Maturita 2026

Vzhled

2/20: W. Shakespeare – Hamlet 💦⚠️ ​

Druh a žánr ​

  • Literární druh: drama
  • Žánr: tragédie
  • Kompozice: 5 dějství, členění na akty a scény, postupná gradace ke katastrofě
  • Forma: divadelní hra, převážně veršovaná s použitím blankversu, místy přechází do prózy; důležité jsou dlouhé monology / solilokvia.

Autor a literárněhistorický kontext ​

  • William Shakespeare (1564–1616) byl anglický básník, dramatik a herec.
  • Hamlet vznikl přibližně 1599–1601. Poprvé vydán v neautorizovaném kvartu 1603 a pozdější folio vycházelo z kvalitnějšího textu.
  • Další známá díla: Romeo a Julie, Macbeth, Král Lear, Othello, Zkrocení zlé ženy.

Téma a motivy ​

  • Téma: pomsta a její cena; rozklad rodiny i státu; konflikt mezi morální zábranou, pochybností a povinností jednat. Hamlet nechce jen pomstít otce, ale chce si být jistý pravdou a zároveň zápasí s tím, co je správné.
  • Motivy: zločin a vina, váhání a čin, zdání a realita, špehování, hniloba a rozklad státu, hrané i skutečné šílenství, divadlo v divadle, smrt, hřbitov, lebka Yoricka, zrada, otrava, duel. Pomstu, předstírané šílenství, Oféliinu smrt, Laertovu pomstu a závěrečný souboj.
  • K naprosto klíčovým motivům patří slavný monolog „Být či nebýt“, ve kterém Hamlet uvažuje o životě, smrti a sebevraždě. Ve Sládkově překladu začíná přesně „Být či nebýt, – ta jest otázka“.

Časoprostor ​

  • Děj se odehrává v Dánsku, hlavně na královském hradě Elsinor / Elsinore.
  • Čas je historicky neurčitý, ale příběh je stylizovaný jako starší dánská královská minulost.
  • Děj trvá týdny až měsíce, ne jeden den. Je tam víc zvratů, cesta do Anglie, Oféliino zešílení i návrat Hamleta.

O knize / děj ​

Na začátku hry se na hradbách zjevuje duch Hamletova mrtvého otce, bývalého dánského krále. Hamlet se od něj dozví, že oficiální verze smrti je lež: nezemřel přirozenou smrtí, ale jeho vlastní bratr Claudius, který ho zavraždil a pak si vzal jeho vdovu Gertrudu a usedl na trůn. Duch žádá pomstu.

Hamlet ale nejedná bezhlavě. Nevěří slepě ani duchovi, protože ví, že by mohlo jít i o démonický klam. Hamlet chce další důkaz. Proto začne předstírat nebo stylizovat šílenost a zároveň pozorovat okolí. Hamlet tedy není jen „váhavý princ“, ale člověk, který chce pravdu potvrdit, než prolije další krev.

Na dvoře mezitím začíná síť špehování. Claudius i Polonius se snaží zjistit, co je s Hamletem. Právě Claudius a Polonius nastraží Ofélii jako zkoušku a sami se před schůzkou ukryjí, aby ji mohli sledovat.

Hamlet si k potvrzení Claudiovy viny pomůže divadlem. Když na hrad přijedou herci, nechá do hry vložit scénu vraždy jedem do ucha, přesně podle vyprávění ducha. Tuhle inscenaci Hamlet sám nazve „Myší past“. Když pak během představení travič nalije spícímu králi jed do ucha, Claudius prudce zareaguje, vstane a hru přeruší. Hamlet v tom právem vidí potvrzení jeho viny. Tohle je jeden z nejdůležitějších momentů celé hry: divadlo odhalí realitu.

Přesto Hamlet Claudia hned nezabije. V další slavné scéně ho zastihne, když se král modlí, ale ustoupí, protože nechce, aby Claudius zemřel právě ve chvíli pokání a odešel „do nebe“. Hamlet si tedy pomstu znovu odloží a tím tragédii dál prodlužuje. Text to říká otevřeně: „teď modlí se a teď to učiním; tak půjde do nebe... Ó, to je plat a mzda, však pomsta ne.“ To je zásadní moment Hamletova váhání a morálního zauzlení.

Zlom přijde v komnatě Gertrudy. Hamlet matku prudce obviňuje z mravního pádu a když za čalounem zaslechne pohyb, v domnění, že tam je Claudius nebo jiný špeh, probodne skrytou postavu. Zabije však Polonia. Tím překročí hranici: už nejde jen o uvažovanou pomstu, ale o skutečnou krev a tragický omyl. Gertruda následně popíše Claudiovi, že Hamlet „v svém divém záchvatu“ uslyšel pohyb za závěsem a zabil tam ukrytého starce.

Claudius se Hamleta rozhodne zbavit. Posílá ho do Anglie a v dopise přikazuje, aby tam byl okamžitě zabit. Hamlet ale během cesty odhalí obsah listin, přepíše rozkaz a obrátí ho proti svým doprovodcům Rosenkrantzovi a Guildensternovi. Ti nejsou jen „zrádci“ v melodramatickém smyslu, ale především bývalí Hamletovi známí, kteří se nechali využít mocí. Hamlet se po této epizodě vrátí do Dánska.

Po Poloniově smrti se hroutí Ofélie. Ve scéně šílenství rozdává květiny, zpívá útržkovité písně a mluví v náznacích. Její rozum se rozpadá pod tlakem smrti otce, ztráty Hamleta a celé dvorské situace. Následně Gertruda oznamuje Laertovi, že Ofélie utonula: spadla do potoka z vrby, chvíli ji nesly rozestřené šaty, ale nakonec ji stáhly pod vodu. Pozdější pohřební scéna ale výslovně říká, že její smrt je „pochybná“, takže text nechává otevřenou otázku, nakolik šlo o nehodu a nakolik o sebevraždu. To je důležitější než laciné „spáchala sebevraždu, tečka“.

Do Dánska se vrací i Laertes, Poloniův syn, a chce pomstu za otce i sestru. Claudius toho využije a domluví s ním past: při souboji bude Laertův rapír otrávený, a kdyby to nestačilo, připraví i otrávený pohár pro Hamleta. Ve finále se všechno zhroutí najednou: Gertruda omylem vypije otrávené víno, Hamlet i Laertes jsou zasaženi otrávenou zbraní, Laerest před smrtí přizná Claudiovu vinu a Hamlet nakonec Claudia zabije.

Před smrtí Hamlet předává pravdu Horaciovi a vysloví podporu Fortinbrasovi. Říká, že jeho „zmírající hlas“ náleží Fortinbrasovi. Na konci tedy do Dánska vstupuje norský princ a přebírá moc. Je dobré dodat, že Fortinbrasova rodová linie je s Hamletem spojena už od začátku: starý král Hamlet kdysi v souboji zabil Fortinbrasova otce a získal jeho území. Fortinbras tedy není přilepený až na konec, ale funguje jako důležitý politický rámec celé hry.

Charakteristika postav ​

  • Hamlet – dánský princ; inteligentní, vzdělaný, ironický, melancholický. Předstírá šílenství, ale zároveň je skutečně vnitřně rozvrácený smutkem, pochybností a odporem ke světu dvora. Jeho problém není zbabělost, ale přemýšlení, svědomí a potřeba jistoty.
  • Claudius – nový dánský král; schopný politik a manipulátor, ale zároveň vrah a uzurpátor. Není hloupý, velmi rychle rozpozná nebezpečí, které Hamlet představuje, a snaží se ho odstranit intrikou, ne otevřeně. Modlitební scéna ukazuje, že má svědomí, ale nedokáže se vzdát toho, co zločinem získal.
  • Gertruda – Hamletova matka, dánská královna. Je morálně problematická a slabá, ale text nedává jasný důkaz, že by věděla o Claudiově vraždě starého krále. Její role je spíš v rychlém přijetí nového pořádku a v neochotě vidět hloubku rozkladu.
  • Horacio – Hamletův nejvěrnější přítel, rozumný, střízlivý a čestný. Je svědkem začátku i konce a právě jemu Hamlet svěřuje povinnost vyprávět pravdu o tom, co se stalo.
  • Polonius – královský rádce, upovídaný a samolibý moralista. Rád udílí poučky, ale sám se aktivně účastní špehování a intrik. Je spíš směšný než velký zločinec, ale i on patří ke zkaženému mechanismu dvora.
  • Ofélie – Poloniova dcera; citlivá, poslušná, sevřená mezi otcem, králem a Hamletem. Je jednou z největších obětí dvorských manipulací. Její „šílenství“ a smrt ukazují, jak moc dopadá politická a rodinná destrukce na slabší postavy.
  • Laertes – Poloniův syn; přímočarý, prudký a akční. Funguje jako kontrast k Hamletovi: kde Hamlet dlouho přemýšlí, Laertes jedná rychle. I proto je důležitý jako druhý model pomsty.
  • Fortinbras – norský princ, který je Hamleta důležitě kontrastuje. Je činný, vojenský, přímočarý a nakonec přebírá vládu nad Dánskem. Už od začátku připomíná, že osobní tragédie Hamleta má i politický rozměr.

Kompozice a výstavba konfliktu ​

  • Hra je vystavěná jako postupná gradace: duch a příkaz k pomstě → předstírané šílenství a špehování → divadlo jako test viny → nezdařená pomsta a vražda Polonia → rozpad Ofélie a návrat Laerta → finální duel a hromadná smrt. Tohle je přesnější a užitečnější než jen „všichni umřou na konci“
  • Shakespeare staví proti sobě různé způsoby jednání: Hamlet dlouho zkoumá a váhá, Laertes jedná hned, Fortinbras jedná politicky a vojensky. Díky tomu Hamlet nevypadá jen jako nerozhodný, ale jako součást širšího kontrastu mezi myšlením a činem.
  • Velmi důležitý je motiv divadla v divadle: předstírání na jevišti odhalí pravdu v reálném světě. Stejně důležitý je i hřbitovní výjev s Yorickovou lebkou, který převádí tragédii z politické roviny do obecné úvahy o smrti a pomíjivosti.

Jazykové prostředky ​

  1. Monology a rétorické otázky – Hamletovy solilokvie přímo otevírají jeho vnitřní svět. Nejznámější je „Být čili nebýt“, ale důležité jsou i další monology o zkaženosti světa, smrti a pomstě.
  2. Antiteze a kontrasty – život/smrt, být/nebýt, čin/váhání, pravda/zdání, rozum/šílenství. Hamletovo myšlení je na těchto protikladech vystavěné skoro celé.
  3. Metafory rozkladu a nemoci – celý dvůr působí jako morálně nakažený prostor. Že je v Dánsku „něco shnilého“.
  4. Ironie a sarkasmus – Hamlet často používá ostrý vtip jako obranu i jako test okolí; zvlášť silně je to vidět v rozhovorech s Poloniem, Rosenkrantzem a Guildensternem.
  5. Obraznost smrti – Oféliiny květiny, hřbitov, lebka Yoricka, pochybný pohřeb a závěrečná otrava propojují osobní tragédii s obecným vědomím pomíjivosti.

Mini-tahák ​

  • Duch otce – spouští motiv pomsty, ale zároveň otevírá problém, jestli duch mluví pravdu a není démonický klam.
  • „Být či nebýt“ – vrchol Hamletovy existenciální krize, úvaha o životě, smrti a strachu z neznáma po smrti.
  • Ofélie jako past – Claudius a Polonius ji využijí, aby zjistili, co se děje s Hamletem.
  • Divadlo v divadle / „Myší past“ – Hamlet testuje Claudiovu vinu přes scénu otravy jedem do ucha.
  • Modlící se Claudius – Hamlet ho nezabije, protože nechce, aby zemřel „smířený s Bohem“; tím odkládá pomstu.
  • Hřbitov a Yorickova lebka – slavný výjev o smrti, tělesném rozkladu a pomíjivosti všeho lidského.
  • Finální souboj – otrávený rapír, otrávený pohár, smrt Gertrudy, Laerta, Claudia i Hamleta; Fortinbras přebírá moc.

Co říct u zkoušení, aby bylo vidět, že to fakt znáš ​

Nejdůležitější je neudělat z Hamleta jen příběh „kluk váhá s pomstou“. Lepší je říct, že Hamlet neváhá jen ze slabosti, ale protože chce jistotu pravdy a zároveň vidí, že pomsta sama ho může morálně zničit. Proto si ověřuje Claudiovu vinu přes divadlo a proto ho nezabije ani ve chvíli, kdy by to fyzicky šlo snadno.

Druhá silná věc je, že hra není jen rodinná tragédie, ale i tragédie státu. Rozpad rodiny, špehování, lhaní a vražda na dvoře jdou ruku v ruce s politickou slabostí Dánska. Proto na konci přichází Fortinbras a přebírá moc: po osobní katastrofě zůstane i prázdný stát.