Maturita 2026

Vzhled

Stáhnout jako MD

15/20: L. Fuks – Spalovač mrtvol 💦 ​

Druh a žánr:

  • Literární druh: epika
  • Žánr: psychologický román (kratší rozsah, takže se občas uvádí i jako novela) s prvky hororu, grotesky, černé komedie a protinacistického / antifašistického románu
  • Forma: próza
  • Kompozice: 15 nečíslovaných kapitol, převážně chronologická, ale důraz není na velké akci, spíš na postupném rozkladu osobnosti hlavní postavy
  • Typické je spojení uhlazenosti a hrůzy: zdvořilé řeči, „lidumilné" fráze a pod nimi vražedné myšlení.
  • Motto z Giovanniho Papiniho: „Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není." – klíč k celé knize: zlo se tváří jako dobro.

Autor a literárněhistorický kontext:

  • Ladislav Fuks (1923–1994) – český prozaik 2. poloviny 20. století; narozen v Praze.
  • Vystudoval filozofii, psychologii a dějiny umění na FF UK; pracoval v Národní galerii a Státním památkovém ústavu.
  • Sám byl skrytě homosexuální a citlivý outsider, hluboce rozuměl tématům strachu, vyloučení a manipulace – přestože nebyl Žid, jeho prózy o holocaustu vznikají z mimořádné empatie a osobního pocitu ohrožení (sledoval osudy židovských spolužáků za války).
  • Spalovač mrtvol vyšel roku 1967 v Československém spisovateli, v atmosféře pražského jara, kdy se literatura mohla otevřeněji vracet k holocaustu i k otázce zla v „obyčejném" člověku.
  • Dílo patří do české prózy 60. let (zlatá éra české literatury – Hrabal, Škvorecký, Lustig, Kundera, Fuks).
  • Fuks často píše o strachu, manipulaci, psychickém rozkladu, židovství, válce a skrytém zlu; jeho specialita = psychologický horor / próza úzkosti.
  • Další díla: Pan Theodor Mundstock (1963) – jeho prvotina o pražském Židovi, který se psychicky připravuje na transport; Variace pro temnou strunu (1966); Myši Natálie Mooshabrové (1970) – antiutopie/groteska; Vévodkyně a kuchařka (1983); Mí černovlasí bratři.
  • Podle románu vznikl roku 1969 kultovní film Juraje Herze s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli Karla Kopfrkingla (Fuks spolupracoval na scénáři); film bývá označován za jeden z nejlepších českých filmů vůbec, ale po srpnu 1968 byl v normalizaci dlouho zakázán.

Téma a motivy

  • Téma: proměna zdánlivě spořádaného a „slušného" člověka ve vraha pod vlivem nacistické ideologie; banalita zla
  • Hlavní myšlenka: zlo se často neprojevuje navenek jako řev a brutalita, ale může se schovat za kultivovanost, slušnost, řeči o pořádku, dobru a lidskosti – uhlazený maloměšťák může být horší než řvoucí sadista
  • Motivy:
    • smrt a spalování mrtvých, krematorium jako „chrám smrti"
    • paralela kremace ↔ plynové komory koncentračních táborů (Kopfrkinglovi je nakonec nabídnut post šéfa vývoje „plynových žárovišť pro budoucnost")
    • eufemismy a zdrobněliny („nebeská", „něžná", „drahá", „čarokrásná")
    • manipulace a propaganda (Reinke)
    • nacismus a rasová ideologie (norimberské zákony – v textu citováno)
    • rozklad osobnosti, halucinace, sebeobelhávání
    • Tibet, buddhismus, dalajláma, převtělování (žlutá kniha o Tibetu od Alexandry David-Néel) – Kopfrkingl si východní filozofii zvráceně přizpůsobí na ospravedlnění vraždy jako „vysvobození"
    • opera Lakmé (Léo Delibes) – exotismus, kontrast s krutostí
    • čistota, pořádek, hygiena (koupelna = oblíbený prostor i místo vraždy)
    • rodina, otcovství, „pečující" vrah

Časoprostor

  • Prostředí: hlavně Praha – pavilón dravců v ZOO, byt Kopfrkinglových, pražské krematorium („Chrám smrti"), panoptikum madam Tussaud, restaurace U Stříbrného pouzdra / U Hroznýše, Casino, hřbitov; krátká epizoda v sanitním vlaku v Německu.
  • Čas: přibližně 1937/38 – 1939 (Mnichov, vznik Protektorátu Čechy a Morava, polské tažení – „když nad Varšavou zavlál hákový kříž", podzim 1939); krátký závěr květen 1945 – po válce.
  • Atmosféra se postupně mění od idylického měšťanského života k dusivé době nacismu.

O knize: ​

Hlavní postavou je Karel (Karl) Kopfrkingl, zaměstnanec pražského krematoria. Na první pohled působí jako spořádaný, jemný a uhlazený člověk, sám o sobě rád říká, že je „jemný, milý člověk, abstinent a nekuřák". Považuje se za vlastence. Má manželku Marii, které říká Lakmé (podle stejnojmenné opery Léa Delibese; další oslovení – „drahá", „nebeská", „něžná", „nadoblačná"), a dvě děti, Zinu a Milivoje (Miliho). Sám chce, aby ho žena oslovovala Roman místo Karel („protože jsem romantik a mám rád krásu"). Kopfrkingl je posedlý smrtí a spalováním mrtvých, ale nevnímá to jako něco strašného. Naopak věří, že kremace je vznešená a lidská, protože pomáhá duši od těla a přivádí ji k novému zrození. Hodně se odvolává na svou oblíbenou „žlutou knihu o Tibetu" (kniha Alexandry David-Néel vázaná u knihaře Kádnera), ze které si vytváří vlastní podivnou filozofii. Už od začátku je tedy vidět, že je psychicky narušený (podivný), i když navenek působí uhlazeně, přátelsky, neškodně.

Na začátku ještě žije běžný měšťanský život. Chodí s rodinou ven (ZOO, panoptikum, restaurace U Hroznýše), mluví o krásnu, pořádku a morálce, pečuje o svou image a tváří se jako milující manžel a otec. Jenže už v těchto scénách je něco znepokojivého: lidi i zvířata vnímá přes tělo, lebku, budoucí smrt a vhodnost ke spálení. I když mluví něžně, všechno filtruje přes krematorium a smrt. Najímá si dokonce agenta pana Strausse (Žida), aby mu sháněl klienty pro „abonenty žehu" – tedy upisoval živé lidi ke kremaci. Fuks tím ukazuje, že hrůza v něm není až „od nacismu", ale nacismus v něm najde výbornou půdu.

Zásadní roli v ději hraje Kopfrkinglův přítel z mládí a válečný kamarád Willi (Wilhelm) Reinke. Ten je přesvědčený nacista a začne Karla postupně zpracovávat. Namlouvá mu, že má v sobě německou krev (Lakmé prý pochází „z německé rodiny od Slatiňan", později se ukáže, že je naopak napůl Židovka), že patří k silnějším a vyvoleným, a že nastává nový řád, v němž se musí odstranit slabost, nečistota a židovský prvek. Kopfrkingl těmto myšlenkám postupně podléhá. Jde o pomalé přetváření jeho uvažování: pořád mluví stejně uhlazeně, jen obsah jeho řečí se stává čím dál zrůdnější. Vstupuje do sudetoněmecké strany a později k NSDAP/SS, začne sledovat a udávat Židy (včetně rodinného lékaře dr. Bettelheima z domu i pana Strausse) a přijímá nacistické představy o „očistě" společnosti.

Klíčový okamžik nastane, když si naplno připustí, že jeho manželka Lakmé je poloviční Židovka (Lakméina matka byla Židovka) a že „vadou" jsou podle norimberských zákonů zatížené i jeho děti (Mili je „čtvrteční Žid" – Vierteljude). V jeho zvrácené logice se spojí nacistická ideologie s jeho vlastní představou smrti jako vysvobození. Začne si namlouvat, že své blízké vlastně zachrání před budoucím utrpením. Zároveň v tom hraje roli i kariérismus: čím víc se ztotožňuje s Říší, tím víc se vidí jako budoucí důležitý muž, dokonce jako člověk předurčený k velké úloze.

Pak přijde nejděsivější část děje. Kopfrkingl oběsí Lakmé v koupelně – pod záminkou, že má otevřít ventilátor (na šibenici z provazu se smyčkou „aby se dal otevřít ze židle"). Pak chladnokrevně kopne do židle a jde to nahlásit na německou kriminálku jako sebevraždu („udělala to ze zoufalství, měla židovskou krev"). Vraždu chápe jako téměř „laskavý" čin, což je na celé knize nejhorší: on nezabíjí v afektu, ale s pocitem, že dělá správnou a humánní věc. Po smrti ženy se stává ředitelem pražského krematoria. Krátce nato vezme syna Miliho na „prohlídku" krematoria. V přípravně rakví otevře rakev s SS-Sturmbannführerem Ernstem Wagnerem, utluče Miliho železnou tyčí, strčí ho do rakve k esesákovi a v pondělí ho s ním spálí – „v lidském popelu není rozdíl". Na policii pak nahlásí Miliho jako pohřešovaného. Miliho vnímá jako slabého, „zženštilého" a nevhodného pro nový řád; zároveň ho chce podle své logiky „ušetřit" utrpení. Tím se Kopfrkingl definitivně promění z podivína v rodinného vraha a nástroj totalitního zla.

Po vraždě manželky a syna se chystá zabít i dceru Zinu (chce ji vzít „v sobotu odpoledne" do krematoria). Mezitím je povolán k tajemníku říšského protektora Boehrmannovi, kde mu nabídnou pozici šéfa vývoje plynových žárovišť („Gaseinrichtung für die Zukunft") – jasná anticipace plynových komor v koncentračních táborech. Kopfrkingl nabídku přijímá. Mezitím už je jeho mysl úplně rozvrácená: zjevuje se mu tibetský mnich (tulku z kláštera Mindoling), který mu sděluje, že je novým dalajlamou – inkarnací Buddhy a spasitelem světa. Ve chvíli, kdy se chystá dokončit dílo a zabít Zinu, přicházejí muži v bílém (sanitka, „auto pro anděly") a odvážejí ho do blázince. Zina jako jediná z nejbližší rodiny přežije. Kopfrkingl si myslí, že si pro něj přijela vyšší delegace, aby se ujal záchrany světa.

Závěr románu se odehrává v polovině května 1945 – po válce. Kopfrkingl se vrací sanitním vlakem z Německa (mezi „bezrukými a beznohými") a okénkem vidí na nádraží zástupy vyhublých lidí vracejících se z koncentračních táborů – mezi nimi pana Strausse, Rubinsteina, dr. Bettelheima a jeho synovce Jana. Myslí si, že je poznává, jako kdyby byli živí a vrátili se domů. Říká: „Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě už nikdy nebude na světě pronásledování, nespravedlnost a utrpení... Pánové, teď nastává ten nový řád." Tím je pointa ještě děsivější: nejde jen o jednotlivého šílence, ale o člověka, který se natolik ztotožnil s ideologií a vlastním sebeobelháváním, že už vůbec není schopný pochopit své zločiny. Poslední věta: „Z komína pražského krematoria šel žlutavý dýmek, v té chvíli tam právě spalovali morfinistu." – návrat k normalitě po válce, ale komín pořád kouří.

Charakteristika: ​

  • Karel (Karl) Kopfrkingl – hlavní postava; zaměstnanec, později ředitel pražského krematoria; abstinent a nekuřák, navenek zdvořilý, upravený, kultivovaný a „lidský", uvnitř však psychicky narušený, manipulovatelný, posedlý smrtí a postupně i ideologií; z maloměšťáka a podivína se stává udavač a vrah vlastní rodiny; v závěru šílenec s mesiášským komplexem (myslí, že je dalajláma)

  • Marie / Lakmé – Kopfrkinglova manželka; napůl Židovka (matka byla Židovka); klidná, poddajná, důvěřivá; oběť manželovy proměny; její židovský původ se stane záminkou k vraždě; Kopfrkingl ji oběsí v koupelně

  • Zina – dospívající dcera (16/18 let); citlivá, hraje na klavír, chodí s Mílou Janáčkem; spíš pasivní; jediná z nejbližší rodiny unikne smrti

  • Milivoj (Mili) – syn (14/16 let); tichý, plachý, citlivý, otcem vnímaný jako slabý a „zženštilý"; Kopfrkingl ho utluče železnou tyčí v krematoriu

  • Willi (Wilhelm) Reinke – Kopfrkinglův přítel z mládí a válečný kamarád (sloužili spolu za Rakouska v 1. svět. válce); přesvědčený nacista, později vedoucí pracovník pražského sicherheitsdienstu; právě on v Karlovi systematicky posiluje germanizační a antisemitské myšlení – ďábel-pokušitel

  • Pan Strauss – obchodní cestující s cukrovinkami, kterého si Kopfrkingl najme jako agenta pro kremace; Žid, později ho Kopfrkingl udá

  • Dr. Bettelheim – Žid, rodinný lékař v Kopfrkinglově domě; přijde o ordinaci, ze závěru je jasné, že zahynul v koncentráku (jeho synovec Jan a Honzík Bettelheim také)

  • Boehrmann – tajemník říšského protektora, šéf pražského sicherheitsdienstu; nabídne Kopfrkinglovi vést „plynová žároviště"

  • Tibetský mnich (tulku z kláštera Mindoling) – halucinace, Kopfrkinglovo „zjevení" v závěru; oznámí mu, že je nový dalajláma

  • Drobné postavy v krematoriu: Dvořák, Vrána, Pelikán, Fenek, Daněk, Piskoř – tvoří mikrosvět krematoria, fungují jako zrcadlo Kopfrkinglovy mysli

  • Vedlejší postavy často fungují spíš jako prostředí nebo zrcadlo Kopfrkinglova myšlení, protože středem díla je hlavně jeho vnitřní rozklad.

Klíčové scény (k zapamatování): ​

  1. ZOO – pavilón dravců (úvod) – Kopfrkingl s Lakmé před klecí leoparda, kde se před 17 lety seznámili; už zde mluví o smrti jako „osvobození". Vrací se figura růžolící dívky v černých šatech a hada – obě postavy předznamenají hrůzu.
  2. Panoptikum madam Tussaud – Velké umírání čili Černá smrt v Praze 1680 – výlet rodiny mezi voskové figury moru, mučení, oběšeného pohodného. Předobraz krematoria a Kopfrkinglova „pohledu na svět".
  3. Restaurace U Stříbrného pouzdra / U Hroznýše – Kopfrkingl najímá agenta Strausse pro „abonenty žehu" – ukazuje, jak obyčejně mluví o kremaci jako o pojišťovně.
  4. Návštěva u Reinkeových – první systematická manipulace; Willi začne Kopfrkingla přesvědčovat o německé krvi.
  5. Box (boxerský zápas) – Kopfrkingl bere Miliho na box, syn z toho má jen kamaráda; Willi vysvětluje německou terminologii úderů. Symbol „silného nového člověka" vs. slabý Mili.
  6. Slet německé strany / SS – Kopfrkingl je nadšen z německé masy, definitivně přijímá ideologii.
  7. Vražda Lakmé v koupelně – pod záminkou opravy ventilátoru jí hodí na krk smyčku, kopne do židle. Pak nahlásí jako sebevraždu Židovky. Vraždí za zvuků árie Lucie di Lammermoor z rádia.
  8. Vražda Miliho v krematoriu – v sobotu odpoledne, kdy se nespaluje. Otevře rakev s SS-Sturmbannführerem Wagnerem, syna utluče železnou tyčí, vloží ho do rakve a v pondělí oba spálí za zvuků Wagnerova Parsifala a Beethovenovy Eroicy.
  9. U Boehrmanna – nabídka šéfovat „plynovým žárovištím pro budoucnost" – Kopfrkingl přijímá, dostane Mercedes.
  10. Návštěva tibetského mnicha (halucinace) – mnich oznamuje, že Kopfrkingl je nový dalajláma; přichází si pro něj, aby ho odvedl do Lhasy.
  11. Andělé v bílém – sanitka odveze Kopfrkingla do blázince, ne do Tibetu; Zina přežije.
  12. Sanitní vlak, květen 1945 – Kopfrkingl vidí přeživší z koncentráků a věří, že je spasil. Komín krematoria pořád kouří.

Kompozice a typ děsivosti / grotesky ​

  • 15 nečíslovaných kapitol; děj je převážně chronologický, ale napětí nevzniká z akčních zvratů, nýbrž z toho, že čtenář sleduje, jak se nenápadně mění Kopfrkinglovo myšlení
  • Hrůza vyrůstá z kontrastu formy a obsahu: mluví laskavě, ale myslí vražedně („Co abych tě, drahá, oběsil?" – řekne s něžným úsměvem těsně před vraždou)
  • Dílo má prvky grotesky a černé komedie: chvílemi je Kopfrkingl až absurdní, jenže to není legrační, spíš čím dál děsivější
  • Leitmotivy: vracejí se opakovaně tytéž postavy (růžolící dívka v černém, tlustý mužík s motýlkem, žena v brýlích u piva, reklama na záclony „Josefa Broučková Hloubětín Kateřinská 7") – působí jak v hororovém snu, signál pro nadcházející hrůzu
  • Postupně se prolíná realita a halucinace, až se na konci rozpadne hranice mezi nimi (tibetský mnich, andělé v bílém)
  • Gradace směřuje od podivínství přes ideologickou manipulaci k vraždám a úplnému šílenství; struktura jako sestup do pekla.

Jazykové prostředky: ​

  • Er-forma (3. os.), ale vyprávění je silně přimknuté ke Kopfrkinglovu pohledu na svět – tzv. personální vypravěč
  • Často se objevuje polopřímá řeč, takže do pásma vypravěče pronikají Kopfrkinglovy fráze a zvláštní slovník
  • Jazyk je většinou spisovný a uhlazený, pedantský, což působí až nepřirozeně a děsivě
  • Typické je opakování stejných formulací, motivů, zdrobnělin a eufemismů („nebeská", „něžná", „čarokrásná", „požehnaná", „abonent žehu", „svatá povinnost", „laskavá příroda")
  • Vraždu chápe jako „záchranu před utrpením" – jazyk humanity používá ke zločinu (eufemismus jako vražedná zbraň)
  • Exotismy – tibetská a indická terminologie („tulku", „rimpoče", „Kušog", „kyab su čivo")
  • Cizí slova a německé výrazy zesilují atmosféru doby a ideologického tlaku – Kopfrkingl cituje norimberské zákony německy (paragraf o „čtvrtečním Židovi" z 14. 11. 1935; Abstammungsnachweis pro SS)
  • Operní a hudební motivy – Lakmé (Delibes), Lucia di Lammermoor (Donizetti), Schubert (Nedokončená), Wagner (Parsifal), Beethoven (Eroica), Chopin
  • Jazyk tak přímo ukazuje, jak se zlo schovává za krásná slova, pořádek a zdánlivou slušnost.

Mini-tahák: ​

  • Kopfrkingl je zaměstnanec (později ředitel) pražského krematoria, který považuje spalování mrtvých za vznešené a „očistné" – odkazuje se na žlutou knihu o Tibetu (Alexandra David-Néel) a buddhistické převtělování.
  • Žije s manželkou Marií / Lakmé a dětmi Zinou a Milim, navenek působí jako vzorný otec rodiny, abstinent a nekuřák.
  • Jeho přítel z mládí Willi Reinke (nacista) ho postupně získá pro nacistické myšlení a přesvědčí ho o německé krvi a nutnosti „očisty".
  • Kopfrkingl začne udávat Židy (dr. Bettelheim, Strauss) a nakonec za překážku považuje i vlastní rodinu, protože manželka je napůl Židovka.
  • Oběsí Lakmé v koupelně (předstírá sebevraždu) a v krematoriu utluče tyčí syna Miliho, jehož pak spálí v rakvi spolu s SS-Sturmbannführerem Wagnerem.
  • Stane se ředitelem krematoria a dostane nabídku stát se šéfem vývoje plynových žárovišť (= plynové komory).
  • Chce zabít i Zinu, ale dřív se úplně zhroutí do šílenství – myslí si, že je dalajláma a spasitel světa, navštíví ho tibetský mnich (halucinace) a sanitka ho odveze do blázince.
  • Po válce (květen 1945) se vrací sanitním vlakem a pořád věří, že lidstvo „spasil", když vidí přeživší z koncentráků. V tom je ta děsivá pointa.

Autor, historický kontext, zasazení ​

  • česká próza 60. let
  • druhá vlna literatury spojené s 2. světovou válkou
  • psychologická próza, groteska, hororové prvky
  • silná kritika nacismu, manipulace a maloměšťácké přizpůsobivosti
  • Praha na konci 30. let slouží jako prostředí, kde se z běžného života nenápadně stává prostor strachu a kolaborace.

Podobní autoři (téma, období): ​

  • Ladislav Fuks – Pan Theodor Mundstock (1963) – Fuksova prvotina, pražský Žid se psychicky připravuje na transport; zrcadlová situace ke Spalovači (Žid jako oběť vs. „árijec" jako pachatel)
  • Arnošt Lustig (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Dita Saxová, Démanty noci) – téma židovství, nacismus, holocaust, odlidštění člověka
  • Jiří Weil (Život s hvězdou, Na střeše je Mendelssohn) – protektorát, židovství, psychický tlak okupace
  • Bohumil Hrabal – Ostře sledované vlaky – válka, ale civilní/lyrický pohled
  • Egon Hostovský – psychologická próza, úzkost, ohrožení jedince, doba nesvobody
  • Franz Kafka (Proměna, Proces) – existenciální úzkost, odcizení, tísnivá atmosféra, pocit deformované reality
  • George Orwell – 1984 – manipulace ideologií, proměna člověka pod tlakem totality
  • Albert Camus – Cizinec – existenciální napětí, absurdita, člověk v mezní situaci
  • F. M. Dostojevskij – Zločin a trest – psychologie vraha, sebeobelhávání ideologickou „vyšší pravdou"
  • E. A. Poe – psychologický horor, rozkládající se mysl, vypravěč-šílenec

Co říct u zkoušení, když budeš chtít působit, že to fakt znáš: ​

Nejdůležitější na ději je tohle: Kopfrkingl není od začátku jen „zlý člověk“. Je to podivín, který už má v sobě chorobný vztah ke smrti, k čistotě a k vlastní představě lidství. Nacismus mu ale dá jazyk, ospravedlnění a cíl. On pak nezačne vraždit proto, že by se změnil v nějakého řvoucího sadistu, ale právě naopak: vraždí dál jako uhlazený, zdvořilý a „rozumný“ člověk. To je na tom nejděsivější.

Takže hlavní pointa není jen „spálil mrtvoly a zbláznil se“, jak si to lidi občas zmrší na úroveň plakátu do čekárny. Pointa je, že obyčejný maloměšťák se nechá ideologií dovést k tomu, že zabije vlastní rodinu a ještě tomu říká dobro. To je přesně ten druh literatury, co člověku připomene, že civilizace je často jen tenká tapeta přes sklep plný benzínu.

Vlastní názor ​

Spalovač mrtvol je pro mě nejnepříjemnější kniha z celého seznamu a paradoxně právě proto jedna z nejlepších. Kopfrkingl mě fascinoval hlavně tím, že nevypadá jako klasický padouch – je to ten typ uhlazeného pána, kterého byste klidně pustili sedět vedle sebe v tramvaji, a přitom mu v hlavě jede mašinka, ze které jde mráz. Co mě naopak trochu vyčerpávalo, byly ty pořád dokola opakované zdrobněliny a uhlazená mluva, ale po chvíli jsem pochopil, že je to záměr a že právě v té zdvořilosti je celá hrůza ukrytá. Hlavní pointou je pro mě varování, že banalita zla není fráze z učebnice, ale fakt – fašounský maloměšťák s mesiášským komplexem může být klidně tvůj soused, kolega v kanclu nebo někdo, koho potkáváš každé ráno v MHD. Po roce 2025, kdy se v Evropě i v USA zase normalizuje řeč o „očistě", „národu" a „pořádku" a kdy populistické strany získávají hlasy přesně na tomhle slovníku, mi přijde Fuks aktuální až nepříjemně.

Mezilitarální paralely (přes maturitní seznam) ​

  • 1984 (Orwell) – obě díla ukazují totální rozpad osobnosti pod tlakem totality, ale fokus mají opačný. Orwell zkoumá hrůzu soukolí systému z makro pohledu (dohled, novomluva, paměťové díry); Winstona musí systém zlomit zvenčí v Místnosti 101. Fuks naproti tomu sleduje infekci zla uvnitř jednotlivce: Kopfrkingl nacistické lži dobrovolně nasaje s radostí, protože mu dají pocit, že je výjimečný spasitel. Výsledek je v obou případech stejný: člověk věří absurdní lži a považuje ji za absolutní dobro.
  • Obraz Doriana Graye (Wilde) – stejný motiv zrůdy za dokonalou maskou. Dorian je navenek anděl, miláček společnosti, zatímco jeho duše hnije hříchy a mrtvolami. Kopfrkingl je „jemný, milý člověk, abstinent a nekuřák", mluví kultivovaně a tváří se jako vzorný otec – a přitom je to chladnokrevný rodinný vrah. Obě díla geniálně boří mýtus, že padouch musí vypadat jako monstrum.
  • Proměna (Kafka) – Řehoř Samsa se promění ve hmyz fyzicky a okolí ho odmítne. Kopfrkingl se promění vnitřně (z měšťáka v nacistu/vraha), ale navenek působí stejně uhlazeně – Fuks v jistém smyslu otáčí kafkovskou proměnu naruby: zrůdou je ten, kdo si zachová nepoškozený zevnějšek.
  • Zločin a trest (Dostojevskij) – Raskolnikov si vraždu ospravedlňuje teorií „výjimečného člověka", který smí pro vyšší cíl zabíjet. Kopfrkingl má svou vlastní zvrácenou teorii „spásy skrze kremaci" + nacistickou ideologii. Klíčový rozdíl: Raskolnikov se nakonec kaje a uznává vinu, kdežto Kopfrkingl si až do konce myslí, že je spasitel – Fuks je tedy ještě beznadějnější.
  • Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (Lustig) – jiná strana téhož zrcadla: holocaust z pohledu oběti (mladé Židovky), s tematikou klamu a manipulace (esesák Brenske Židům lže o „výměně"). Fuks ukazuje pachatele zevnitř, Lustig oběť zevnitř.
  • Pan Theodor Mundstock (Fuks) – Fuksův vlastní „opačný pól" Spalovače. Mundstock je Žid, který si psychologicky nacvičuje transport, aby ho přežil; rozkládá ho strach, ne ideologie. Stejná fuksovská psychologická drobnokresba, jen z opačné strany.