto ho nepustí domů jako „zachráněného" – převezou ho do psychiatrické léčebny, na pavilon pro pacienty s trvalým poškozením mozku. Musí být krmen (tekutinu vypouští ústy ven), přebalován, neudrží stolici a moč. Reaguje pláčem, kvílením, neklidem, přechází mu to do dlouhých záchvatů netečnosti. Naděje na zlepšení je téměř nulová. Konec je krutý právě tím, že Michal neumře dramaticky, ale zůstane živý jako troska.
  • Úplně poslední odstavec: „S platností od 1. 1. 1985 byl na seznam omamných látek… připsán pervitin." Tím se kniha přímo napojuje na realitu – jako kdyby byla varovnou zprávou před skutečným společenským problémem.

Pointa je brutálně prostá a chladná: droga v tomhle románu neničí jen tělo, ale paměť, vztahy, osobnost i budoucnost. Žádná velká katarze nepřijde. Jen účet a úřední protokol.

Charakteristika: ​

  • Michal Otava – hlavní hrdina a vypravěč (ich-forma prolínaná s er-formou); na začátku inteligentní gymnazista, později učeň, pyrotechnik na vojně, řidič tramvaje, varič pervitinu; postupně se mění v těžce závislého člověka s psychózami, paranoiou a úplně rozvrácenou osobností. Skončí jako pacient s trvalým poškozením mozku.
  • Eva – Michalova osudová přítelkyně; drogově závislá, přitažlivá, ale stejně ztracená jako on; jejich vztah je spíš spolupád než záchrana. Otěhotní, ale končí mrtvá v plynové troubě – oficiálně sebevražda svítiplynem, Michal však věří, že ji někdo zabil (přinejmenším Honza nebo někdo z party, aby Michala udrželi jako kvalitního variče).
  • Olina Machová – Michalova první láska z gymnázia, jeho „nevinný" svět před partou. Když odejde, Michal cítí, že ho každý opustí. Vrací se v jeho vzpomínkách (ptá se po ní i v nemocnici hned po předávkování).
  • Richard – „vůdce" party, dealer a experimentátor; pracuje v podniku Zdravotnické zásobování (odtud bere léky), manipuluje ostatními, zkouší na nich nové látky. Na konci je v léčebně sám totální troska („plovoucí oči, třes rukou").
  • Honza – Michalův spolužák/„kamarád", který ho nejdřív přivede k drogám a po vojně ho přemluví, aby vařil pervitin (Michal má chemické znalosti). Zákeřný, vypočítavý; možný strůjce Eviny smrti.
  • Standa – Evin druhý kluk během Michalovy vojny; sám zavřený; jeho byt slouží jako útočiště.
  • Pavel, Zdeněk, Dáša, Petr, Roman – další figury party; Dáša později porodí dítě, kterému dává perník, aby neřvalo. Petr odjíždí na horskou chatu „začínat nový život", ale dopadne stejně.
  • Rodiče Michala – matka Marie pracuje jako zdravotní sestra, později na středisku; otec bývalý pilot proudových letadel. Nejsou hlavním zlem, ani oporou: otec je tvrdý a Michala mlátil ještě i po maturitě, matka je přehnaně ochranitelská a podle psychiatra podvědomě nechce, aby vyrostl (potřebuje si ho držet). Právě to pomáhá vysvětlit, proč je Michal tak snadno zranitelný.

Kompozice a výstavba děje ​

  • Román je retrospektivní: začíná předávkováním a nemocnicí, teprve pak se přes vzpomínky skládá celý předchozí pád.
  • Děj má rychlý spád a působí jako sled návratů, selhání, krátkých nadějí a dalších pádů.
  • Důležitý je kruhový efekt: konec se vrací k začátku mezi popelnicemi, takže forma sama ukazuje bezvýchodnost závislosti.
  • Román spojuje beletrii s reportážní přesností: prostředí, slang, léčba, kriminalita i fyzické dopady jsou popsané konkrétně a bez idealizace.

Jazykové prostředky: ​

  • nespisovný jazyk, slang, vulgarismy – odpovídají prostředí narkomanů a dodávají textu autenticitu;
  • er-forma prolínaná s ichovým prožíváním a vnitřním monologem – text se často lepí na Michalovo vědomí, takže čtenář vnímá jeho stavy zevnitř;
  • časté dialogy a monology – text působí živě, úsečně a civilně;
  • odbornější lékařské a věcné pasáže – zesilují reportážní a realistický účinek
  • jazyk je celkově přímý, neuhlazený a drsný, bez zbytečné ozdobnosti, což se k tématu hodí až bolestivě dobře.

Vlastní názor ​

Memento je čtení, které mě docela vzalo, hlavně tím, jak nepatetické to je – John nemoralizuje, jen tě posadí hlavnímu hrdinovi do hlavy a nechá to celé sjet. Hlavní pointa pro mě je, že problém není „špatná parta" nebo prostředí, ale závislost sama – Michal si dokáže drogu sehnat i v podmínkách, kde by ji teoreticky neměl odkud vzít, a každý jeho „poslední pokus přestat" je jen další začátek pádu. Zároveň mi několikrát přišlo, že ho Eva sama aktivně shazuje dolů – třeba po vojně už vypadal relativně v pohodě a do drog se vrátil spíš kvůli ní než kvůli vlastní touze. Jejich vztah je pro mě nakonec hlavní katalyzátor pádu: Eva ho nedrží nad vodou, ale stahuje ho zpátky, i když to možná dělá nevědomky. Stylisticky se to nečte úplně lehce, slang místy zestárl a některé scény jsou prvoplánově drsné, ale dokumentární tón a chladný úřední záznam v závěru jsou silnější než jakákoli mravoučná pointa – literatura se najednou překlopí do reality a je to mnohem děsivější, než kdyby autor zvedl hlas. Dnes už je drogová scéna jiná (víc jede přes pervitin a opiáty z lékáren), ale princip toho pomalého rozpadu a sebeklamu sedí přesně – stačí se podívat na současnou opioidní krizi v USA nebo na to, jak u nás roste závislost na lécích, kde funguje úplně stejná spirála: každá další dávka je „naposledy".

Mini-tahák: ​

  • Hlavní hrdina Michal Otava začíná jako gymnazista, který chce uniknout nudě a zapadnout do party (před Evou krátká láska Olina).
  • Přes Honzu a Richarda se dostane k drogám a s Evou postupně padá hlouběji do závislosti.
  • Neúspěšně se pokouší přestat, několikrát skončí v nemocnici (Apolinář), v léčebně (Bohnice) i ve vězení.
  • Vojna (východní Slovensko, dva roky): měla být nucenou abstinencí. Michal je pyrotechnik a velitel vozu. Při transportu léků do Prešova schválně způsobí nehodu, jednu bednu opiátů „rozdrtí" zadním kolem auta, sám se nabídne ji komisionálně zničit jako pyrotechnik, ve křoví z rozbitých ampulí natáhne cca 40 ml morfia + schová přes 10 neporušených ampulí. Od „absíků doktorů" si vyžebrá recepty na opiáty (za sklenici domácího sádla 3 recepty na véčko). Z vojny si přiveze cca 150 kubíků morfia + recepty.
  • Po vojně dělá řidiče tramvaje (matka mu místo zařídí), ale halucinace ho vyhodí. Padělá recepty, vykrádá lékárnu, později pod tlakem Honzy začne vařit pervitin (využívá chemické znalosti).
  • Eva otěhotní a brzy zemře – oficiálně sebevražda plynem v troubě sporáku, Michal věří, že ji někdo z party zabil (nejspíš Honza), aby si ho udrželi jako variče. Propadá paranoie a touze po pomstě.
  • Příběh se kruhově uzavírá scénou mezi popelnicemi (kam ho po předávkování vyhodili kamarádíčci z party).
  • Dokumentární epilog: 9. 12. 1984 – Michal nalezen matkou v bezvědomí po varu pervitinu, trvalé poškození mozku. 1. 1. 1985 – pervitin oficiálně zařazen na seznam omamných látek v ČSSR.
  • Hlavní pointa: droga člověka neničí naráz, ale po kouskách, a každý „poslední návrat" bývá jen další začátek pádu.

Autor, historický kontext, zasazení ​

  • Česká próza normalizačního období, 70. a 80. léta.
  • Radek John jako novinář a reportér využívá blízkou znalost prostředí (rok podle vlastních slov zkoumal pražskou drogovou scénu pro Mladý svět).
  • Román otevřeně popisuje drogovou scénu v době, kdy byla ve veřejném prostoru spíš zamlčovaná.
  • Proto dílo funguje nejen jako beletrie, ale i jako společenská výpověď a varování.

Tři proudy české literatury v 70. a 80. letech (pro orientaci u komise):

  1. Oficiální / povolená: vychází legálně, prošla cenzurou. Sem patří i Memento (1986), dál např. Bohumil Hrabal po normalizaci (cenzurované verze), Vladimír Páral, Ota Pavel (Smrt krásných srnců), Jiří Marek.
  2. Samizdat: strojopisné opisy bez schválení režimu – Vaculík (Edice Petlice), Hrabal v původních verzích, Klíma, Havel, Kohout před exilem.
  3. Exilová: vychází mimo ČSSR (Sixty-Eight Publishers, Toronto – Josef Škvorecký a Zdena Salivarová) – Kundera, Škvorecký, Pavel Tigrid.

Memento je výjimečné tím, že se oficiálně vydanou knihou podařilo otevřít tabuizované téma drog – přitom forma (ich-forma narkomana, vulgarismy, slang) by za jiných okolností byla cenzurou neprůchodná.

Mezilliterární paralely – co u maturity zmínit: ​

Hlavní paralela: My děti ze stanice ZOO (Christiane F. / Kai Hermann / Horst Rieck, 1978/79, Západní Berlín)

  • Skoro identické téma: mladá holka padá do heroinu, parta narkomanů, předávkování, prostituce, opakované návraty.
  • Forma trochu jiná: My děti je autentický rozhovor / dokumentární zpověď, Memento je beletristický román s vnitřním monologem, ale postavený na reálných materiálech od narkomanů, které autor sbíral pro Mladý svět.
  • Memento se často označuje jako „česká odpověď na My děti ze stanice ZOO", vyšlo o cca 7 let později (1986).
  • Společné: obě knihy chtěly šokovat rodiče a mládež, obě byly chápány jako varovný materiál, obě se staly bestsellery a později filmy.
  • Rozdíl: německý text je v západoevropském kontextu (heroin, prostituce v okolí stanice ZOO), Memento řeší opiáty z lékáren a domácí pervitin v normalizační ČSSR – odráží specifika socialistické drogové scény, kde se kradly recepty a vařilo z legálně dostupných léků.

Podobní autoři (téma, období): ​

  • Christiane F. / Kai Hermann / Horst Rieck – My děti ze stanice Zoo (1978/79, Německo): drogy, mladí lidé, realistické a varovné zachycení závislosti; Memento je často nazýváno „českou odpovědí na My děti ze stanice Zoo“, vyšlo o 7 let později.
  • Irvine Welsh – Trainspotting (1993, Skotsko): téma heroinu, rozklad osobnosti, drsný jazyk skotské drogové subkultury 80./90. let. Tematická podobnost je zřejmá, i když jiné prostředí a generace.
  • Vladimír Páral ( 1932)* – česká próza 70. a 80. let, civilní moderní próza, zájem o tělesnost a každodennost; Soukromá vichřice, Mladý muž a bílá velryba. Stejné období jako Memento, ale jiná tematika.
  • Josef Škvorecký (1924–2012) – generační a civilní próza, mladí lidé, hovorovější jazyk (Zbabělci, Tankový prapor); u Mementa je ale mnohem silnější sociální a drogová rovina.
  • Radek John – Džínový svět (1979): jeho debut, podobně generační a civilní pohled na mladé lidi v normalizaci, jen bez té brutální drogové destrukce.
  • William S. Burroughs – Feťák / Junky (1953, USA): prototyp moderní literatury o závislosti, ich-forma, ostrá autenticita; vlivná předloha celého žánru drogové prózy.
  • Hubert Selby Jr. – Requiem za sen (1978, USA): rozklad několika lidí závislostí (heroin i léky), velmi blízká nálada brutálního realismu.

Co říct u zkoušení, když budeš chtít působit, že to fakt znáš: ​

Nejdůležitější na ději je tohle:

Memento nezačíná nevinným klukem, který jednou udělá chybu a hned spadne do pekla. Ukazuje dlouhý proces rozkladu. Michal nejdřív hledá únik, partu, frajeřinu a vztah s Evou. Pak ale droga začne nahrazovat všechno ostatní. Z gymnazisty je závislý člověk, pak zloděj, pak výrobce drog, potom paranoidní troska. A nejhorší je, že skoro pokaždé to vypadá, že by ještě mohl začít znovu. Jenže ne.

Takže hlavní pointa není jen „drogy jsou špatné“, to by zvládl i plakát na nádraží. Pointa je, že závislost je kruh, ve kterém se člověk pořád tváří, že má ještě jednu šanci navíc, zatímco mu mezitím mizí osobnost, vztahy i budoucnost. Právě proto funguje ten začátek mezi popelnicemi tak dobře: není to jen šok, ale obraz toho, kam celý tenhle „experiment se svobodou“ ve skutečnosti dojde.

A pokud chceš jeden konkrétní moment, který komise potěší: epizoda s vojnou a morfiem na východním Slovensku. Ukazuje, že závislost nezávisí na prostředí. Vojna by měla být dva roky vynucené abstinence (Michal je pyrotechnik, velitel vozu, desátník). Při transportu léků do Prešova ale sám aktivně zařídí, aby řidič jeho V3S rozdrtil bednu opiátů, sám se nabídne ji jako pyrotechnik komisionálně zničit, místo toho ve křoví z rozbitých ampulí natáhne ~40 ml morfia a přes 10 dalších ampulí si schová, z útvaru si vyžebrá recepty na opiáty (3 recepty na véčko za sklenici domácího sádla). Z vojny si tak přiveze ~150 kubíků morfia a recepty. Není to oběť okolností, je to autorský čin závislého člověka, který si vždycky najde cestu zpátky. To je v knize klíčový důkaz, že problém není okolí, ale on sám.

A jako druhý silný moment můžeš zmínit závěrečný úřední protokol: Memento nekončí emotivním zvoláním, ale chladnou byrokratickou zprávou („Dne 9. 12. 1984 byl Michal Otava nalezen vlastní matkou…") a konstatováním, že od 1. 1. 1985 je pervitin oficiálně zakázanou látkou. Forma věci dořekne sama – literatura se v poslední větě přepne do reality.