Maturita 2026

Vzhled

15/20: L. Fuks – Spalovač mrtvol 💦 ​

Druh a žánr:

  • Literární druh: epika
  • Žánr: nejčastěji se uvádí novela, zároveň psychologická próza s prvky hororu, grotesky a protiválečného / anti-fašistického románu
  • Forma: próza
  • Kompozice: převážně chronologická, ale důraz není na velké akci, spíš na postupném rozkladu osobnosti hlavní postavy
  • Typické je spojení uhlazenosti a hrůzy: zdvořilé řeči, „lidumilné“ fráze a pod nimi vražedné myšlení.

Autor a literárněhistorický kontext:

  • Ladislav Fuks – český prozaik 2. poloviny 20. století
  • Spalovač mrtvol vyšel roku 1967
  • Dílo patří do české prózy 60. let
  • psychologická próza, poválečná literatura
  • Fuks často píše o strachu, manipulaci, psychickém rozkladu, židovství, válce a skrytém zlu
  • Další díla: Pan Theodor Mundstock, Myši Natálie Mooshabrové, Variace pro temnou strunu
  • Podle novely vznikl roku 1968 slavný film Juraje Herze.

Téma a motivy

  • Téma: proměna zdánlivě spořádaného a „slušného“ člověka ve vraha pod vlivem nacistické ideologie
  • Hlavní myšlenka: zlo se často neprojevuje navenek jako řev a brutalita, ale může se schovat za kultivovanost, slušnost, řeči o pořádku, dobru a lidskosti
  • Motivy:
    • smrt a spalování mrtvých
    • krematorium
    • eufemismy
    • manipulace a propaganda
    • nacismus a rasová ideologie
    • rozklad osobnosti
    • rodina
    • čistota, pořádek, tělo
    • Tibet a „očista duše“
    • šílenství, halucinace, sebeobelhávání

Časoprostor

  • Prostředí: hlavně Praha, zejména pražské krematorium, byt Kopfrkinglových a další městská prostředí
  • Čas: konec 30. let 20. století, období před okupací a začátek nacistické okupace; krátký závěr sahá až po válce
  • Atmosféra se postupně mění od běžného měšťanského života k dusivé době nacismu.

O knize: ​

Hlavní postavou je Karel Kopfrkingl, zaměstnanec pražského krematoria. Na první pohled působí jako spořádaný, jemný a uhlazený člověk, sám o sobě rád říká, že je „jemný, milý člověk, abstinent a nekuřák“. Považuje se za vlastence. Má manželku Marii, které říká Lakmé (drahá, nebeská, …), a dvě děti, Zinu a Milivoje. Kopfrkingl je posedlý smrtí a spalováním mrtvých, ale nevnímá to jako něco strašného. Naopak věří, že kremace je vznešená a lidská, protože pomáhá duši od těla a přivádí ji k novému zrození. Hodně se odvolává na svou oblíbenou „žlutou knihu o Tibetu“, ze které si vytváří vlastní podivnou filozofii. Už od začátku je tedy vidět, že je psychicky narušený (podivný), i když navenek působí uhlazeně, přátelsky, neškodně.

Na začátku ještě žije běžný měšťanský život. Chodí s rodinou ven, mluví o krásnu, pořádku a morálce, pečuje o svou image a tváří se jako milující manžel a otec. Jenže už v těchto scénách je něco znepokojivého: lidi i zvířata vnímá přes tělo, lebku, budoucí smrt a vhodnost ke spálení. I když mluví něžně, všechno filtruje přes krematorium a smrt. Je posedlý krematoriem a smrtí. Fuks tím ukazuje, že hrůza v něm není až „od nacismu“, ale nacismus v něm najde výbornou půdu.

Zásadní roli v ději hraje Kopfrkinglův známý a válečný druh Willi Reinke. Ten je přesvědčený nacista a začne Karla postupně zpracovávat. Namlouvá mu, že má v sobě německou krev, že patří k silnějším a vyvoleným, a že nastává nový řád, v němž se musí odstranit slabost, nečistota a židovský prvek. Kopfrkingl těmto myšlenkám postupně podléhá. Nacistická propaganda jde ruku v ruce s jeho přesvědčeními. Zamlouvá se mu. Jde o pomalé přetváření jeho uvažování: pořád mluví stejně uhlazeně, jen obsah jeho řečí se stává čím dál zrůdnější. Začne sledovat Židy, udává židovského souseda i některé spolupracovníky a přijímá nacistické představy o „očistě“ společnosti.

Karl se začne hlásit k německým předkům (částečné), začne podporovat NSDAP, sudetoněmeckou stranu…

Klíčový okamžik nastane, když si naplno připustí, že jeho manželka Lakmé je poloviční Židovka a že „vadou“ jsou tak zatížené i jeho děti. V jeho zvrácené logice se spojí nacistická ideologie s jeho vlastní představou smrti jako vysvobození. Začne si namlouvat, že své blízké vlastně zachrání před budoucím utrpením. Zároveň v tom hraje roli i kariérismus: čím víc se ztotožňuje s Říší, tím víc se vidí jako budoucí důležitý muž, dokonce jako člověk předurčený k velké úloze.

Pak přijde nejděsivější část děje. Kopfrkingl oběsí Lakmé v koupelně, své oblíbené místnosti. Vraždu přitom chápe jako téměř „laskavý“ čin, což je na celé knize nejhorší: on nezabíjí v afektu, ale s pocitem, že dělá správnou a humánní věc. Krátce nato v krematoriu umlátí tyčí svého syna Miliho. Miliho vnímá jako slabého, zženštilého a nevhodného pro nový řád; zároveň ho chce podle své logiky „ušetřit“ utrpení. Tím se Kopfrkingl definitivně promění z podivína v rodinného vraha a nástroj totalitního zla.

Po vraždě manželky a syna plánuje zabít i dceru Zinu. Jenže v té chvíli už je jeho mysl úplně rozvrácená. Propadá halucinacím a mesiášským představám. Zjevuje se mu tibetský vyslanec či mnich a Kopfrkingl se začne chápat jako výjimečná bytost, skoro spasitel, někdo na způsob budoucího dalajlamy, který má zachránit lidstvo. Ve chvíli, kdy se chystá dokončit dílo a odstranit i Zinu, přicházejí muži v bílém a odvážejí ho pryč, pravděpodobně do blázince. Zina tak jako jediná z nejbližší rodiny přežije. (Kopfrkingl si myslí, že si pro něj přijela jakási vyšší delegace, aby se ujal záchrany světa.)

Závěr novely se odehrává po válce. Kopfrkingl se vrací sanitním vlakem z Německa a z okna vidí vyhublé lidi (židy) vracející se z koncentračních táborů. Čtenář už ví, co se stalo a jak strašné byly důsledky nacismu, ale Kopfrkingl pořád žije ve své zvrácené iluzi (je přesvědčený, že jim všem zařídil ráj na zemi a že je sám se sebou spokojený - To já jsem vás spasil! To já jsem pro vás zařídil tenhle šťastný, nový svět.) Tím je pointa ještě děsivější: nejde jen o jednotlivého šílence, ale o člověka, který se natolik ztotožnil s ideologií a vlastním sebeobelháváním, že už vůbec není schopný pochopit své zločiny.

Charakteristika: ​

  • Karel Kopfrkingl – hlavní postava; zaměstnanec krematoria; navenek zdvořilý, upravený, kultivovaný a „lidský“, uvnitř však psychicky narušený, manipulovatelný, posedlý smrtí a postupně i ideologií; z maloměšťáka a podivína se stává udavač a vrah vlastní rodiny

  • Marie / Lakmé – Kopfrkinglova manželka; klidná, poddajná, důvěřivá; oběť manželovy proměny; její židovský původ se stane záminkou k vraždě

  • Zina – dcera; citlivá, mladá, spíš pasivní; jediná z nejbližší rodiny unikne smrti

  • Milivoj (Mili) – syn; tichý, plachý, citlivý, otcem vnímaný jako slabý a „zženštilý“; Kopfrkingl ho zavraždí

  • Willi Reinke – Kopfrkinglův známý a manipulátor; přesvědčený nacista; právě on v Karlovi systematicky posiluje germanizační a antisemitské myšlení

  • Vedlejší postavy často fungují spíš jako prostředí nebo zrcadlo Kopfrkinglova myšlení, protože středem díla je hlavně jeho vnitřní rozklad.

Kompozice a typ děsivosti / grotesky ​

  • Děj je převážně chronologický, ale napětí nevzniká z akčních zvratů, nýbrž z toho, že čtenář sleduje, jak se nenápadně mění Kopfrkinglovo myšlení
  • Hrůza vyrůstá z kontrastu formy a obsahu: mluví laskavě, ale myslí vražedně
  • Dílo má prvky grotesky: chvílemi je Kopfrkingl až absurdní, jenže to není legrační, spíš čím dál děsivější
  • Postupně se prolíná realita a halucinace, až se na konci rozpadne hranice mezi nimi
  • Gradace směřuje od podivínství přes ideologickou manipulaci k vraždám a úplnému šílenství.

Jazykové prostředky: ​

  • Er-forma, ale vyprávění je silně přimknuté ke Kopfrkinglovu pohledu na svět
  • Často se objevuje polopřímá řeč, takže do pásma vypravěče pronikají Kopfrkinglovy fráze a zvláštní slovník
  • Jazyk je většinou spisovný a uhlazený, což působí až nepřirozeně a děsivě
  • Typické je opakování stejných formulací, motivů, zdrobnělin, eufemismů a „něžných“ oslovení
  • Objevují se i cizí slova a německé výrazy, které zesilují atmosféru doby a ideologického tlaku
  • Jazyk tak přímo ukazuje, jak se zlo schovává za krásná slova, pořádek a zdánlivou slušnost.

Mini-tahák: ​

  • Kopfrkingl je zaměstnanec pražského krematoria, který považuje spalování mrtvých za vznešené a „očistné“.
  • Žije s manželkou Lakmé a dětmi Zinou a Milim, navenek působí jako vzorný otec rodiny.
  • Jeho známý Willi Reinke ho postupně získá pro nacistické myšlení a přesvědčí ho o německé krvi a nutnosti „očisty“.
  • Kopfrkingl začne udávat Židy a nakonec za překážku považuje i vlastní rodinu, protože manželka je částečně židovského původu.
  • Oběsí Lakmé a v krematoriu zabije syna Miliho.
  • Chce zabít i Zinu, ale dřív se úplně zhroutí do šílenství a je odvezen pryč.
  • Po válce se vrací sanitním vlakem a pořád věří, že lidstvo „spasil“. V tom je ta děsivá pointa.

Autor, historický kontext, zasazení ​

  • česká próza 60. let
  • druhá vlna literatury spojené s 2. světovou válkou
  • psychologická próza, groteska, hororové prvky
  • silná kritika nacismu, manipulace a maloměšťácké přizpůsobivosti
  • Praha na konci 30. let slouží jako prostředí, kde se z běžného života nenápadně stává prostor strachu a kolaborace.

Podobní autoři (téma, období): ​

  • Arnošt Lustig – téma židovství, nacismus, holocaust, odlidštění člověka
  • Jiří Weil – protektorát, židovství, psychický tlak okupace
  • Egon Hostovský – psychologická próza, úzkost, ohrožení jedince, doba nesvobody
  • Franz Kafka – existenciální úzkost, odcizení, tísnivá atmosféra, pocit deformované reality
  • George Orwell – manipulace ideologií, proměna člověka pod tlakem totality
  • Albert Camus – existenciální napětí, absurdita, člověk v mezní situaci

Co říct u zkoušení, když budeš chtít působit, že to fakt znáš: ​

Nejdůležitější na ději je tohle: Kopfrkingl není od začátku jen „zlý člověk“. Je to podivín, který už má v sobě chorobný vztah ke smrti, k čistotě a k vlastní představě lidství. Nacismus mu ale dá jazyk, ospravedlnění a cíl. On pak nezačne vraždit proto, že by se změnil v nějakého řvoucího sadistu, ale právě naopak: vraždí dál jako uhlazený, zdvořilý a „rozumný“ člověk. To je na tom nejděsivější.

Takže hlavní pointa není jen „spálil mrtvoly a zbláznil se“, jak si to lidi občas zmrší na úroveň plakátu do čekárny. Pointa je, že obyčejný maloměšťák se nechá ideologií dovést k tomu, že zabije vlastní rodinu a ještě tomu říká dobro. To je přesně ten druh literatury, co člověku připomene, že civilizace je často jen tenká tapeta přes sklep plný benzínu.