2/20: W. Shakespeare – Hamlet 💦⚠️

Druh a žánr

• Literární druh: drama
• Žánr: tragédie
• Kompozice: 5 dějství, členění na akty a scény, postupná gradace ke katastrofě
• Forma: divadelní hra, převážně veršovaná s použitím blankversu, místy přechází do prózy; důležité jsou dlouhé monology / solilokvia.

Autor a literárněhistorický kontext

• William Shakespeare (1564–1616) byl anglický básník, dramatik a herec, spojen s londýnským divadlem The Globe (spolumajitel souboru Lord Chamberlain’s Men, později King’s Men).
• Tvořil v období anglické renesance = alžbětinská doba (královna Alžběta I., do r. 1603), po její smrti pak za Jakuba I. (jakubovské období).
• 3 období Shakespearovy tvorby:
  1. 90. léta 16. st. – historie a komedie (Jindřich IV.–VI., Sen noci svatojánské, Zkrocení zlé ženy, Romeo a Julie)
  2. kolem 1600 – velké tragédie (Hamlet, Macbeth, Král Lear, Othello, Julius Caesar)
  3. po 1608 – romance / pohádkové hry (Bouře, Zimní pohádka)
• Hamlet vznikl přibližně 1600–1601 (období velkých tragédií). Poprvé vydán v neautorizovaném prvním kvartu (Q1) r. 1603, kvalitnější druhý kvart (Q2) r. 1604–05, posmrtně pak souborné První folio (First Folio) 1623.
• Inspirace: středověká skandinávská legenda o princi Amlethovi, kterou zapsal dánský kronikář Saxo Grammaticus v Gesta Danorum (kolem 1200); přes francouzské zpracování Belleforesta a dnes ztracenou starší anglickou hru tzv. Ur-Hamlet.
• Současníci: Christopher Marlowe (Doktor Faustus, Tamerlán Veliký), Ben Jonson (Volpone), Edmund Spenser, Francis Bacon.
• Slavné české překlady: Josef Václav Sládek (klasický verš, konec 19. st.), Erik Adolf Saudek (1. pol. 20. st.), Martin Hilský (současný, ceněný novodobý překlad).

Téma a motivy

• Téma: pomsta a její cena; rozklad rodiny i státu; konflikt mezi morální zábranou, pochybností a povinností jednat. Hamlet nechce jen pomstít otce, ale chce si být jistý pravdou a zároveň zápasí s tím, co je správné.
• Motivy: zločin a vina, váhání a čin, zdání a realita, špehování, hniloba a rozklad státu, hrané i skutečné šílenství, divadlo v divadle, smrt, hřbitov, lebka Yoricka, zrada, otrava, duel. Pomstu, předstírané šílenství, Oféliinu smrt, Laertovu pomstu a závěrečný souboj.
• K naprosto klíčovým motivům patří slavný monolog „Být či nebýt“ (3. jednání, scéna 1), ve kterém Hamlet uvažuje o životě, smrti a sebevraždě. Ve Sládkově překladu zní přesně „Být čili nebýt, — ta jest otázka“ (v originále „To be, or not to be, that is the question“).

Časoprostor

• Děj se odehrává v Dánsku, hlavně na královském hradě Elsinor (Elsinore) — předlohou je reálný hrad Kronborg v dánském Helsingøru.
• Čas je historicky neurčitý, ale příběh je stylizovaný jako starší dánská královská minulost (středověk).
• Děj trvá týdny až měsíce, ne jeden den (Shakespeare nedodržuje klasicistní jednotu času ani místa). Je tam víc zvratů, cesta do Anglie, Oféliino zešílení i návrat Hamleta.
• Některé scény: terasa hradeb (duch), trůnní síň, Oféliina komnata, divadelní sál, ložnice královny, hřbitov.

---

O knize / děj

Na začátku hry se na hradbách Elsinoru zjevuje duch Hamletova mrtvého otce, bývalého dánského krále. Nejdřív ho dvakrát zahlédnou stráže (Marcel, Bernardo) a Hamletův přítel Horatio, který odmítá uvěřit, dokud sám neuvidí. Třetí noc se duch zjeví přímo Hamletovi a Hamlet se od něj dozví, že oficiální verze smrti je lež: nezemřel uštknutím hada v sadu, ale jeho vlastní bratr Claudius mu přikradl ke spícímu a nalil mu do ucha „prokletou šťávu z blínu" (henbane / hebenon) – jed, který „rtuti rychlostí" srazil zdravou krev jako „syřišť vkápnutý do mléka". Tělo mu vzápětí pokryl odporný strup „jak Lazara". Otec zemřel ve spánku „bez svaté večeře, bez posledního k smrti pomazání" – s neodpykanými hříchy na hlavě, což je v křesťanském světě hlavy zvlášť hrůzná smrt. Claudius si pak vzal jeho vdovu Gertrudu („krvesmilný, cizoložný netvor", jak ho duch nazývá) a usedl na trůn. Duch žádá pomstu, ale matku má Hamlet nechat nebi a trnům v její vlastní hrudi. Hamlet po zjevení nechá Horatia a Marcela přísahat na meč mlčení („Hic et ubique?", říká, když duch dunivě promlouvá z různých míst pod jevištěm) a pronese slavné „Jest více věcí na nebi a zemi, Horatio, než naše mudrctví".

Hamlet ale nejedná bezhlavě. Nevěří slepě ani duchovi, protože ví, že by mohlo jít i o démonický klam. Hamlet chce další důkaz. Proto začne předstírat nebo stylizovat šílenost a zároveň pozorovat okolí. Hamlet tedy není jen „váhavý princ“, ale člověk, který chce pravdu potvrdit, než prolije další krev.

Na dvoře mezitím začíná síť špehování. Claudius i Polonius se snaží zjistit, co je s Hamletem. Polonius má hypotézu, že Hamlet šílí z lásky k Ofélii (kterou předtím sám Ofélii zakázal vídat), a chce to dokázat – Claudius a Polonius nastraží Ofélii s knížkou na chodbě jako zkoušku a sami se před schůzkou ukryjí, aby ji mohli sledovat. Právě v této scéně přichází Hamlet a pronese slavný monolog „Být či nebýt" (3. jednání, scéna 1): „Být čili nebýt, — ta jest otázka" – úvaha o tom, zda je důstojnější trpět rány zlého osudu, nebo se postavit „moři běd" a ukončit je vzpourou; „umřít – spát, snad zníti" – ale strach z „kraje neznámého, od jehož břehů žádný poutník již se nevrací" nás drží naživu. Pak Hamlet Ofélii hořce odmítne („Jste poctivá? Jste krásná?"), s ironií jí vrací její dary („já nikdy jsem vám nedal ničeho") a žene ji do kláštera. Claudius pochopí, že o lásku nejde, a začne uvažovat, jak se Hamleta zbavit.

Hamlet si k potvrzení Claudiovy viny pomůže divadlem. Když na hrad přijedou kočovní herci, nechá je sehrát starší hru „Zavraždění Gonzagy“ s vlastní vloženou pasáží – scénou vraždy jedem do ucha, přesně podle vyprávění ducha. Tuhle inscenaci pak Hamlet sám překřtí na „Myší past“ (The Mousetrap). Vrahem ve hře je Lucian, „králův synovec" – tedy záměrné zrcadlo, kdy se vrahem stává synovec, ne bratr (Hamlet tím dává Claudiovi najevo, že jde o útok i osobně). Lucian pronese chladnou travičskou formuli („Duch černý, ruka hotova, jed zrádný, čas, chvíle vhodný, nikde svědek žádný") a nalije spícímu králi jed do ucha. Claudius prudce zareaguje, vstane, zvolá „Světla sem! – Pryč!" a hru přeruší. Hamlet v tom právem vidí potvrzení jeho viny a oslavuje to s Horaciem („za to jest slovo toho ducha tisíc liber"). Tohle je jeden z nejdůležitějších momentů celé hry: divadlo odhalí realitu („hra v hře“).

Přesto Hamlet Claudia hned nezabije. V další slavné scéně ho zastihne, když se král modlí, ale ustoupí, protože nechce, aby Claudius zemřel právě ve chvíli pokání a odešel „do nebe“. Hamlet si tedy pomstu znovu odloží a tím tragédii dál prodlužuje. Text to říká otevřeně: „teď modlí se a teď to učiním; tak půjde do nebe... Ó, to je plat a mzda, však pomsta ne.“ To je zásadní moment Hamletova váhání a morálního zauzlení.

Zlom přijde v komnatě Gertrudy. Hamlet matku prudce obviňuje z mravního pádu („tys moje srdce ve dví rozkřesila!" naříká Gertruda), a když za čalounem zaslechne pohyb, vytrhne meč s výkřikem „Myš, to myš!“ a probodne skrytou postavu v domnění, že tam je Claudius nebo jiný špeh. Zabije však Polonia. Tím překročí hranici: už nejde jen o uvažovanou pomstu, ale o skutečnou krev a tragický omyl. Uprostřed scény se mu znovu zjeví duch otce (tentokrát neviditelný pro matku, která jen vidí, jak Hamlet mluví s prázdnem – pro ni další důkaz, že syn šílí), aby mu připomněl, že nesmí ublížit matce. Gertruda následně popíše Claudiovi, že Hamlet „v svém divém záchvatu“ uslyšel pohyb za závěsem a zabil tam ukrytého starce.

Claudius se Hamleta rozhodne zbavit. Posílá ho do Anglie a v dopise přikazuje, aby tam byl okamžitě zabit. Hamlet ale během cesty odhalí obsah listin, přepíše rozkaz a obrátí ho proti svým doprovodcům Rosenkrantzovi a Guildensternovi. Ti nejsou jen „zrádci“ v melodramatickém smyslu, ale především bývalí Hamletovi známí, kteří se nechali využít mocí. Hamlet se po této epizodě vrátí do Dánska.

Po Poloniově smrti se hroutí Ofélie. Ve scéně šílenství zpívá útržkovité písně (mj. o mrtvém milenci „vous bílý jako sníh" – nejasně mísí otce a Hamleta) a rozdává květiny – každá s vlastním významem v alžbětinské symbolice: rozmarýna „na památku", macešky „pro přemýšlení", vonný kmín a orlíčky (pro pochlebování a nevěru – nejspíš Claudiovi), routa „boží květ" (pro pokání – pro sebe i pro královnu), chudobka (pro nevinnost), a chce dát fialky (pro věrnost), „ale všecky povadly, co můj otec zemřel". Její rozum se rozpadá pod tlakem smrti otce, ztráty Hamleta a celé dvorské situace. Následně Gertruda oznamuje Laertovi, že Ofélie utonula: spadla do potoka z vrby, chvíli ji nesly rozestřené šaty, ale nakonec ji stáhly pod vodu. Pozdější pohřební scéna ale výslovně říká, že její smrt je „pochybná“ (kněz dovolí jen okleštěné obřady – „Ne zbožnou modlitbou, lec kameny a střepy měla by se zasypat" – ale díky vyššímu rozkazu jí dopřejí panenský věnec), takže text nechává otevřenou otázku, nakolik šlo o nehodu a nakolik o sebevraždu. To je důležitější než laciné „spáchala sebevraždu, tečka“.

Do Dánska se vrací i Laertes, Poloniův syn, a chce pomstu za otce i sestru. Vrací se v čele rozbouřeného davu, který dokonce volá „Laert je králem!" – Shakespeare tím ukazuje, že dánský dvůr je politicky velmi křehký a stačí jiskra, aby se zhroutil. Laertes vtrhne ke králi s mečem, ale Claudius ho ovládne řečí a obrátí jeho hněv proti Hamletovi. Domluví s ním past: při souboji bude Laertův rapír otrávený a nezatupený, a kdyby to nestačilo, připraví i otrávený pohár vína pro Hamleta („perlu" hodí do číše).

Před duelem ještě přijde slavná hřbitovní scéna (5. jednání, scéna 1). Hamlet se vrací z Anglie a narazí na dva hrobníky, kteří kopou hrob (zatím neví, že pro Ofélii) a s drsným humorem si pohrávají s vyhozenými lebkami. Hamlet s nimi vede groteskní rozhovor o tom, jak dlouho trvá, než člověk v zemi shnije („osm nebo devět let", koželuh prý devět – jirchu má vydělanou vodou). Hrobník mu pak podá lebku, která ležela v zemi „tříadvacet let", a sdělí, že patřila Yorickovi, královu šaškovi. Hamlet pronese známé „Ach, ubohý Yorick! Znal jsem jej, Horatio; chlapík plný neskonalého humoru a nejvýbornějších nápadů. Tisíckrát nosil mne na zádech…" a uvažuje, že i Alexandr Veliký se po smrti rozpadl v prach, kterým se možná dnes „ucpává pivní sud" („Vševládný Caesar proměniv se v zem snad ucpe díru, chráň před větrem."). Je to klíčové memento mori celé hry. Vzápětí přichází Oféliin pohřební průvod, Hamlet si uvědomí, koho pohřbívají, a v zoufalství i Laertes (smutkem) skočí do hrobu. Hamlet se odhalí slavným zvoláním „To já jsem, Hamlet, Dán!" a propukne potyčka („čtyřicet tisíc bratří nemohlo by vyvážit svou láskou veškerou mé lásky úhrn" – říká o své lásce k Ofélii).

Ve finálním duelu se všechno zhroutí najednou. Hamlet bodne prvním sekem („Bod!"), Osric soudí trefu („Soud!"). Claudius hodí do číše „perlu" – ve skutečnosti jed – a nabídne ji Hamletovi. Hamlet odmítne pít hned, Gertruda ale připíjí synovi navzdory králově varování („Nepij, Gertrudo!" – „Já chci, můj choti; prosím, dovolte.") – a tím sama vědomě nebo nevědomě vypije otrávené víno. Hamlet i Laertes jsou v duelu zasaženi otrávenou zbraní (během potyčky si rapíry vymění – ten zákeřný se dostává Hamletovi do ruky). Královna padá s výkřikem „Ten nápoj, nápoj! Otrávena jsem." Laertes přizná Claudiovu vinu („král, král jest vinen") a Hamlet konečně Claudia probodne a navíc ho přinutí dopít otrávený pohár („Zde, cizoložný, klatý, vražedný ty Dáne, dopij z toho poháru. Je ta tvá perla zde? – Jdi za matkou."). Laertes a Hamlet si před smrtí odpustí.

Před smrtí Hamlet předává pravdu Horaciovi a vysloví podporu Fortinbrasovi. Horatio chce dopít zbytek jedu a zemřít s ním („jsem více starý Říman nežli Dán" – stoická sebevražda jako u Říma), Hamlet mu to ale vyrve z ruky a žádá ho, aby žil dál a vyprávěl světu pravdu („v strastech dýchej k krutém světu tom, bys o mně vypravoval"). Říká, že jeho „zmírající hlas" náleží Fortinbrasovi. Poslední Hamletova slova jsou slavné „Ostatní jest mlčení" („The rest is silence"). Horatio nad ním pronese možná nejproslulejší verše hry: „Teď puká velké srdce. – Dobrou noc, můj kníže! Sbory andělské tě uzpívejte v klid." Na konci tedy do Dánska vstupuje norský princ a přebírá moc – nechá Hamleta vynést na vyvýšené pódium „jak vojína", s vojenskou hudbou a salvami. Je dobré dodat, že Fortinbrasova rodová linie je s Hamletem spojena už od začátku: starý král Hamlet kdysi v souboji zabil Fortinbrasova otce a získal jeho území. Fortinbras tedy není přilepený až na konec, ale funguje jako důležitý politický rámec celé hry.

---

Charakteristika postav

• Hamlet – dánský princ; inteligentní, vzdělaný, ironický, melancholický. Předstírá šílenství, ale zároveň je skutečně vnitřně rozvrácený smutkem, pochybností a odporem ke světu dvora. Jeho problém není zbabělost, ale přemýšlení, svědomí a potřeba jistoty.
• Claudius – nový dánský král; schopný politik a manipulátor, ale zároveň vrah a uzurpátor. Není hloupý, velmi rychle rozpozná nebezpečí, které Hamlet představuje, a snaží se ho odstranit intrikou, ne otevřeně. Modlitební scéna ukazuje, že má svědomí, ale nedokáže se vzdát toho, co zločinem získal.
• Gertruda – Hamletova matka, dánská královna. Je morálně problematická a slabá, ale text nedává jasný důkaz, že by věděla o Claudiově vraždě starého krále. Její role je spíš v rychlém přijetí nového pořádku a v neochotě vidět hloubku rozkladu.
• Horacio – Hamletův nejvěrnější přítel, rozumný, střízlivý a čestný. Je svědkem začátku i konce a právě jemu Hamlet svěřuje povinnost vyprávět pravdu o tom, co se stalo.
• Polonius – královský rádce, upovídaný a samolibý moralista. Rád udílí poučky, ale sám se aktivně účastní špehování a intrik. Je spíš směšný než velký zločinec, ale i on patří ke zkaženému mechanismu dvora.
• Ofélie – Poloniova dcera; citlivá, poslušná, sevřená mezi otcem, králem a Hamletem. Je jednou z největších obětí dvorských manipulací. Její „šílenství“ a smrt ukazují, jak moc dopadá politická a rodinná destrukce na slabší postavy.
• Laertes – Poloniův syn; přímočarý, prudký a akční. Funguje jako kontrast k Hamletovi: kde Hamlet dlouho přemýšlí, Laertes jedná rychle. I proto je důležitý jako druhý model pomsty.
• Fortinbras – norský princ; Hamleta zrcadlí jako třetí model pomsty (politicko-vojenský). Jeho otec byl zabit starým Hamletem v souboji a Norsko ztratilo území, Fortinbras to chce vrátit. Je činný, vojenský, přímočarý a nakonec přebírá vládu nad Dánskem. Už od začátku připomíná, že osobní tragédie Hamleta má i politický rozměr.
• Rosenkrantz a Guildenstern – Hamletovi bývalí spolužáci; Klaudius je povolá, aby Hamleta špehovali. Hamlet je prokoukne a v Anglii je nechá popravit místo sebe (přepíše králův dopis).
• Duch otce Hamletova – starý král, požaduje pomstu. Otevřená otázka, jestli mluví pravdu, nebo je to démonický klam (důležité pro pochopení Hamletova váhání).

Kompozice a výstavba konfliktu

• Klasická pětidílná stavba dramatu (5 jednání = aktů, dělená dál na scény):
  1. 1. jednání – expozice: stráže vidí ducha, Klaudius už vládne, Hamlet truchlí; duch otce Hamletovi prozradí pravdu o vraždě a žádá pomstu.
  2. 2. jednání – kolize: Hamlet předstírá šílenství, Polonius špehuje, přijíždějí herci, Hamlet vymýšlí „Myší past“.
  3. 3. jednání – krize: monolog „Být či nebýt“, hra v hře odhalí Klaudiovu vinu, Hamlet nezabije modlícího se krále, v ložnici matky probodne Polonia za čalounem.
  4. 4. jednání – peripetie: Hamlet odeslán do Anglie (přepíše dopis, R. & G. zahynou), Ofelie šílí a utone, Laertes se vrací a Klaudius s ním kuje past s otrávenou zbraní.
  5. 5. jednání – katastrofa: scéna na hřbitově s Yorickovou lebkou, závěrečný souboj a hromadná smrt (Gertruda, Laertes, Klaudius, Hamlet), přichází Fortinbras.
• Shakespeare staví proti sobě tři způsoby pomsty / jednání: Hamlet dlouho zkoumá a váhá, Laertes jedná hned a impulzivně, Fortinbras jedná politicky a vojensky. Díky tomu Hamlet nevypadá jen jako nerozhodný, ale jako součást širšího kontrastu mezi myšlením a činem.
• Velmi důležitý je motiv divadla v divadle: předstírání na jevišti odhalí pravdu v reálném světě. Stejně důležitý je i hřbitovní výjev s Yorickovou lebkou („Ach, ubohý Yorick!“), který převádí tragédii z politické roviny do obecné úvahy o smrti a pomíjivosti (memento mori).
• Shakespeare nedodržuje antické tři jednoty (času, místa, děje) – ty bude o století později vyžadovat až klasicismus (Corneille, Racine).

Jazykové prostředky

1. Verš a próza – blankvers – text je převážně ve verších, konkrétně v blankversu = nerýmovaný jambický pentametr (5 jambů na verš). Vznešené postavy a vážné situace mluví veršem, prostší postavy (hrobníci) nebo „šílený“ Hamlet v některých scénách mluví prózou. Blankvers do anglického dramatu zavedl Christopher Marlowe.
2. Monology a rétorické otázky – Hamletovy solilokvie (samomluvy) přímo otevírají jeho vnitřní svět. Nejznámější je „Být čili nebýt“, ale důležité jsou i další monology – „Ó, by to maso, příliš pevné maso…“, „Jaký to ničema a otrok hnusný jsem!“ – o zkaženosti světa, smrti a pomstě.
3. Antiteze a kontrasty – život/smrt, být/nebýt, čin/váhání, pravda/zdání, rozum/šílenství. Hamletovo myšlení je na těchto protikladech vystavěné skoro celé.
4. Metafory rozkladu, nemoci a hniloby – celý dvůr působí jako morálně nakažený prostor. Slavné „Je něco shnilého ve státě dánském“ (Marcellus, 1. jednání).
5. Ironie, sarkasmus, slovní hříčky – Hamlet často používá ostrý vtip jako obranu i jako test okolí; zvlášť silně je to vidět v rozhovorech s Poloniem, Rosenkrantzem a Guildensternem (proslulé „slova, slova, slova“).
6. Obraznost smrti – Oféliiny květiny, hřbitov, lebka Yoricka, pochybný pohřeb a závěrečná otrava propojují osobní tragédii s obecným vědomím pomíjivosti (memento mori).
7. Archaismy a knižní výrazy (zvlášť ve Sládkově překladu: „toť“, „kterýž“, „pak“ atd.).

Mini-tahák

• Duch otce – spouští motiv pomsty, ale zároveň otevírá problém, jestli duch mluví pravdu a není démonický klam.
• „Být či nebýt“ (3. jednání, scéna 1) – vrchol Hamletovy existenciální krize, úvaha o životě, smrti a strachu z neznáma po smrti („té neznámé krajiny, z níž poutník nikdy nevrátil se zpět“).
• Ofélie jako past – Claudius a Polonius ji využijí, aby zjistili, co se děje s Hamletem.
• Divadlo v divadle / „Myší past“ – Hamlet testuje Claudiovu vinu přes scénu otravy jedem do ucha.
• Modlící se Claudius – Hamlet ho nezabije, protože nechce, aby zemřel „smířený s Bohem“; tím odkládá pomstu.
• Hřbitov a Yorickova lebka – slavný výjev o smrti, tělesném rozkladu a pomíjivosti všeho lidského.
• Finální souboj – otrávený rapír, otrávený pohár, smrt Gertrudy, Laerta, Claudia i Hamleta; Fortinbras přebírá moc.

Co říct u zkoušení, aby bylo vidět, že to fakt znáš

Nejdůležitější je neudělat z Hamleta jen příběh „kluk váhá s pomstou“. Lepší je říct, že Hamlet neváhá jen ze slabosti, ale protože chce jistotu pravdy a zároveň vidí, že pomsta sama ho může morálně zničit. Proto si ověřuje Claudiovu vinu přes divadlo a proto ho nezabije ani ve chvíli, kdy by to fyzicky šlo snadno.

Druhá silná věc je, že hra není jen rodinná tragédie, ale i tragédie státu. Rozpad rodiny, špehování, lhaní a vražda na dvoře jdou ruku v ruce s politickou slabostí Dánska. Proto na konci přichází Fortinbras a přebírá moc: po osobní katastrofě zůstane i prázdný stát.

Podobní autoři (téma, období)

Další autoři renesance (Shakespearovi současníci a předchůdci):

• Francesco Petrarca (1304–1374) – italská renesance, sonety Zpěvník (Sonety Lauře) – Shakespeare na ně navazuje vlastními sonety.
• Giovanni Boccaccio (1313–1375) – italská renesance, soubor novel Dekameron.
• Dante Alighieri (1265–1321) – předchůdce, Božská komedie.
• François Rabelais (cca 1494–1553) – francouzská renesance, Gargantua a Pantagruel (smích, lidovost, hyperbola).
• Miguel de Cervantes (1547–1616) – španělská renesance, Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (1605, 1615) – zajímavě umírá ve stejném roce jako Shakespeare.
• Christopher Marlowe (1564–1593) – Shakespearův současník, anglická renesance, tragédie velkých postav (Doktor Faustus, Tamerlán); zavedl blankvers do anglického dramatu.
• Ben Jonson (1572–1637) – Shakespearův mladší současník a přítel, satirické komedie Volpone, Alchymista.

Tematické paralely (mimo renesanci):

• Sofokles (cca 496–406 př. n. l.) – antická řecká tragédie; Král Oidipús je archetyp tragédie poznání a osudu, srovnatelný s Hamletovou snahou odhalit pravdu o otcově smrti.
• Pierre Corneille a Jean Racine – francouzský klasicismus 17. století; tragédie cti a vášně (Cid, Faidra), ale s pevnými pravidly tří jednot, která Shakespeare ignoruje.
• Johann Wolfgang von Goethe – Faust (1808/1832) – německý preromantismus / klasicismus; podobně velký monolog o smyslu existence a poznání.
• Friedrich Schiller – německý preromantismus (Sturm und Drang), drama velkých postav a morálních konfliktů (Loupežníci, Don Carlos).
• Henrik Ibsen – pozdější (19. stol.) moderní drama o rodinném rozkladu a skryté vině; psychologicky se posouvá k tomu, co u Hamleta začalo.
• Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Bratři Karamazovi: téma otcovraždy, viny a synovských vztahů, vnitřních pochybností (i když je to román, ne drama).

⚠️ Důležité odlišení – nezaměňovat: Shakespeare = anglická renesance, přelom 16./17. století (alžbětinské a jakubovské divadlo, blankvers, ignorování antických pravidel jednoty). Klasicistní Corneille a Racine jsou o století později a píší jinak (jednoty místa, času, děje). Hamlet není baroko ani romantismus – tato období přijdou až po něm.

Vlastní názor

Hamlet je pro mě jedna z těch her, u kterých chápu, proč o ní lidi pořád píšou nové eseje, i když má přes čtyři sta let. Nejvíc mě baví, že Hamlet není akční hrdina, který by hned běžel mstít otce – místo toho přemýšlí, pochybuje, váhá, a tím se z něj stává postava, ve které se snadno najdu, protože sám taky věci radši dvakrát rozebírám, než abych jednal hned. Co mi z Hamleta dnes přijde nejaktuálnější, je ten obraz prohnilého dvora, kde se všichni navzájem špehují a říkají si do očí něco jiného než za zády – to klidně sedí na ledasjakou současnou firmu, politickou stranu nebo i partu na sociálních sítích, kde se za úsměvem profilovky řeší nože do zad. „Být či nebýt" je sice klišé, ale pořád to funguje jako legitimní úvaha o tom, jestli má smysl něco vůbec dělat, když se svět rozpadá. Hlavní pointou je pro mě to, že přemýšlivý člověk je v prohnilém systému vždycky odsouzený k tragédii – buď ho systém pohltí, nebo ho zničí dřív, než stihne něco změnit.

Mezilitarální paralely (přes maturitní seznam)

• Krysař (Dyk) – sdílí motiv osamělého mstitele v prohnilém světě. Výjimečný, přemýšlivý jedinec se štítí morální hniloby okolí, má v rukou moc trestat, ale dlouho váhá. Hamlet vidí, že „je něco shnilého ve státě dánském“, Krysař vidí pokrytectví, malost a falešnou důstojnost měšťáků v Hammelnu. U obou pak nástroj pomsty (čin / píšťala) přinese masovou smrt mimo původní cíl.