3/20: Molière – Lakomec 💦⚠️

⚠️ Pozor na záměnu autora! Lakomce napsal Molière (Francie, 17. století, klasicismus), NE Carlo Goldoni (Itálie, 18. století, reforma commedie dell'arte; autor Sluhy dvou pánů). Jsou to dva úplně jiní autoři, dvě století, dvě země, dva literární směry. Viz oddíl „Podobní autoři“ níže.

Druh a žánr

• Literární druh: drama
• Žánr: komedie, přesněji komedie charakteru (vystavěná na jedné extrémní povahové vadě – lakotě) a zároveň komedie mravů (satira měšťáctví, vztahu k penězům, sňatku jako obchodu)
• Forma: divadelní hra psaná prózou – to je u Molièra výjimka: většinu velkých komedií psal ve verších (alexandrín, např. Tartuffe, Misantrop). Současníci byli prózou v „klasické“ komedii zaskočeni a Lakomec měl při premiéře jen vlažný úspěch.
• Kompozice: 5 jednání (typická klasicistní stavba), děj je převážně chronologický a směřuje ke komediálnímu rozuzlení („happy end“ přes odhalení identity).
• Dílo patří do francouzského klasicismu 17. století (řád, typizace postav, blízkost antickým vzorům, snaha o jednoty – viz níže).

Autor a literárněhistorický kontext

• Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin [poklén] (1622 Paříž – †1673 Paříž), byl francouzský dramatik, herec a vedoucí divadelní společnosti (působil i jako její principál a režisér), považovaný za největšího autora francouzské klasicistní komedie.
• Pocházel z měšťanské rodiny dvorního čalouníka. Místo právnické dráhy zvolil divadlo: dvanáct let s kočovnou společností brázdil Francii, roku 1658 se vrátil do Paříže a získal přízeň krále Ludvíka XIV. („krále Slunce“). Hrál pak hlavně v divadle Palais-Royal.
• Zemřel 17. února 1673 krátce po čtvrtém představení Zdravého nemocného, ve kterém sám hrál hlavní roli (chrlení krve). Pro divadelnické povolání mu kněží zprvu odepřeli i řádný církevní pohřeb.
• Patří k vrcholům francouzského klasicismu 17. století, vedle tragiků Pierra Corneilla (Cid) a Jeana Racina (Faidra, Britannicus). Ve svých hrách kritizuje pokrytectví, snobství, přetvářku, fanatismus, učenost na efekt a lakotu – vždy přes jednu povahovou vadu dovedenou do extrému (komedie charakteru).
• Další známá díla: Tartuffe aneb Podvodník (satira náboženského pokrytectví), Misantrop, Don Juan, Zdravý nemocný (Le Malade imaginaire), Měšťák šlechticem (Le Bourgeois gentilhomme), Škola žen, Učené ženy, Směšné preciózky.
• Lakomec (L'Avare) byl poprvé uveden 9. září 1668 v pařížském Palais-Royal (Molière sám hrál Harpagona), tiskem vyšel 1669. Látka i základní zápletka jsou inspirovány antickou komedií Plauta – Komedie o hrnci (Aulularia) s postavou skrblíka Euclia. Molière předlohu výrazně přetváří, zatímco Plautus končí spíš fraškou, Molièrův Harpagon má až tragické rysy.
• Etymologie jména Harpagon: z latinského harpago = „hák, lupičský háček“ (na strhávání lodí), resp. z řeckého ἁρπαγή / harpagé = „uchopení, lup, hrabivost“. Jméno tedy hned napovídá charakter postavy: chamtivec, který vše hrabe k sobě.

Téma a motivy

• Téma: chorobné lakomství a jeho ničivý dopad na rodinu, mezilidské vztahy i morálku člověka. Harpagon proměňuje všechno v obchod, i city a sňatek.
• Hlavní myšlenka: člověk, který podřídí všechno penězům, ztrácí normální vztah k lidem a stává se směšným i nebezpečným. Harpagon se na konci nijak nepolepší, jen si zachrání kasu.
• Motivy: peníze jako modla, sňatek jako obchod, lichva, střet generací, intriky, tajná láska, krádež pokladny, omyly a odhalení identity. Text přímo ukazuje i Harpagonovu lichvu a jeho nabídku, že Elisu provdá za Anselma hlavně proto, že ji chce „bez věna“.

Časoprostor

• Prostředí: Paříž, dům Harpagonův (a jeho zahrada, kde má zakopanou kazetu s penězi). V textu Molière jednoznačně píše: „Děj v Paříži v domě Harpagonově.“ → splňuje klasicistní jednotu místa.
• Čas: neurčený, ale děj se odehrává během jednoho dne (ráno → svatba téhož večera) → splňuje jednotu času (klasicistní pravidlo 24 hodin).
• Jednota děje: jedna hlavní dějová linie (Harpagonova lakota a sňatkové intriky), všechny vedlejší linie (lichva, krádež kazety, dvě tajné lásky) se sbíhají k jedinému rozuzlení v 5. jednání → splňuje jednotu děje.
• Lakomec tedy poměrně věrně dodržuje klasicistní pravidlo tří jednot (čas, místo, děj), které francouzský klasicismus přejal z aristotelské Poetiky.

---

O knize / děj

Hlavní postavou je Harpagon, starší vdovec a měšťan, který je chorobně posedlý penězi. Má dvě děti, Kleanta a Elišku, a všechno podřizuje zisku a úspoře. Už na začátku se ukáže, že v jeho domě se tajně milují dvě dvojice: Eliška miluje Valera, který jí kdysi zachránil život, když se topila a vetřel se proto do Harpagonovy služby, a Kleant miluje Marianu.

Harpagon chce Elišku provdat za Anselma hlavně proto, že si ji chce vzít bez věna. V textu to opakuje skoro obřadně, jako by ta dvě slova byla nejvyšší morální argument na světě. Valer, který musí před Harpagonem hrát loajálního správce, s ním v této scéně ironicky souhlasí a právě tím se komika krásně zostřuje. Harpagon tedy nejedná jako starostlivý otec, ale jako člověk, který v dceřině manželství vidí položku v účetnictví.

Harpagon se avšak chce oženit s Marianou, do které je zamilovaný i jeho syn Kleant. Tím vzniká klíčový konflikt otec versus syn, a to nejen kvůli penězům, ale i kvůli lásce. Harpagon nejdřív netuší, že Kleant miluje tutéž dívku, a když to vyjde najevo, dostanou se do otevřeného střetu.

Další důležitá linie je Harpagonova lichva. Kleant zoufale potřebuje peníze a přes prostředníka (lichváře Simona) si chce půjčit patnáct tisíc franků za neuvěřitelně vydřidušských podmínek. Když se obě strany sejdou tváří v tvář, vyjde najevo, že bezohledným věřitelem je jeho vlastní otec Harpagon. Z této scény vyplyne otevřený konflikt: syn obviní otce z lichvy, otec syna z rozhazovačnosti.

Harpagon své bohatství skrývá v kazetě (kasičce) zakopané na zahradě. Sám si v monologu pochvaluje, že tam zakopal deset tisíc tolarů ve zlatě („pravé luisdory a těžké pistoly“). Právě tahle kazeta je skutečným předmětem jeho lásky, mnohem důležitějším než rodina. Kleantův sluha La Flèche (ve starších českých překladech, např. Vrchlického, „La Flèche“; v modernějších překladech bývá počeštěn jako Čipera nebo Šipka – jméno francouzsky znamená „šíp“) kazetu objeví a ukradne.

Ve 4. jednání, výstupu 7 přichází nejslavnější scéna celé hry – Harpagonův monolog po ztrátě kazety. Vběhne na jeviště bez klobouku a hystericky vykřikuje: „Zloději! Zloději! Vrahové! Pomoc! – Vražda! (…) Jsem ztracen, zničen, zavražděn, podřezali mně chřtán! – Ukradli mi peníze!“ Mluví k sobě, chytá si vlastní ruku jako zloděje, oslovuje peníze jako milence („Mé drahé, ubohé peníze! Můj příteli, ukradli mi tebe!“) a hrozí, že dá pověsit celé město a nakonec sám sebe. Reakce je záměrně přehnaná a ukazuje, že ztrátu prožívá jako vlastní smrt. Vrchol komiky charakteru i komiky jazykové (hyperbola, řečnické otázky, výkřiky). Hra při tom dokonce naráží na rozbití divadelní iluze: Harpagon se obrací do hlediště („Není ukryt mezi vámi? Dívají se na mne a všichni se smějí!“). Přivolá policejního komisaře a podezírá úplně všechny.

Vyšetřování se pak mění v další komickou řadu omylů. Mistr Jakub ze msty (Valer ho předtím porazil holí) křivě obviní Valera. Harpagon se s Valerem střetne v ikonické scéně na dva významy (qui pro quo): Harpagon mluví o ukradené kazetě, Valer si myslí, že jde o jeho lásku k Elise, a tak se hrdě hlásí ke svému „činu“ a chválí krásu „toho pokladu“. Harpagon slyší v každém slově narážku na peníze, i když se mluví o citech. Hra slov je tak jedna z nejslavnějších komických scén celé francouzské klasiky.

Rozuzlení přichází přes klasický motiv odhalení ztracené šlechtické identity („agnitio“, antický postup): vyjde najevo, že Valer a Mariana jsou sourozenci a že jejich otcem je sám Anselm, ve skutečnosti urozený neapolský šlechtic don Thomas d'Alburci. Rodina byla kdysi rozdělena po ztroskotání lodi v moři během neapolského povstání (před šestnácti lety), všichni se navzájem považovali za mrtvé. Anselm pozná své děti, Mariana svou sestru a bratra. Závěr má rysy deus ex machina – Anselm „spadne z nebe“ ve správnou chvíli, vyřeší původ obou mladých milenců i finanční problémy.

Na konci Anselm souhlasí, že uhradí náklady obou sňatků i poplatky komisaři. Kleant si tedy může vzít Marianu, Valer Elisu, a Harpagon dostane zpět svou kazetu (drží ji Kleant jako rukojmí: „buď mi dejte Marianu, buď oželte svou kasu“). Jeho poslední starostí dokonce je, aby dostal nový oblek ke svatbě, což ukazuje, že se nijak nezměnil. Komedie končí „šťastně“ pro mladé, ale satirická pointa zůstává: Harpagon se nepoučil. Úplně poslední replika hry zní – Harpagon: „A já, rychle k své kasičce!“ Místo aby šel slavit dvě svatby svých dětí, utíká k penězům. Pravá láska Harpagonova není ani Mariana, ani rodina – jsou to peníze.

---

Charakteristika postav

• Harpagon – starší vdovec, pařížský měšťan, skrblík a lichvář; peníze miluje víc než vlastní děti. Centrum komiky i hlavní terč satiry. Klasicistní typ – jedna pokřivená vlastnost (lakota) dovedená do extrému. Současně chce mladou Marianu pro sebe, syna a dceru by nejraději provdal/oženil bez výdajů („bez věna!“). Skrz celou hru se podřekává, mluví ve finančních termínech i o citech (vše je „obchod“, „položka“). Nakonec se nepolepší.
• Elisa (česky Eliška) – Harpagonova dcera; miluje Valera, který jí kdysi zachránil život z mořských vln. Je citová a rozumná, ale bojí se otcova hněvu. Stojí proti otcově obchodnímu uvažování o sňatku, otec ji chce násilím provdat za starého Anselma „bez věna“.
• Kleant (Cléante) – Harpagonův syn; miluje Marianu, do které je zamilovaný i jeho otec → klíčový konflikt otec versus syn o tutéž ženu. Je impulzivnější než Elisa, otevřeně se s otcem hádá a v ději aktivně hraje (přes La Flèche zorganizuje krádež kazety jako vyděračskou páku, aby získal Marianu).
• Mariana – chudá, slušná dívka; miluje Kleanta, Harpagon si ji chce vzít. Z nouze se zaplete do Frosininých intrik. Není jen pasivní figurka – v závěru se ukáže jako dcera Anselma a sestra Valera.
• Valer (Valère) – zamilovaný do Elisy; vstoupil pod falešnou identitou do Harpagonovy služby jako správce domu, aby byl Elise nablízku. Je obratný pochlebník a chytře si získává Harpagonovu důvěru („podkuřuje“ mu i ve scéně „bez věna!“). Nakonec se odhalí jako syn Anselma (don Thomas d'Alburci), urozený Neapolitán.
• Anselm – starší muž, kterému chce Harpagon dát Elisu, protože ji chce bez věna. V závěru se odhalí jako don Thomas d'Alburci, urozený Neapolitán, otec Mariany a Valera, který přežil ztroskotání lodi. Financuje obě svatby a uzavírá komedii usmířením – funguje jako deus ex machina.
• La Flèche / Čipera (fr. „šíp“) – sluha Kleantův; mazaný, jízlivý, kuje pikle. Pomůže s krádeží kazety – on je tím, kdo „uloví“ Harpagonův poklad. Důležitý komentátorský hlas: jeho proslulé „Mor na lakotu i lakomce!“ je metaforické motto celé hry.
• Mistr Jakub (Maître Jacques) – Harpagonův kuchař i kočí v jedné osobě (úsporný Harpagon mu nechce platit za dvě místa). Výrazná komická figura, který chce všem vyhovět. Ze msty (Valer ho ponížil holí) ho křivě obviní z krádeže a tím spustí slavnou scénu nedorozumění s Valerem.
• Frosina – pletichářka a dohazovačka, snaží se Harpagonovi domluvit sňatek s Marianou, využívá jeho lakoty (přesvědčuje ho, že Mariana ho miluje a že je úsporná, „naučená nezdravým živobytím“). Komická figurka manipulátorky.
• Simon (Šimon) – lichvářský prostředník, který Kleantovi zprostředkovává půjčku. V poznané scéně se ukáže, že věřitel je sám Harpagon – ukazuje to Harpagonovu finanční bezohlednost vůči vlastnímu synovi.
• Policejní komisař, paní Claude, Brindavoine a La Merluche – vedlejší postavy služebnictva a úřadu.

Kompozice a typ komiky

• Komika charakteru – stojí hlavně na Harpagonovi a jeho lakotě. MLP předmluva dokonce výslovně zdůrazňuje, že hra vyniká především mistrovskou kresbou Harpagona. (MLP)
• Komika situační – milostný konflikt o Marianu, krádež kasy, nedorozumění s Valerem, vyšetřování krádeže, závěrečné odhalení identity.
• Komika jazyková – opakování, výbuchy, přehánění a Harpagonův obchodní slovník i tam, kde by měl mluvit jako otec nebo ženich. Scéna „Bez věna!“ je ukázkový příklad.
• Rozuzlení je komediálně „šťastné“, ale satiricky jedovaté, protože Harpagon se ve skutečnosti vůbec nezmění.

Jazykové prostředky

• Próza (ne verš) – jazyk je živý, hovorový, přizpůsobený postavám: Harpagon mluví obchodně, La Flèche jízlivě, milenci ozdobně.
• Hyperbola (nadsázka) – nejvýrazněji v monologu po ztrátě kazety: „zničen, zavražděn, podřezali mně chřtán“, „dám pověsit celý svět“.
• Apostrofa – Harpagon oslovuje peníze jako milence: „Mé drahé, ubohé peníze! Můj příteli, ukradli mi tebe!“
• Řečnické otázky a výkřiky – dávají dialogům nervózní tempo a podporují jevištní účinek. Harpagonův monolog je v tomhle učebnicový.
• Anafora a repetice – „Deset tisíc tolarů! / Deset tisíc tolarů!“; opakované „bez věna!“.
• Ironie a satira – hra zesměšňuje lakotu, pokrytectví a sňatek jako ekonomickou transakci.
• Qui pro quo / komika nedorozumění – Valer a Harpagon mluví o dvou různých věcech (Eliska × kazeta) a každý si vykládá druhého po svém.
• Kontrast – mladí jednají z lásky, Harpagon z vypočítavosti. Hlavní hodnotový střet celé hry: láska × peníze, mládí × stáří, cit × kalkulace.
• Deus ex machina – nečekaný příchod / odhalení Anselma jako don Thomase d'Alburci vyřeší zápletku.
• Typizace postav (klasicistní princip) – postavy jsou nositelé vlastností, ne psychologické portréty: Harpagon = Lakota, Frosina = Pletichářství, La Flèche = Šibal, Anselm = Šlechetný otec.

Mini-tahák (klíčová fakta na jeden nádech)

• Autor: Molière, vl. jm. Jean-Baptiste Poquelin (1622–1673), Francouz, klasicismus, dvůr Ludvíka XIV. NE Goldoni! (ten je Ital, 18. stol.)
• Premiéra: 9. září 1668, Paříž, Palais-Royal. Tisk 1669.
• Originální název: L'Avare (lakomec).
• Druh/žánr: drama – komedie charakteru a komedie mravů; 5 jednání, próza (u Molièra netypicky, většinou píše veršem).
• Předloha: Plautus – Komedie o hrnci (Aulularia), antický římský dramatik.
• Etymologie: Harpagon z lat. harpago = hák / řec. harpagé = hrabivost.
• Místo a čas: Paříž, dům Harpagonův, jeden den → splňuje tři jednoty (čas, místo, děj).
• Hlavní postavy: Harpagon, Cléante (Kleant – syn), Élise (dcera), Mariana, Valère, Anselm (= don Thomas d'Alburci), Frosina, La Flèche (= Čipera), mistr Jakub, Simon.
• Klíčové scény:
  • „Bez věna!“ – Harpagon nutí Elisu vzít si Anselma, protože ji chce bez věna.
  • Půjčka s lichvou – syn si chce půjčit u otce, oba to nevědí.
  • Krádež kazety (10 000 tolarů ve zlatě, „luisdory a pistoly“) La Flèchem ze zahrady.
  • Monolog 4. jednání, 7. výstup – „Zloději! Zloději! Vrahové!“; vrchol komiky charakteru.
  • Qui pro quo Harpagon × Valer – jeden mluví o peněžence, druhý o Elise.
  • Odhalení Anselma jako don Thomase d'Alburci, otce Mariany i Valera.
  • Závěr: Anselm zaplatí obě svatby (Kleant + Mariana, Valer + Elisa), Harpagon dostane kazetu a poslední slovo hry: „A já, rychle k své kasičce!“
• Hlavní téma: chorobná lakota ničí rodinu a vztahy; peníze vs. láska, otec vs. syn, kalkul vs. cit.
• Pointa: Harpagon se NEPOLEPŠÍ. Satira zůstává trpká.
• Další Molière: Tartuffe, Misantrop, Don Juan, Zdravý nemocný, Měšťák šlechticem, Škola žen.
• Současníci (FR klasicismus): Corneille (Cid), Racine (Faidra), La Fontaine (Bajky), Boileau.

Autor, historický kontext, zasazení

• Francouzský klasicismus (17. století) byl umělecký směr, který se rozvíjel za vlády Ludvíka XIV. (1643–1715), tzv. „krále Slunce“ a centralizovaného absolutistického dvora ve Versailles. Klade důraz na řád, rozum, harmonii, jasnou kompozici, typizaci postav a antické vzory (Aristoteles, Horatius, Plautus, Seneca). V poetice se odráží v dramatu: tři jednoty (času, místa, děje), oddělení žánrů (komedie x tragédie), vznešený styl pro tragédii.
• Lakomec do tohoto rámce zapadá: dodržuje jednoty, postava Harpagona je čítankový klasicistní typ (jedna vlastnost = celá postava), zápletka pochází z antického Plauta, závěr směřuje k harmonickému uspořádání.
• Molière je ale živější než „chladná“ tragická klasika Corneilla nebo Racina – využívá lidové prvky commedie dell'arte (typy služebníků, situační gagy, masky), kterou znal z italských kočovných herců působících v Paříži. Zatímco italská commedia dell'arte stála na improvizaci a maskách, klasicismus to nahradil pevně napsaným textem – a v této tradici působil v 17. století Molière (a o století později ji v Itálii reformoval Goldoni; ti dva jsou ale jiná epocha a jiný literární kontext, viz níže).
• Český kontext: klasicismus byl v českých zemích slabý a opožděný – v 17. století u nás vrcholí baroko (Komenský, Bridel, Michna). První polovina 18. století je v Čechách stále barokní, klasicismus přichází až s pozdním osvícenstvím (J. Dobrovský, J. Jungmann) a hlavně v podobě národního obrození, které má jiné priority než společenská satira.

Co říct u zkoušení, aby bylo vidět, že to fakt znáš

Neříkej jen, že Harpagon je lakomec. To ví i člověk, co kolem knihy jen prošel na chodbě. Lepší je říct, že Molière ukazuje, jak lakota z člověka udělá někoho, kdo všechno převádí na peníze, dokonce i děti, lásku a manželství. Harpagon nevidí Elišku jako dceru, ale jako dívku, kterou lze „výhodně“ provdat bez věna.

A druhá dobrá věc: závěr sice působí šťastně, protože mladí dostanou, koho chtějí, ale Harpagon se nijak nepolepší. Jeho poslední myšlenka patří zase kase. To je pointa celé satiry: smějeme se, ale člověk před námi zůstává uvnitř úplně stejný.

Podobní autoři (téma, období)

⚠️ KRITICKY DŮLEŽITÉ ROZLIŠENÍ – Molière ≠ Goldoni!

	Molière	Carlo Goldoni
Národnost	Francouz	Ital
Doba	1622–1673 (17. století)	1707–1793 (18. století)
Směr	klasicismus	osvícenství / rokoko
Působil	Paříž, dvůr Ludvíka XIV.	Benátky, později Paříž
Klíčové dílo	Lakomec, Tartuffe, Misantrop, Don Juan	Sluha dvou pánů, Mirandolina
Postavy	klasicistní typy (jedna vlastnost)	reálnější měšťanské charaktery
Forma	pevný klasický text, často veršem (alex.)	reforma commedie dell'arte (nahradil masky a improvizaci pevným textem)

Mnemotechnika: Molière = Francie, 17. st., klasicismus. Goldoni = Itálie, 18. st., commedia dell'arte. Dělí je století a Alpy.

Současníci Molièra – francouzský klasicismus 17. století:

• Pierre Corneille (1606–1684) – tragik, Cid (rytířská tragédie cti a lásky, alexandrín).
• Jean Racine (1639–1699) – tragik mladší generace, Faidra, Britannicus, Andromaché – psychologicky propracovaná klasicistní tragédie.
• Jean de La Fontaine (1621–1695) – Molièrův přítel, autor veršovaných Bajek podle Ezopa.
• Nicolas Boileau (1636–1711) – teoretik klasicismu (Umění básnické / L'Art poétique).

Antická předloha:

• Plautus (cca 254–184 př. n. l.) – antická římská komedie; v jeho Komedii o hrnci (Aulularia) vystupuje lakomý stařec Euclio, který našel hrnec se zlatem a má strach o něj – přímá předloha Harpagona.

Pozdější autoři komedií (mimo klasicismus):

• Pierre de Marivaux (1688–1763) – francouzská komedie 18. století, jemnější psychologie lásky („marivaudage“).
• Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais (1732–1799) – francouzská komedie konce 18. století, společenská satira, Lazebník sevillský, Figarova svatba (kritika šlechty, předzvěst revoluce).
• William Shakespeare (1564–1616) – angl. renesance, postava lichváře Shylocka v Kupci benátském je další obraz chamtivosti, psychologicky složitější než typový Harpagon.
• N. V. Gogol (1809–1852) – ruský realismus, Revizor – komedie typů, ostrá satira úřednické chamtivosti.

Vlastní názor

Lakomec mě překvapil tím, jak je pořád vtipný, i když má skoro čtyři sta let – čekal jsem nudnou klasicistní povinnou četbu a místo toho je to docela ostrá komedie, která funguje i dneska. Když si představím dnešní svět, kde si lidi měří hodnotu vztahů přes Instagram a peněženku a kde existují celé influencerské scény typu „finfluencerů" obsedantně řešících peníze, tak Harpagon vlastně není směšný stařec z minulosti, ale docela přesný portrét každého, kdo bere svoje blízké jako položky v účetnictví. Co mi naopak přišlo trochu otravné, je pohádkově poskládaný konec, kde se najednou všechno hladce vyřeší – takový typ řešení dneska působí dost lacině. Silné mi naopak přijde, že Harpagon se vůbec nepoučí – právě to z toho dělá ostřejší satiru, než kdyby ho Molière potrestal nějakým mravoučným koncem. Hlavní pointou je pro mě, že jedna posedlost dokáže rozbít všechny vztahy kolem člověka, a u peněz to platí v každé době.

Mezilliterární paralely (přes maturitní seznam)

• Revizor (N. V. Gogol) – obě hry jsou komedie o totální ztrátě lidské důstojnosti kvůli jedné neřesti. U Molièra Harpagonova chamtivost ničí štěstí dětí a chce dceru provdat „bez věna“; u Gogola provinční úředníci ze strachu o teplá místečka uplácejí a plazí se před úplnou nulou (Chlestakov). Oba autoři používají typizované postavy (lakomec / podplatitelný úředník) a tvrdou satiru měšťanské/úřednické morálky. Závěr je u obou hořký: Harpagon utíká ke kasičce, gogolovští úředníci ztuhnou v němé scéně.

• Romeo a Julie (W. Shakespeare) – stejný motiv střetu mladé lásky a starého rodičovského diktátu. Cléante a Élise nemohou volně milovat, otec určuje sňatek (Marianě se chce dvořit, Elisu prodá Anselmovi). U Shakespeara končí tragicky, u Molièra díky odhalení identity šťastně – komedie/tragédie podle žánru. Společné: peníze a rodičovská autorita stojí proti lásce.

• Pygmalion (G. B. Shaw) – komedie společenských konvencí, kde se ukazuje, že peníze a vrstva (Higgins, Doolittle) deformují vztahy. Shawův komentář je modernější, ale princip satiry přes komediální situaci je týž; Doolittle navíc – stejně jako Harpagon – mluví obchodním jazykem o vztazích.

• Hrdý Budžes (I. Dousková) – moderní česká humoristická satira o normalizaci viděné dětskýma očima; má společné komediální nadhled nad pokřivenou společností a typizaci postav (komediální karikatury učitelů, soudruhů), byť kontext je úplně jiný.

• Kupec benátský (W. Shakespeare) – postava lichváře Shylocka je další obraz chamtivosti a obchodního přístupu k lidskému životu („libra masa“). Shylock je ale psychologicky složitější (uražený menšinový žid, mstí se), Harpagon je čistší klasicistní typ (lakota a basta). Obě postavy ale ukazují, jak peníze deformují lidskost.

• Obraz Doriana Graye (O. Wilde) – jiná epocha (dekadence), ale podobné téma: jedna posedlost (mládí/krása vs. lakota) dovedená do extrému ničí člověka i okolí. Dorian a Harpagon mají společné to, že obětují vztahy svému „pokladu“ (krása / kazeta).

• Krysař (V. Dyk) – téma chamtivosti a zrady slibu v měšťanském Hammeln. Rada Hammelnu nezaplatí krysaři za splněnou službu – obraz měšťanské lakoty, který by Molière okamžitě poznal jako variantu svého tématu. (Tématický kontrast: Krysař je novela symbolistní, Lakomec je klasicistní komedie.)

• Kulička (G. de Maupassant) – realistická novela o pokrytectví měšťanské společnosti. Cestující využijí Kuličku a pak ji opovrhnou – stejný princip pokrytectví a vypočítavosti měšťanů jako u Molièrova Harpagona, jen v jiném žánru a době.

• Spalovač mrtvol (L. Fuks) – jedna posedlost (smrt, „čistota“) dovedená do extrému ničí celou rodinu. Karel Kopfrkingl, podobně jako Harpagon, mluví láskyplným jazykem o své obsesi (krematorium / kazeta) a tím se odhaluje jako monstrum. Žánrově úplně jinde (psychologická novela), ale princip „komika/hrůza skrz extrémní typ“ je společný.

• R.U.R. (K. Čapek) – nezní to podobně, ale opět jde o lidskou hamižnost (továrníci chtějí roboty kvůli zisku), která zničí lidstvo. Harpagonovy peníze a Domínovy roboty jsou obě modly, kterým je obětována lidskost.