Maturita 2026

Vzhled

Stáhnout jako MD

4/20: G.B. Shaw – Pygmalion 💦 ​

Druh a žánr:

  • Literární druh: drama
  • Žánr: společenská / satirická komedie s prvky sociálního dramatu
  • Forma: divadelní hra, próza, převaha dialogů, výrazné scénické poznámky
  • Kompozice: 5 dějství (chronologický postup děje), Shaw navíc připojil prozaický doslov / epilog, kde výslovně vysvětluje, že Líza si bere Freddyho, ne Higginse
  • Jde o moderní drama („nové drama") začátku 20. století, které spojuje humor s kritikou společnosti
  • Podtitul je „romance o pěti dějstvích" – ale spíš ironicky, Shaw schválně boří očekávání klasické romantické love story (žánrová past)

Autor a literárněhistorický kontext:

  • George Bernard Shaw (1856–1950) – irský dramatik píšící anglicky, působil hlavně v Anglii (Londýn). Narozen v Dublinu.
  • Přelom 19. a 20. století; kritický realismus / moderní drama (tzv. „nové drama" – Ibsen, Strindberg, Čechov, Hauptmann).
  • Pygmalion byl poprvé uveden roku 1913 ve Vídni v německém překladu (Hofburg-Theater), anglicky premiéra 11. dubna 1914 v Londýně (His Majesty's Theatre). Tiskem vyšel poprvé 1916.
  • Byl spojený s kritikou společnosti, zajímal se o sociální otázky, rozdíly mezi třídami a pokrytectví; člen Fabian Society (umírněně socialistická skupina, fabianismus – postupné reformy, ne revoluce).
  • Typické jsou pro něj vtipné dialogy, ironie, intelektuální spor a společenská satira, dlouhé scénické poznámky a předmluvy k hrám, ve kterých vysvětluje myšlenky díla.
  • Další díla: Svatá Jana, Člověk a nadčlověk, Caesar a Kleopatra, Pekelník (Major Barbara), Živnost paní Warrenové.
  • Shaw získal Nobelovu cenu za literaturu roku 1925. Je jediný člověk, který má zároveň Nobelovu cenu a Oscara (za scénář k filmovému Pygmalionu 1938).
  • Současníci: H. G. Wells, Oscar Wilde, Joseph Conrad, T. S. Eliot, John Galsworthy.
  • Název odkazuje na antický mýtus z Ovidiových Proměn: Pygmalion byl kyperský sochař, který se zamiloval do své sochy Galateie, a Afrodita (Venuše) mu ji oživila. Shaw mýtus ironizuje – Higgins ze své „sochy" Lízy nedostane poslušnou múzu/manželku, ale samostatnou ženu, která se mu vzbouří a odejde.

Téma a motivy

  • Téma: proměna prosté květinářky v „dámu" a kritika třídních rozdílů edwardiánské Anglie; role jazyka / přízvuku jako sociální bariéry; emancipace ženy; otázka, co dělá člověka člověkem – vnější forma vs. vnitřní hodnota, identita
  • Hlavní myšlenka: společenské postavení není dáno jen schopnostmi, ale často hlavně jazykem, výchovou a tím, jak člověka vnímají ostatní; „dámu z květinářky" lze vyrobit, ale nelze ji pak hodit zpět – pokud společnost někoho přetvoří, je za něj zodpovědná
  • Motivy:
    • řeč, přízvuk, výslovnost jako třídní marker
    • společenské třídy a třídní mobilita
    • vzdělání jako nástroj změny
    • experiment s člověkem (mytologický motiv „stvořitele a stvořeného")
    • identita a sebeúcta
    • manipulace, objektifikace (Higgins bere Lízu jako věc)
    • postavení a emancipace ženy ve společnosti
    • rozdíl mezi vnějškem a skutečnou osobností
    • měšťácká morálka a pokrytectví (Doolittlovo téma)

Časoprostor

  • Prostředí: Londýn, hlavně Covent Garden, Higginsův byt a laboratoř, salon paní Higginsové
  • Čas: edwardiánská Anglie (kolem roku 1912, doba psaní hry); děj trvá několik měsíců, protože Líza prochází delším výcvikem
  • Prostředí ukazuje kontrast mezi ulicí a vyšší společností

O knize (po dějstvích): ​

1. dějství – Covent Garden (úvod, expozice) ​

Hra začíná v deštivém večeru u londýnského Covent Gardenu (před chrámem sv. Pavla). Lidé se schovávají před deštěm a mezi nimi je i chudá květinářka Líza Doolittlová, která prodává květiny na ulici. V davu stojí muž, který si zapisuje, jak kdo mluví. Je to profesor Henry Higgins, odborník na fonetiku. Líza se poleká, že ji chce udat policii (myslí si, že ji považují za prostitutku), ale Higgins jen ukazuje, že podle výslovnosti pozná, odkud člověk pochází. Tím Shaw hned ukazuje hlavní téma celé hry: řeč rozhoduje o tom, jak tě společnost zařadí.

Na scéně se objeví i plukovník Pickering, který se také zabývá fonetikou (autor Mluvené sanskrtštiny, odborník na indické dialekty). Higgins a Pickering se dají do řeči a Higgins se začne chlubit, že by z takové obyčejné květinářky dokázal udělat dámu. Dokonce tvrdí, že by ji po několika měsících výuky mohl představit ve vyšší společnosti tak, že by ji všichni považovali za vévodkyni. Tady vzniká základ sázky, která rozjede celý děj. Současně se mihne i mladý Freddy Eynsford-Hill se sestrou Klárou a matkou – marně shánějí taxi a srazí se s Lízou.

2. dějství – Higginsova laboratoř ve Wimpole Street (rozjezd experimentu) ​

Druhý den přijde Líza sama k Higginsovi domů (Wimpole Street). Nechce se stát šlechtičnou z romantického rozmaru, ale má poměrně praktický cíl: chce se naučit mluvit spisovně, aby mohla pracovat v lepším květinářství a posunout se výš. Nabízí Higginsovi šilink za hodinu. Higgins se s Pickeringem uzavřou sázku: Pickering zaplatí všechny výlohy a kupní cenu Lízy, jestli Higgins zvládne za půl roku představit Lízu na velvyslaneckém plese jako vévodkyni. Higgins ji bere hlavně jako zajímavý pokus, ne jako rovnocenného člověka. Hospodyně paní Pearceová ho upozorňuje na morální stránku věci (kam Líza půjde, až experiment skončí?). Začne tvrdý výcvik. Líza se musí učit výslovnost, chování, oblékání i společenská pravidla. Důležitá je i proměna navenek: umýt, převléct, „předělat".

Do Higginsova domu hned ve 2. dějství dorazí i Lízin otec Alfred Doolittle, popelář, který přichází „pro dceru" – ve skutečnosti vyzvedávat peníze. Higgins mu nakonec dá pět liber, aby do celé věci nezasahoval.

Doolittle je svérázná a velmi vtipná postava. Není to prostý opilec ani karikatura chudáka – mluví překvapivě chytře a cynicky o morálce i penězích, sám sebe označuje za jednoho z „nezasloužilých chudých" a odmítá měšťácké pojmy o slušnosti. Doolittle přináší do hry další společenskou kritiku: ukazuje, že i člověk z nižší vrstvy může být bystrý, jen není „slušně zabalený".

3. dějství – salon paní Higginsové (první zkouška „nadivoko") ​

Po nějaké době nastane první zkouška Líziny proměny. Higgins ji vezme na přijímací den do salonu své matky paní Higginsové (Chelsea Embankment), kde jsou i příslušníci lepší společnosti – paní Eynsford-Hillová s dcerou Klárou a synem Freddym. Líza je krásně oblečená, mluví pečlivě a na první pohled působí jako dáma. Higgins jí ale dal pokyn, aby se držela jen dvou témat: počasí a zdravotního stavu. Líza začne se vší elegancí historkou o tetě, kterou „někdo oddělal" (podezírá pití, „pálenku do ní lila jako vody"). Vzniká komická situace: forma je ušlechtilá, ale obsah je drsný, přímočarý a lidový. Freddy je Lízou okouzlený. Klára si nové slangové výrazy (např. „mažu") odnáší jako poslední móda. Tahle scéna je důležitá, protože ukazuje, že proměna ještě není hotová – nestačí jen mluvit „hezky", člověk se musí naučit celý společenský kód. Paní Higginsová Henrymu klade klíčovou otázku: „Co s ní bude potom?" – nikdo to nepromyslel.

4. dějství – Wimpole Street, návrat z velvyslaneckého plesu (Lízina vzpoura) ​

Výcvik pokračuje dál a vrcholí velkou společenskou zkouškou na velvyslaneckém plese. Tahle scéna se na jevišti odehrává jen okrajově, ale její výsledek je zásadní: Líza má obrovský úspěch. Higgins svou sázku vyhrál. Lidé ve vysoké společnosti jí uvěří, obdivují ji a považují ji za aristokratku. Maďarský samozvaný expert Nepomuk (Higginsův bývalý žák) na ni dokonce ukazuje, že je „maďarská princezna z královské krve", protože „mluví anglicky příliš dokonale, takže to musí být cizinka, která se to musela naučit". Vrcholná Shawova ironie – pravost aristokracie se „pozná" podle nedokonalostí, ne podle dokonalosti.

Po návratu z plesu Higgins i Pickering řeší hlavně to, že experiment dopadl skvěle. Higgins si stěžuje, že už ho to celé otravovalo, je rád, že je po všem („Zaplať pánbu, že to máme za sebou!"). Na Lízu skoro zapomenou – chovají se, jako by tam vůbec nebyla. Higgins jen zařve, kde má bačkory. Líza mu je přinese – pak po něm v zuřivosti hodí bačkory a vrhá se na něj s nehty. Zlomí se její vnitřní vývoj. Ptá se: „Co ze mě bude? Kam já se poděju?" Higgins jí na to chladně doporučí, aby se vdala. Líza od Higginse v noci utíká, na ulici potkává Freddyho (toulá se pod jejím oknem) – ten ji okouzlí svou láskou.

5. dějství – salon paní Higginsové (konfrontace, otevřený konec) ​

Druhý den ráno běží Higgins zoufale za matkou: Líza zmizela, dali ji dokonce hledat policií. K paní Higginsové dorazí i nóbl oblečený Alfred Doolittle v žaketu, klobouku a lakýrkách – v úplně jiné pozici než minule. Kvůli Higginsovu „nejapnému žertu" v dopise americkému milionáři (Ezra D. Wannafeller) – kde Higgins napsal, že nejoriginálnější moralista v Anglii je popelář Doolittle – mu zemřelý Američan odkázal podíl ve svém Trustu se třemi tisíci liber ročně, pod podmínkou, že bude přednášet ve Wannafellerově světové lize pro povznesení morálky. Doolittle si paradoxně stěžuje, že ho to obtěžuje: ztratil svobodu nezasloužilého chudého a propadl „měšťácké morálce" – musí žít podle pravidel, příbuzní z něj tahají peníze, advokát i doktoři ho odírají. Tohle je další Shawova ironie: chudý netrpí jen chudobou, ale i pokryteckými nároky společnosti na „slušnost". Doolittle nakonec spěchá na vlastní svatbu s Lízinou nevlastní matkou.

Líza nakonec sejde dolů a střetne se s Higginsem. Ten obdivuje, že se mu dokázala postavit, ale pořád ji nedokáže vnímat jako rovnocennou osobnost. Líza už ale není ta dívka z ulice. Vyhrožuje, že půjde dělat asistentku tomu „zarostlému Maďarovi" Nepomukovi a bude učit fonetiku – Higgins jí nadává, ale obdivuje její vzdor („Takhle se mi líbíte."). Líza otevřeně řekne, že si vezme Freddyho a začne s ním učit. Higgins to nebere vážně – směje se a poroučí jí, ať mu objedná šunku a ementál.

Závěr je otevřený a ironický: nejde o to, s kým Líza skončí romanticky, ale o to, že se stala svébytnou osobností. Shaw tím boří klasické pohádkové schéma a zdůrazňuje, že skutečná proměna není jen v oblečení a řeči, ale v sebevědomí a svobodě.

Doslov / epilog (próza) ​

Shaw k textu připojil prozaický doslov, ve kterém výslovně vyvrací představu, že by si Líza měla vzít Higginse. Píše, že si vezme Freddyho, otevřou si s podporou Pickeringa květinářství (zpočátku ztrátové, ale postupně úspěšné) a Líza si k Higginsovi zachová ambivalentní vztah – obdiv a vztek zároveň. Filmová verze 1938 a hlavně muzikál My Fair Lady (1956, film 1964) konec zromantizovaly happy endem (Líza se vrací k Higginsovi). Shaw toto pojetí odmítl.

Charakteristika: ​

  • Líza (Eliza) Doolittlová – asi 18–20letá chudá květinářka z lidového prostředí; mluví cockney (londýnské nářečí dělnické čtvrti); zpočátku prostá, impulzivní a jazykově neupravená, ale zároveň inteligentní, houževnatá, hrdá a citlivá; během děje se výrazně promění, nejde však jen o řeč, ale hlavně o sebeúctu a samostatnost; v závěru se postaví Higginsovi a osvobozuje se
  • Henry Higgins – profesor fonetiky (nikoli lingvistiky obecně, jeho obor je transkripce výslovnosti, tzv. „Higginsova univerzální abeceda"), kolem 40 let; velmi chytrý, sebevědomý, ironický, výstřední, egocentrický a hrubý k okolí; lidi často bere jako objekty zkoumání; Lízu „vytvoří", ale dlouho ji nedokáže respektovat jako rovnocennou bytost; ke své matce se chová jako rozmazlený kluk
  • Plukovník Pickering – Higginsův přítel, autor knihy Mluvená sanskrtština, odborník na indické dialekty; slušný, klidný, gentlemanský, zdvořilý; na rozdíl od Higginse se k Líze chová s respektem – právě to ji „udělalo dámou" (jak sama řekne, „rozdíl mezi květinářkou a dámou není v tom, jak se chová ona, ale jak se k ní chovají druzí")
  • Nepomuk (originálně Nepommuck / Aristid Karpathy) – maďarský samozvaný expert na fonetiku, bývalý žák Higginse; pyšný, žvanivý, ve hře komická figura. Na velvyslaneckém plese se snaží uhodnout Lízin původ a tvrdí, že je maďarská princezna, protože „mluví anglicky až příliš dokonale, takže to musí být cizinka, která se to musela naučit“. Tím Shaw vrcholně ironizuje celé téma – „pravost“ aristokracie se pozná podle nedokonalostí, ne podle dokonalosti
  • Alfred Doolittle – Lízin otec, popelář; komická, ale velmi chytrá a satirická postava; sám sebe označí za „nezasloužilého chudého", ke konci hry zdědí podíl ve Wannafellerově Trustu a stává se nuceným „moralistou střední třídy" – mluví otevřeně o morálce a penězích, zesměšňuje společenské přetvářky; vehikulum Shawovy kritiky měšťácké morálky
  • Paní Higginsová – Higginsova matka, asi šedesátnice; rozumná, klidná, společensky zkušená, vkusná (estétský zájem o Morrise a Burne-Jonese); často jako jediná vidí situaci střízlivě, sympatizuje s Lízou, kritizuje syna a Pickeringa za bezohlednost
  • Freddy Eynsford-Hill – mladík z lepší (zchudlé) společnosti; okouzlený Lízou, představuje citovou linku, ale není hlavní hybatel děje; Higgins ho považuje za hlupáka – právě to je pointa, že si Líza zvolí jeho, ne „úspěšného" Higginse
  • Paní Pearceová – Higginsova hospodyně; praktická, střízlivá, upozorňuje na běžné lidské a morální důsledky Higginsova experimentu (kde bude Líza spát, kdo ji bude šatit, co s ní bude potom)
  • Klára a paní Eynsford-Hillová – Freddyho sestra a matka, zástupkyně zchudlé střední vrstvy, která se ze všech sil snaží udržet „nóbl" zdání

Kompozice a typ komiky ​

  • Komika jazyková: rozdíl mezi nespisovnou mluvou a kultivovaným jazykem; nedorozumění vznikají z toho, jak kdo mluví
  • Komika situační: první společenské vystoupení Lízy, její „poloviční“ proměna, střet ulice a salonu
  • Komika charakterová: Higginsova povýšenost, Doolittlův cynismus, kontrast mezi vědcem a „prostým člověkem“
  • Komika myšlenková / satirická: společnost se tváří vznešeně, ale ve skutečnosti často soudí lidi povrchně a pokrytecky
  • Hra má gradaci: od sázky a experimentu přes úspěšnou proměnu až k tomu nejdůležitějšímu, tedy k boji o Lízinu vlastní identitu
  • Závěr není čistě pohádkový, ale otevřený a ironický

Jazykové prostředky: ​

  • Dialogy jsou svižné, vtipné a často fungují jako slovní souboj
  • Ironie a sarkasmus – hlavně u Higginse a Shawa obecně
  • Kontrast stylů řeči – ulice vs. vyšší společnost, klíčový stavební prvek hry
  • Cockney (londýnské lidové nářečí) Lízy a Doolittla vs. spisovná „upper-class" angličtina Higginse, Pickeringa a paní Higginsové. Shaw to v originále zapisuje foneticky (deformovaný pravopis: "Ow, eez ya-ooa san, is e?" místo "Oh, he's your son, is he?")
  • Sociolekt / nářeční a nespisovné prvky – ukazují původ postav a společenské rozdíly
  • Paradox – člověk může znít jako šlechtic, aniž by jím byl; naopak na plese Lízinu „příliš dokonalou" angličtinu vyhodnotí Nepomuk jako důkaz, že není Angličanka
  • Satira a parodie – výsměch viktoriánské/edwardiánské pruderii a měšťácké morálce (zvlášť přes Doolittla)
  • Vtipné pointy a aforistické výroky – Shaw rád nechává postavy vyslovovat myšlenky stručně a ostře
  • Rozsáhlé scénické poznámky – Shaw je proslulý dlouhými, literárně psanými poznámkami: popisují prostředí, vzhled postav, jejich povahu i sociální zařazení (např. detailní popis Lízy v 1. dějství)
  • Předmluva a doslov / epilog – Shaw vede polemiku se čtenářem/divákem mimo vlastní hru
  • V českých překladech (známý je překlad Milana Lukeše) se rozdíly v anglické výslovnosti převádějí pomocí obecné češtiny, nespisovnosti a hovorových prvků (vobyčejnej, vono, vykládat, dyť, kerej, eště atd.)

Mini-tahák (po dějstvích): ​

  • 1. dějství – Covent Garden v dešti: Higgins podle řeči poznává původ lidí, sráží se Líza s Freddym, seznámí se Higgins a Pickering. Hned se ukáže hlavní téma hry: jazyk = společenské zařazení.
  • 2. dějství – Wimpole Street, sázka a začátek výcviku: Líza přijde, chce se naučit mluvit kvůli práci v lepším květinářství. Higgins a Pickering uzavřou sázku na 6 měsíců. Přijde Doolittle, dostane 5 liber a odchází.
  • 3. dějství – salon paní Higginsové, první „polotest": Líza je krásně oblečená a mluví spisovně, ale obsahem propadá (historka o tetě). Freddy se zamiluje. Paní Higginsová: „Co s ní bude potom?"
  • 4. dějství – velvyslanecký ples a návrat: Líza obstojí, Nepomuk ji označí za „maďarskou princezní", protože mluví „příliš dokonale". Higgins jásá, Lízu ignoruje. Líza po něm v zuřivosti hodí bačkory – „Co ze mě bude?"
  • 5. dějství – konfrontace u paní Higginsové: Doolittle v žaketu – zdědil 3 000 liber ročně přes Higginsův dopis Američanu Wannafellerovi a stěžuje si na „měšťáckou morálku". Líza se postaví Higginsovi, vyhrožuje, že půjde učit fonetiku k Nepomukovi, oznámí, že si vezme Freddyho. Higgins se směje – nevěří jí.
  • Doslov: Shaw výslovně vyvrací happy end. Líza si bere Freddyho, otevírají si květinářství. My Fair Lady to později zromantizovala – ale to není Shaw.

Autor, historický kontext, zasazení ​

  • moderní drama
  • kritika společnosti, tříd a pokrytectví
  • důraz na jazyk, sociální postavení a identitu
  • začátek 20. století v Anglii: společnost je silně rozdělená do vrstev
  • Shaw ukazuje, že rozdíl mezi „dámou“ a „květinářkou“ často není v charakteru, ale v tom, jak člověk mluví a jak je společensky čten
  • hra je slavná i tím, že inspirovala muzikál My Fair Lady, ale původní Shawův text je méně pohádkový a víc kritický

Podobní autoři (téma, období): ​

  • Henrik Ibsen (Domeček pro panenky / Nora) – moderní drama, společenská kritika, postavení a emancipace ženy; Nora i Líza nakonec odcházejí z domu muže, který je nedokázal vnímat jako rovnocenné
  • Oscar Wilde (Jak je důležité míti Filipa, Obraz Doriana Graye) – anglické drama, konverzační komedie, společenská satira, kritika vyšší vrstvy, brilantní aforismy – nejbližší Shawův dramatický předchůdce
  • Molière – komedie mravů a charakteru, výsměch pokrytectví a společenským typům
  • Anton Pavlovič Čechov – moderní drama, civilnost, mezilidské vztahy, společenské napětí pod povrchem
  • August Strindberg, Gerhart Hauptmann – „nové drama" 19./20. století, sociální tematika
  • Karel Čapek (R.U.R., Bílá nemoc) – moderní drama s myšlenkou, společenské otázky, inteligentní dialogy
  • John Galsworthy (Sága rodu Forsytů) – anglická kritika měšťácké společnosti

Co říct u zkoušení, když budeš chtít působit, že to fakt znáš: ​

Nejdůležitější je dějově tohle: Higgins se vsadí, že z Lízy udělá dámu. To se mu opravdu povede. Jenže tím nekončí problém, naopak začíná ten hlavní: Líza už nepatří do svého starého světa, ale nový jí nikdo doopravdy nedal. Proto se vzbouří a začne řešit vlastní důstojnost a samostatnost.

Takže nejde jen o proměnu vzhledu a řeči, ale o otázku, co s člověkem udělá, když ho společnost přetvoří, ale nepřijme ho jako rovnocenného. To je celé jádro Pygmaliona, žádná salonní sranda o výslovnosti a kloboucích.

https://youtu.be/62Vt-NH2Frs

Vlastní názor ​

Pygmalion mě bavil hlavně proto, že Shaw odmítl udělat z toho romantickou pohádku, i když k tomu měl všechny ingredience po ruce. Higgins je vlastně dost protivný typ – chytrý, ale strašně sebestředný a k Líze se chová jako k pokusnému objektu, takže když se nakonec vzbouří, fandil jsem jí. Co mi přijde dnes pořád aktuální, je ten princip „mluvíš špatně = nepatříš mezi nás" – funguje úplně stejně, jen místo cockney máme přízvuk z Ostravy, nespisovnou češtinu v práci nebo třeba zápas „pražská bublina vs. zbytek republiky" na sociálních sítích, a lidi tě podle toho zařadí dřív, než dořekneš větu. Co mi přišlo trochu zdlouhavé, jsou Shawovy nekonečné scénické poznámky a doslov, kde divákovi až moc lopatkovitě vysvětluje, jak má hru chápat – kdyby trochu víc důvěřoval čtenáři, bylo by to silnější. Hlavní pointou je pro mě otázka, jestli má někdo právo „přerobit" jiného člověka jen proto, že má víc moci, peněz nebo vzdělání – a to je úplně stejně palčivé dneska, ve světě sebezlepšovacích kurzů a influencerských „glow-upů".

Mezilitarální paralely (přes maturitní seznam) ​

Společný princip: systém (nebo jednotlivec) tě redukuje jen na tvoji užitečnost / projekt.

  • Proměna (Kafka) – Řehoř Samsa přestane vydělávat a rodina ho okamžitě odhodí jako parazita – jeho lidská hodnota byla jen v penězích. Higgins bere Lízu úplně stejně: ne jako člověka s city, ale jako fonetický experiment ve své laboratoři. Jakmile experiment splní účel, postavu to zbavuje hodnoty. U Kafky funkce končí biologicky (proměna), u Shawa sociálně (Líza dosáhne kýženého stavu) – princip je ale stejný.
  • R. U. R. (Čapek) – Čapkovi roboti jsou rovnou vyrobeni bez „zbytečného" (housle, radost, city), čistě jako levná pracovní síla. Mladý Rossum „vyhodil všechno, co neslouží přímo práci". Higgins dělá to samé s Lízou v menším měřítku: ořezává z ní „nevhodné" (přízvuk, výrazy, manýry) a chce z ní vyrobit „dámu" – produkt, ne osobu.
  • Domeček pro panenky / Nora (Ibsen) – Nora si uvědomí, že byla pro manžela Torvalda jen „panenkou", kterou si vychoval; v závěru odchází a práskne dveřmi. Líza odchází úplně stejně od Higginse, který ji považoval za svůj výtvor, ne za partnerku. Obě hry rámují emancipaci ženy přes odchod z domu muže, který ji „vytvořil".
  • Obraz Doriana Graye (Wilde) – Henry Wotton si „tvoří" Doriana svými řečmi a estetikou, podobně jako Higgins formuje Lízu. Wildovský dandysmus a Shawův intelektuální cynismus se setkávají v postavách „mentorů", kteří ostatní berou jako pole pro vlastní teorie.
  • Babička (Němcová) / Maryša (bratří Mrštíkové) – ženské postavy z lidového prostředí, kontrast lidové mluvy a „panské" společnosti; u Maryši ale končí tragicky, u Shawa satiricky/otevřeně.
  • Petr a Lucie (Rolland), Romeo, Julie a tma (Otčenášek) – role řeči/přízvuku/původu jako sociální bariéry mezi milenci (pokud zkoušející chce paralely k tématu třídních rozdílů).