1/20: W. Shakespeare - Romeo a Julie 💦

Druh a žánr

• Literární druh: drama
• Literární žánr: tragédie (s lyrickými a místy komediálními prvky v 1. polovině hry)
• Literární směr / období: anglická renesance, alžbětinské divadlo (vláda Alžběty I., divadlo The Globe)
• Forma: divadelní hra, převážně ve verši; Shakespeare používá hlavně blankvers (nerýmovaný pětistopý jamb), místy prózu (lidovější postavy, sluhové, Chůva) a rýmované pasáže (sonety – např. první setkání Romea a Julie je vystavěné jako sonet)
• Kompozice: 5 jednání (dějství) uvozených prologem s Chórem, rychlé střídání scén, postupná gradace ke katastrofě
• Vznik kolem 1594–96, poprvé vydána roku 1597. Spadá do 1. období Shakespearovy tvorby (období komedií a historických her); tematicky už tragédie, ale jazykově a stavbou ještě lyricky-renesanční. První polovina hry má řadu rysů romantické komedie, než se děj po Mercutiově smrti definitivně zlomí do tragédie.

Autor

• William Shakespeare (1564–1616) – anglický dramatik, básník a herec, narozen ve Stratfordu nad Avonou
• představitel anglické renesance, alžbětinského a jakubovského divadla; spoluvlastník a kmenový dramatik divadla The Globe v Londýně
• napsal cca 37 her (dělené tradičně na komedie, historie/kroniky a tragédie) a 154 sonetů
• Romeo a Julie patří k jeho ranějším tragédiím (1. tvůrčí období)
• Shakespeare vycházel ze starší látky. Hlavním zdrojem byla veršovaná skladba The Tragicall Historye of Romeus and Juliet od Arthura Brookea z roku 1562, která navazovala na italskou novelu Mattea Bandella (a dále na starší zpracování Luigi Da Porty).
• Další významná díla:
  • tragédie: Hamlet, Macbeth, Othello, Král Lear, Julius Caesar
  • komedie: Sen noci svatojánské, Zkrocení zlé ženy, Mnoho povyku pro nic, Kupec benátský, Veselé paničky windsorské
  • historické hry: Richard III., Jindřich V.
• Český překlad: Josef Václav Sládek (klasický, 1900 – tento text), Erik Adolf Saudek, Martin Hilský (moderní, oceňovaný)

Téma a motivy

• Téma: tragická láska dvou mladých lidí z nepřátelských rodů; střet citu s rodovou nenávistí, společenskou ctí a tlakem okolí. Zároveň je to hra o tom, jak soukromý cit zničí veřejné násilí a stará zášť.
• Hlavní myšlenka: nenávist a slepá rodová čest ničí nevinné a teprve smrt milenců přiměje dospělé uznat vlastní vinu. Už prolog oznamuje, že dva mladí lidé „pod nešťastnou hvězdou“ svou smrtí ukončí spor rodů – odtud slavné označení „star-crossed lovers“ („milenci proklínaní hvězdami“).
• Motivy: láska a vášeň × nenávist rodů, osud × svobodná vůle, generační konflikt (mladí × staří), rychlost a zbrklost, souboj a čest, tajný sňatek, jed a lektvar, noc a den, světlo a tma, mládí a smrt, krátkost mládí, motiv hvězd a osudovosti, morová nákaza, hrobka.

Časoprostor

• Místo děje: hlavně Verona (severní Itálie), částečně Mantova (kam je Romeo vyhnán); klíčové scény: náměstí, dům Kapuletů (sál, balkón/zahrada, Juliin pokoj), cela Bratra Lorenza, hřbitov a hrobka Kapuletů.
• Čas: děj se odehrává během pouhých cca 4–5 dnů (od neděle do čtvrtka). Tato extrémní časová komprese je dramaturgicky zásadní – právě rychlost rozhodnutí, soubojů a špatného načasování podporuje tragický účinek.
• Prostředí je renesanční Itálie, ale pro výklad je důležitější než „historická přesnost“ obraz města zmítaného rodovou nenávistí, veřejnými potyčkami a tlakem cti.

---

O knize / děj

Prolog (Chorus)

Na začátku hry vystoupí Chorus (sbor – jediný herec recitující prolog), který už předem prozradí tragický konec: dva mladí lidé z nepřátelských rodů se zamilují a jejich smrt ukončí spor mezi Monteky a Kapulety. To je důležité, protože celé drama je od začátku prostoupené osudovostí a tragickou ironií – divák ví, že příběh nemůže dopadnout dobře, i když postavy ještě nic netuší. Prolog má formu sonetu.

1. jednání – expozice, ples, první setkání

Hra začíná pouliční rvačkou sluhů obou rodů, kterou musí ukončit zásah knížete Escala. Romeo je na začátku zamilovaný do Rosaliny (neopětovaná láska, dívka se objeví jen ve zmínkách – Romeo ji nikdy nepotká) a působí jako typický petrarkovský milovník libující si ve vlastním smutku. Benvolio ho přemlouvá, aby šel na ples Kapuletů a porovnal Rosalininu krásu s jinými dívkami. Na ples se Romeo, Benvolio a Mercutio dostanou v maskách. Na plese Romeo poprvé uvidí Julii a oba se do sebe okamžitě zamilují – jejich první dialog je vystavěn jako sonet. Romea pozná podle hlasu Tybalt a urazí ho, ale starý Kapulet nechce konflikt na plese.

2. jednání – balkónová scéna a tajný sňatek

Po plese se Romeo vrátí ke Kapuletovu domu a ve slavné balkónové scéně (ve skutečnosti spíš zahrada a Juliino okno) poslouchá Julii. Tady si vyznají lásku a domluví si tajný sňatek. Padne i pověstné: „Romeo, ó Romeo! proč jsi Romeo?“ – Julie naříká, že milovaný patří k nepřátelskému rodu. Bratr Lorenzo (františkán, v jiných překladech Vavřinec) je druhý den tajně oddá, protože doufá, že manželství by mohlo usmířit oba znepřátelené rody. Zároveň Romeovi vyčítá, jak rychle na Rosalinu zapomněl.

3. jednání – zlom: souboje, Mercutiova a Tybaltova smrt, vyhnanství

Zlom nastane, když Tybalt vyhledá Romea kvůli urážce na plese. Romeo se s ním nechce bít, protože je teď s Kapulety spojen sňatkem, ale to Tybalt neví. Do sporu vstoupí Mercutio, začne s Tybaltem šermovat a Tybalt ho smrtelně zraní (ránou pod Romeovou rukou, která se snaží šermíře oddělit). Mercutiova slavná kletba „Mor na oba vaše rody!“ shrnuje hlavní myšlenku hry: za nenávist starých rodů platí mladí. Romeo pak v návalu vzteku Tybalta zabije. Kníže Escalus ho za to neodsoudí k smrti, ale vypoví ho z Verony do Mantovy. Romeo stráví u Julie svatební noc a ráno odjíždí.

4. jednání – plán s lektvarem

Julii mezitím rodiče nutí do sňatku s hrabětem Parisem. Aby se svatbě vyhnula, dostane od bratra Lorenza lektvar, který ji na cca 42 hodin uvede do stavu zdánlivé smrti. Lorenzo plánuje, že zdánlivý pohřeb Julie umožní její útěk a následné shledání s Romeem v Mantově. Julie lektvar vypije, ráno ji rodina najde „mrtvou“ a uloží do rodinné hrobky.

5. jednání – nedoručený dopis, hrobka, smír

Klíčový omyl vznikne kvůli doručení dopisu. Bratr Jan se s Lorenzovým listem do Mantovy nedostane, protože byl se spolubratrem uzavřen v domě podezřelém z morové nákazy – městští dozorci je kvůli podezření na mor nechali zavřené. Romeo se proto o plánu s lektvarem nedozví. Místo dopisu mu sluha Baltazar přinese zprávu, že Julie zemřela. Romeo si koupí u chudého lékárníka skutečný jed a vrací se do Verony. U Kapuletovy hrobky potká Parise, který přišel Julii oplakat; střetnou se a Romeo ho v souboji zabije. Teprve potom vstoupí k Juliinu tělu, naposled ji políbí a vypije jed. Když se Julie probudí a zjistí, co se stalo, zkusí dopít zbytek jedu z Romeových rtů (políbí ho), ale jed už nezbyl. Proto vezme Romeovu dýku a probodne se. Na závěr se u hrobky sejdou zástupci obou rodů, kníže i bratr Lorenzo. Pravda vyjde najevo a Montekové s Kapulety uzavřou smír – slíbí si postavit zlaté sochy svých dětí. Poslední verše knížete: „Však sudby žalnější svět nevzpomíná, než jest Romeova a Juliina.“

---

Charakteristika postav

• Romeo Montek (cca 16–17 let) – syn Montekův; citlivý, impulzivní, vášnivý, rychle se nechává strhnout citem. Na začátku působí jako zasněný petrarkovský milovník Rosaliny, ale po setkání s Julií je jeho láska hlubší a opravdovější. Zároveň jedná zkratkovitě a právě jeho prudkost pomáhá tragédii urychlit.
• Julie Kapuletová (necelých 14 let – Chůva vícekrát zmiňuje, že jí brzy bude 14) – dcera Kapuletova; zpočátku poslušná a mladá, ale velmi rychle dospívá, stává se odvážnou a rozhodnou. Je v jistém smyslu praktičtější a pevnější než Romeo – ona řeší konkrétní kroky (sňatek, lektvar). Nakonec se neváhá probodnout dýkou.
• Mercutio – Romeův přítel a příbuzný knížete Escala; vtipný, provokativní, slovně brilantní (slavný monolog o královně Mab – víle snů). Přináší do hry ironii a energii, ale jeho smrt s kletbou „Mor na oba vaše rody!“ je zásadní zlom od komediálního tónu k tragédii.
• Benvolio – Romeův bratranec a přítel (synovec starého Monteka), klidný, smířlivý, snaží se konfliktům předcházet (jméno znamená „dobrá vůle“).
• Tybalt – synovec hraběnky Kapuletové (Juliin bratranec po matce); hrdý, vznětlivý a agresivní představitel cti rodu Kapuletů. Vyhledává konflikt a ztělesňuje rodovou nenávist. Zabije Mercutia a sám padne Romeovou rukou.
• Bratr Lorenzo (v Sládkově překladu Lorenzo, v jiných Vavřinec) – františkán, znalec bylin a lektvarů, moudrý prostředník, který chce smířit rody a pomoci milencům. Tajně Romea a Julii oddá. Je dobře míněný, ale jeho plán s lektvarem nakonec selže kvůli nešťastné náhodě a nedoručené zprávě.
• Bratr Jan – další františkán, posel s Lorenzovým dopisem; uvízne v karanténě kvůli podezření na mor a dopis se k Romeovi nedostane.
• Hrabě Paris – mladý šlechtic, příbuzný knížete, společensky vhodný ženich pro Julii. Není vysloveně padouch; spíš představuje tlak rodiny, pořádku a společenské normy. Na konci umírá u hrobky Romeovou rukou.
• Kníže Escalus – veronský vladař; snaží se feudální násilí brzdit a trestat. Představuje veřejný pořádek, který ale proti soukromé nenávisti dlouho nestačí. Po Tybaltově smrti vyžene Romea do Mantovy.
• Chůva – Juliina důvěrnice, zprostředkovatelka vztahu a zdroj lidovější, tělesnější a komičtější roviny hry (mluví prózou, vulgárněji, vtipně). Zpočátku Julii pomáhá, později jí ale radí přijmout sňatek s Parisem, čímž Julie ještě víc osamí.
• Starý Montek a starý Kapulet – hlavy znesvářených rodů; otcové, kteří svou zaslepenou nenávistí způsobí smrt vlastních dětí. Na konci se nad jejich hroby usmíří.
• Baltazar – Romeův sluha, který mu donese do Mantovy zprávu o „smrti“ Julie.
• Lékárník – chudý mantovský prodavač, který Romeovi proti zákonu prodá smrtící jed za zlato.

Kompoziční výstavba a „jak to zní u maturity“

• Hra má klasickou pětidílnou kompozici (5 jednání), uvedenou prologem s Chórem (sonet). Druhý kratší prolog se sonetem stojí i před 2. jednáním.
• Prolog předem oznamuje tragický konec, takže celá hra stojí na dramatické ironii: divák ví víc než postavy.
• Stavba je silně gradující: expozice (rvačka, ples) → kolize (tajný sňatek) → krize (souboj a vyhnanství) → peripetie (plán s lektvarem, nedoručený dopis) → katastrofa (hrobka a dvojí sebevražda).
• Tragédii nevytváří jediná chyba jedné postavy, ale řetězec zkratkovitých rozhodnutí, rodová nenávist a nešťastné náhody (motiv osudu). Právě to dělá konec tak silný.
• I když jde o tragédii, první polovina hry je živá, hravá a místy skoro komediální – komediální rysy mizí po Mercutiově smrti ve 3. jednání, která je dramaturgickým bodem zvratu.
• Shakespeare nedodržuje klasické tři jednoty (místa, času, děje) ani striktní rozdělení žánrů – to je typický rys alžbětinského divadla na rozdíl od pozdějšího klasicismu.

Vypravěč / promluvy / veršová výstavba

• V dramatu není vypravěč jako v románu; děj se rozvíjí skrze dialogy, monology a scénické poznámky.
• Důležitou zvláštností je Chorus v prologu (a před 2. jednáním), který rámuje příběh a předem sděluje základní tragický výsledek.
• Shakespeare střídá:
  • blankvers – základní veršová forma, nerýmovaný pětistopý jamb; používá ho pro většinu dialogů urozených postav
  • rýmované verše – často v emocionálně vypjatých scénách a u krátkých sentenčních pointování
  • sonety – prolog a první dialog Romea s Julií na plese mají formu sonetu (14 veršů)
  • próza – u lidovějších postav (sluhové, Chůva, Lékárník, Mercutiovy vtipy)

Jazykové prostředky

1. Metafory a přirovnání – hlavně při líčení lásky a krásy; Julie bývá spojována se světlem, hvězdou nebo sluncem („Co to za světlo se line oknem tam? Toť východ, a Julie jest slunce!“).
2. Hyperbola – zesiluje intenzitu mladických citů i dojem osudovosti.
3. Antiteze a kontrasty – láska × nenávist, světlo × tma, život × smrt, rod × jedinec, den × noc, mládí × stáří. Těmito protiklady je hra vystavěná skoro celá.
4. Oxymórony – zvlášť na začátku u Romea, který v petrarkovské poloze spojuje protiklady a ukazuje vnitřní rozpor citů: „studený oheň, mrazivý žár, lehké břímě, jasná tma, zdravá nemoc, bdící spánek“. Julie po Tybaltově smrti: „ó beránku s vlčí povahou, jehňátko vlčí“.
5. Slovní hříčky, dvojsmysly a ironie – hlavně u Mercutia a Chůvy; zvyšují živost první poloviny hry a ostře kontrastují s pozdější tragédií.
6. Dramatická ironie – divák ví, co postavy netuší (např. Romeo, který si u hrobky myslí, že Julie je mrtvá, zatímco se za chvíli probudí).
7. Apostrofy a personifikace – Julie oslovuje noc, Romeo smrt, lékárníkův jed apod.
8. Symbolika – hvězdy (osud), jed (smrt z lásky i z nenávisti), noc (útočiště milenců), hrobka (spojení lásky a smrti).

Mini-tahák

• Autor: William Shakespeare (1564–1616), anglická renesance, alžbětinské divadlo (The Globe).
• Vznik: cca 1594–96, 1. tvůrčí období, tragédie s lyrickými prvky.
• Předloha: Arthur Brooke, Tragická historie Romea a Julie (1562) → původně Matteo Bandello.
• Žánr: tragédie, 5 jednání + prolog s Chórem, blankvers + sonety + próza.
• Místo: Verona (a Mantova). Čas: cca 4–5 dní.
• Postavy: Romeo (16–17), Julie (necelých 14), Mercutio, Benvolio, Tybalt, Bratr Lorenzo/Vavřinec, Paris, Chůva, kníže Escalus.
• Klíčové scény / opěrné body:
  1. Prolog / Chorus – předem oznámený tragický konec, „star-crossed lovers“, dva nepřátelské rody.
  2. Ples u Kapuletů – Romeo zapomene na Rosalinu, zamiluje se do Julie; první dialog = sonet.
  3. „Balkónová“ scéna – ve skutečnosti zahrada a Juliino okno; „Romeo, ó Romeo, proč jsi Romeo?“; rychlé rozhodnutí ke sňatku.
  4. Tajný sňatek u Bratra Lorenza.
  5. Souboj Tybalt × Mercutio – Mercutio umírá s kletbou „Mor na oba vaše rody!“; Romeo zabije Tybalta, vyhnán do Mantovy.
  6. Lektvar a nedoručený dopis – Bratra Jana zadrží kvůli podezření na mor; Romeo se dozví jen o „smrti“ Julie.
  7. Hrobka – Romeo zabije Parise, vypije jed; Julie se probudí, políbí Romea (jed už nezbyl), probodne se dýkou.
  8. Smír rodů nad těly dětí.
• Klíčové motivy: láska × nenávist, osud × svobodná vůle, generační konflikt, hvězdy, noc, rychlost, mládí a smrt.

Co říct u zkoušení, aby bylo vidět, že to fakt znáš

Nejdůležitější je neříct jen, že je to „tragédie o velké lásce“. To je pravda asi na úrovni hrnečku se srdíčkem. Lepší je říct, že Shakespeare ukazuje střet mladého, spontánního citu s násilným světem rodové cti a staré nenávisti. Romeo a Julie neumírají jen kvůli lásce, ale hlavně kvůli prostředí, ve kterém je láska od začátku ohrožená.

Druhá chytrá věc je, že hra není od začátku jen temná. Naopak první část má energii, humor, slovní lehkost a skoro komediální rytmus. O to tvrdší je pak přechod k tragédii po Mercutiově smrti. A právě proto ten konec tak bolí: nejdřív to vypadá jako příběh mladé lásky, ale postupně se ukáže, že celý svět kolem ní je proti ní nastavený.

Podobní autoři (téma, období)

Současníci Shakespeara (renesance):

• Christopher Marlowe (1564–1593) – Shakespearův současník, anglická renesance; tragédie a milostné motivy (Hero a Leander, Doktor Faustus).
• Ben Jonson (1572–1637) – další alžbětinský dramatik, komedie (Volpone).
• Miguel de Cervantes (1547–1616) – španělská renesance, Don Quijote; mimochodem zemřel ve stejném roce jako Shakespeare.
• François Rabelais – francouzská renesance, Gargantua a Pantagruel.

Italská renesance a předchůdci:

• Francesco Petrarca (1304–1374) – italská renesance, sonety o lásce k Lauře, petrarkismus (idealizovaná láska); Shakespeare se ve hře petrarkismu vysmívá (Romeo na začátku u Rosaliny) i ho používá (balkónová scéna).
• Giovanni Boccaccio – Dekameron: italská renesance, příběhy o lásce, intrice a vášni; obecné renesanční ovzduší.
• Dante Alighieri (1265–1321) – Božská komedie: Itálie, středověk, motiv tragické nenaplněné lásky (Paolo a Francesca v Pekle).

Pozdější díla s podobným tématem (mladí milenci, tragická láska):

• Pierre Corneille – Cid (1637): francouzský klasicismus, milenci z nepřátelských rodů, čest vs. láska – stejné základní téma, ale klasicistně sevřené (dodržuje tři jednoty).
• Karel Hynek Mácha – Máj (1836): český romantismus, mladí milenci, osudovost, smrt.
• Jan Otčenášek – Romeo, Julie a tma (1958): český román, explicitní paralela k Shakespearovi – mladí milenci za heydrichiády (Pavel a Židovka Ester), nenávist nahrazena nacistickým terorem, stejný tragický konec.

⚠️ Důležité odlišení – nezaměňovat: Shakespeare = anglická renesance, přelom 16./17. století (alžbětinské divadlo). Není to baroko ani klasicismus a neřídí se pravidly tří jednot.

Vlastní názor

Přiznám se, že k Romeovi a Julii jsem šel s předsudkem, že to bude jen ta klasická slzavá love story, kterou všichni znají z filmu nebo z toho zlatého balkonu. Ve skutečnosti mě překvapilo, jak je první polovina hry vlastně vtipná a živá – Shakespeare není zdaleka tak vážný a „muzeální", jak se občas tvrdí. Co mi přijde dnes pořád silné, je hlavně pointa, že za rodovou nenávist dospělých nakonec zaplatí ti nejmladší – úplně stejnou logiku vidíme dneska v politických nebo rodinných sporech, kde děti dědí konflikty, které si nezvolily, nebo třeba v debatě o klimatu, kde nás starší generace nutí řešit jejich nepořádek. Renesanční důraz na osud a souhru náhod mi občas přijde uměle natažený, ale chápu, že pro tehdejší tragédii je osudovost prostě motor, který to musí pohánět. Hlavní pointou je pro mě selhání dospělého světa ve chvíli, kdy ho mladí potřebují nejvíc – a to platí v každé generaci znova.

Mezilitarální paralely (přes maturitní seznam)

• Kytice (Erben) – sdílí motiv vášně, která poruší řád, a tragédie, která z toho plyne. Porušení stanovených pravidel (společenských nebo přírodních) nevyhnutelně končí smrtí. V Romeovi a Julii je tím řádem stará rodová nenávist Monteků a Kapuletů, kterou se mladá prudká láska pokusí přeskočit. U Erbena postavy porušují mravní nebo přírodní řád (rouhavá touha po mrtvém milém ve Svatebních košilích, překročení hranice dvou světů ve Vodníkovi, vzpoura proti přirozenému řádu v Polednici). V obou případech za nerespektování těchto daných hranic platí nevinní tím nejvyšším trestem.
• Otčenášek – Romeo, Julie a tma – přímo se hlásí k Shakespearově předloze: dva mladí milenci, kterým v lásce stojí v cestě vnější nenávist (u Shakespeara rodová zášť, u Otčenáška nacistický teror). V obou případech zvítězí síla vnějšího světa nad soukromým citem a milenci umírají.
• Mácha – Máj – romantická milostná tragédie, motiv osudu, mladých milenců a smrti; Vilém a Jarmila × Romeo a Julie. Oba autoři používají krajinné a kosmické obrazy (hvězdy, noc).
• Sofokles – Antigona – starší antický předobraz konfliktu soukromého citu × veřejné moci; mladá hrdinka, která se vzepře řádu a umírá. Šíře tématu „rodina × stát/zákon“ je společná.
• Goethe – Utrpení mladého Werthera – jiný typ milostné tragédie (neopětovaná láska, sebevražda), ale podobný kult silného citu a obraz mládí ohroženého společností.