Vzhled
4/20: G.B. Shaw – Pygmalion 💦
Druh a žánr:
- Literární druh: drama
- Žánr: společenská / satirická komedie s prvky sociálního dramatu
- Forma: divadelní hra, próza, převaha dialogů, výrazné scénické poznámky
- Kompozice: 5 jednání, děj jde převážně chronologicky, ale důležitější než akce je proměna postav a jejich vztahů
- Jde o moderní drama začátku 20. století, které spojuje humor s kritikou společnosti
- Podtitul bývá „romance v pěti dějstvích“, ale spíš ironicky, Shaw schválně boří očekávání klasické romantické love story
Autor a literárněhistorický kontext:
- George Bernard Shaw – irský dramatik píšící anglicky, působil hlavně v Anglii
- přelom 19. a 20. století
- Byl spojený s kritikou společnosti, zajímal se o sociální otázky, rozdíly mezi třídami a pokrytectví
- Patřil k výrazným autorům anglického dramatu, navazoval i polemizoval s tradicí
- Typické jsou pro něj vtipné dialogy, ironie, intelektuální spor a společenská satira
- kritický realismus, modernismus - přelom 19. a 20. století
- Další díla: Svatá Jana, Člověk a nadčlověk, Caesar a Kleopatra
- Shaw získal Nobelovu cenu za literaturu
- Název odkazuje na antický mýtus o Pygmalionu, který vytvoří sochu a „vtiskne jí život“; v této hře Higgins „vytváří“ z Lízy novou společenskou bytost
Téma a motivy
- Téma: proměna prosté květinářky v „dámu“ a kritika společnosti, která posuzuje člověka podle řeči, vystupování a původu
- Hlavní myšlenka: společenské postavení není dáno jen schopnostmi, ale často hlavně jazykem, výchovou a tím, jak člověka vnímají ostatní
- Motivy:
- řeč a výslovnost
- společenské třídy
- vzdělání jako nástroj změny
- experiment s člověkem
- identita a sebeúcta
- manipulace
- postavení ženy ve společnosti
- rozdíl mezi vnějškem a skutečnou osobností
Časoprostor
- Prostředí: Londýn, hlavně Covent Garden, Higginsův byt a laboratoř, salon paní Higginsové
- Čas: začátek 20. století; děj trvá několik měsíců, protože Líza prochází delším výcvikem
- Prostředí ukazuje kontrast mezi ulicí a vyšší společností
O knize:
Hra začíná v deštivém večeru u londýnského Covent Gardenu. Lidé se schovávají před deštěm a mezi nimi je i chudá květinářka Líza Doolittlová, která prodává květiny na ulici. V davu stojí muž, který si zapisuje, jak kdo mluví. Je to profesor Henry Higgins, odborník na fonetiku. Líza se poleká, že ji chce udat policii (myslí si, že jí považují za prostitutku), ale Higgins jen ukazuje, že podle výslovnosti pozná, odkud člověk pochází. Tím Shaw hned ukazuje hlavní téma celé hry: řeč rozhoduje o tom, jak tě společnost zařadí.
Na scéně se objeví i plukovník Pickering, který se také zabývá fonetikou (odborník na indické dialekty). Higgins a Pickering se dají do řeči a Higgins se začne chlubit, že by z takové obyčejné květinářky dokázal udělat dámu. Dokonce tvrdí, že by ji po několika měsících výuky mohl představit ve vyšší společnosti tak, že by ji všichni považovali za vévodkyni. Z toho vznikne sázka, která rozjede celý děj.
Druhý den přijde Líza sama k Higginsovi domů. Nechce se stát šlechtičnou z romantického rozmaru, ale má poměrně praktický cíl: chce se naučit mluvit spisovně, aby mohla pracovat v lepším květinářství a posunout se výš. Higgins ji bere hlavně jako zajímavý pokus, ne jako rovnocenného člověka. Přesto ji přijme. Začne tvrdý výcvik. Líza se musí učit výslovnost, chování, oblékání i společenská pravidla. Důležitá je i proměna navenek: umýt, převléct, „předělat“. Jde to ztuha. Líza se nemůže zbavit svého dialektu.
Do Higginsova domu dorazí i Lízin otec Alfred Doolittle, popelář. Je to svérázná a velmi vtipná postava. Není to jen prostý opilec nebo karikatura chudáka, naopak mluví překvapivě chytře a cynicky o morálce i penězích. Chce z celé situace něco vytěžit. Higgins mu nakonec dá peníze, aby do celé věci nezasahoval. Doolittle přináší do hry další společenskou kritiku: ukazuje, že i člověk z nižší vrstvy může být bystrý, jen není „slušně zabalený“.
Po nějaké době nastane první zkouška Líziny proměny. Higgins ji vezme do salonu své matky paní Higginsové, kde jsou i příslušníci lepší společnosti, mimo jiné Freddy Eynsford-Hill, jeho matka a sestra. Líza je krásně oblečená, mluví pečlivě a na první pohled působí jako dáma. Jenže pak začne vyprávět historky ze svého života stále ještě ve stylu ulice. Vzniká komická situace: forma je ušlechtilá, ale obsah je drsný, přímočarý a lidový. Freddy je Lízou okouzlený. Tahle scéna je strašně důležitá, protože ukazuje, že proměna ještě není hotová. Nestačí jen mluvit „hezky“, člověk se musí naučit celý společenský kód.
Výcvik pokračuje dál a vrcholí velkou společenskou zkouškou na ambasadorském večírku. Tahle scéna se přímo na jevišti většinou neodehrává, ale její výsledek je zásadní: Líza má obrovský úspěch. Higgins svou sázku vyhrál. Lidé ve vysoké společnosti jí uvěří, obdivují ji a považují ji za aristokratku. Vnější cíl experimentu je tedy splněn.
Jenže právě tady začíná to nejdůležitější. Po návratu z večírku Higgins i Pickering řeší hlavně to, že experiment dopadl skvěle. Jsou nadšení sami ze sebe. Na Lízu skoro zapomenou. Chovají se, jako by byla jen jejich projekt nebo věc v laboratoři. A tady se zlomí její vnitřní vývoj. Líza si uvědomí, že ztratila své staré místo ve světě, ale nové jisté místo vlastně nemá. Už není obyčejná květinářka, ale zároveň není skutečně přijata jako svobodná a rovnocenná osobnost. Začne se ptát: Co se mnou bude teď? Kam vlastně patřím?
Následuje ostrý konflikt mezi Lízou a Higginsem. Líza se proti němu vzbouří. Nechce být jen výrobek jeho talentu. Higgins ji sice naučil mluvit a vystupovat, ale nedal jí jistotu, úctu ani skutečné samostatné místo v životě. Tohle je klíč celé hry. Nejde jen o „přeměnu chudé dívky v dámu“, ale hlavně o to, že si Líza začne uvědomovat vlastní hodnotu.
Líza od Higginse uteče a uchýlí se k jeho matce. Zároveň se znovu ukáže Freddy, který je do ní opravdu zamilovaný. Hra se ale schválně nevydává cestou jednoduché romantiky. Naopak zdůrazňuje spor mezi Higginsovou nadřazeností a Lízinou nově získanou samostatností.
Do závěru vstupuje znovu Alfred Doolittle, tentokrát v úplně jiné pozici. Kvůli Higginsově nepromyšlenému doporučení získal pravidelný příjem a najednou se z něj stává „slušný“ měšťan. Paradoxně si stěžuje, že ho to obtěžuje, protože teď musí žít podle pravidel společnosti, brát odpovědnost a chovat se čestně. Tohle je další Shawova ironie: člověk z nižší vrstvy netrpí jen chudobou, ale i tím, že společnost má pokrytecké nároky na „slušnost“.
V poslední části se Líza znovu střetne s Higginsem. Ten obdivuje, že se mu dokázala postavit, ale zároveň ji pořád neumí vnímat jako plně samostatnou osobnost. Líza už však není ta dívka z ulice. Dokáže se rozhodovat sama a nenechá si poroučet. Higgins má možná pro ní nějaký city - ale Líza tvrdí, že si radši vezme Freda. Závěr je otevřený: nejde o to, s kým skončí romanticky, ale o to, že se stala svébytnou osobností. Shaw tím boří klasické pohádkové schéma a zdůrazňuje, že skutečná proměna není jen v oblečení a řeči, ale v sebevědomí a svobodě.
Charakteristika:
- Líza Doolittlová – chudá květinářka z lidového prostředí; zpočátku prostá, impulzivní a jazykově neupravená, ale zároveň inteligentní, houževnatá a citlivá; během děje se výrazně promění, nejde však jen o řeč, ale hlavně o sebeúctu a samostatnost
- Henry Higgins – profesor fonetiky; velmi chytrý, sebevědomý, ironický, výstřední a egocentrický; lidi často bere jako objekty zkoumání; Lízu „vytvoří“, ale dlouho ji nedokáže respektovat jako rovnocennou bytost
- Plukovník Pickering – Higginsův přítel a odborník na fonetiku; slušný, klidný, zdvořilý; na rozdíl od Higginse se k Líze chová s respektem, a právě to je pro její vývoj důležité
- Nepomuk - expert na fonetiku, bývalý žák Higginse, tvrdí že Líza je podvodnice (princezna), protože mluví anglicky až příliš dokonale
- Alfred Doolittle – Lízin otec, popelář; komická, ale velmi chytrá a satirická postava; mluví otevřeně o morálce a penězích, zesměšňuje společenské přetvářky
- Paní Higginsová – Higginsova matka; rozumná, klidná, společensky zkušená; často jako jediná vidí situaci střízlivě
- Freddy Eynsford-Hill – mladík z lepší společnosti; okouzlený Lízou, představuje citovou linku, ale není hlavní hybatel děje
- Paní Pearceová – Higginsova hospodyně; praktická, střízlivá, upozorňuje na běžné lidské a morální důsledky Higginsova experimentu
- Rodina Eynsford-Hillových – zástupci vyšší společnosti; ukazují, jak moc je svět postavený na dojmu a formě
Kompozice a typ komiky
- Komika jazyková: rozdíl mezi nespisovnou mluvou a kultivovaným jazykem; nedorozumění vznikají z toho, jak kdo mluví
- Komika situační: první společenské vystoupení Lízy, její „poloviční“ proměna, střet ulice a salonu
- Komika charakterová: Higginsova povýšenost, Doolittlův cynismus, kontrast mezi vědcem a „prostým člověkem“
- Komika myšlenková / satirická: společnost se tváří vznešeně, ale ve skutečnosti často soudí lidi povrchně a pokrytecky
- Hra má gradaci: od sázky a experimentu přes úspěšnou proměnu až k tomu nejdůležitějšímu, tedy k boji o Lízinu vlastní identitu
- Závěr není čistě pohádkový, ale otevřený a ironický
Jazykové prostředky:
- Dialogy jsou svižné, vtipné a často fungují jako slovní souboj
- Ironie a sarkasmus – hlavně u Higginse a Shawa obecně
- Kontrast stylů řeči – ulice vs. vyšší společnost
- Sociolekt / nářeční a nespisovné prvky – ukazují původ postav a společenské rozdíly
- Paradox – člověk může znít jako šlechtic, aniž by jím byl
- Vtipné pointy a aforistické výroky – Shaw rád nechává postavy vyslovovat myšlenky stručně a ostře
- Scénické poznámky – poměrně důležité, pomáhají charakterizovat postavy a situace
- V českých překladech se rozdíly v anglické výslovnosti převádějí pomocí nespisovnosti, obecné češtiny a hovorových prvků
Mini-tahák:
- Začátek v dešti u Covent Gardenu: Higgins podle řeči poznává původ lidí. Tady se hned ukáže hlavní téma hry: jazyk = společenské zařazení.
- Sázka o Lízu: Higgins tvrdí, že z obyčejné květinářky udělá dámu. To rozjede celý děj.
- Líza přichází na lekce: chce se zlepšit, aby měla lepší práci. Není to jen pasivní oběť, sama chce změnu.
- První test ve společnosti: navenek působí vznešeně, ale obsahem projevu ještě „prosvítá ulice“.
- Ambasadorský večírek: experiment uspěje, Líza obstojí. Nepomuk komentuje.
- Hlavní konflikt po úspěchu: Higgins ji bere jako dokončený pokus, ale Líza chce vědět, co bude dál s jejím životem.
- Závěr: nejde hlavně o romantiku, ale o to, že se Líza osamostatní a nenechá se dál ovládat.
Autor, historický kontext, zasazení
- moderní drama
- kritika společnosti, tříd a pokrytectví
- důraz na jazyk, sociální postavení a identitu
- začátek 20. století v Anglii: společnost je silně rozdělená do vrstev
- Shaw ukazuje, že rozdíl mezi „dámou“ a „květinářkou“ často není v charakteru, ale v tom, jak člověk mluví a jak je společensky čten
- hra je slavná i tím, že inspirovala muzikál My Fair Lady, ale původní Shawův text je méně pohádkový a víc kritický
Podobní autoři (téma, období):
- Henrik Ibsen – moderní drama, společenská kritika, postavení jedince a ženy ve společnosti
- Oscar Wilde – anglické drama, konverzační komedie, společenská satira, kritika vyšší společnosti
- Molière – komedie mravů a charakteru, výsměch pokrytectví a společenským typům
- Karel Čapek – moderní drama s myšlenkou, společenské otázky, inteligentní dialogy
- Anton Pavlovič Čechov – moderní drama, civilnost, mezilidské vztahy, společenské napětí pod povrchem
Co říct u zkoušení, když budeš chtít působit, že to fakt znáš:
Nejdůležitější je dějově tohle: Higgins se vsadí, že z Lízy udělá dámu. To se mu opravdu povede. Jenže tím nekončí problém, naopak začíná ten hlavní: Líza už nepatří do svého starého světa, ale nový jí nikdo doopravdy nedal. Proto se vzbouří a začne řešit vlastní důstojnost a samostatnost.
Takže nejde jen o proměnu vzhledu a řeči, ale o otázku, co s člověkem udělá, když ho společnost přetvoří, ale nepřijme ho jako rovnocenného. To je celé jádro Pygmaliona, žádná salonní sranda o výslovnosti a kloboucích.