5/20: N. V. Gogol – Revizor 💦

Druh a žánr

• Literární druh: drama
• Žánr: satirická společenská komedie o pěti aktech; má silné prvky grotesky, frašky a komedie mravů
• Kompozice: 5 aktů, děj je v zásadě chronologický a velmi sevřený
• Hra byla poprvé uvedena roku 1836 v Petrohradě; text pak Gogol ještě přepracovával a definitivní verze vyšla roku 1842

Autor

• Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) byl ukrajinsky narozený humorista, dramatik a prozaik, který psal rusky a zásadně ovlivnil vývoj ruské literatury
• Patří k nejvýznamnějším autorům 1. poloviny 19. století
• ruský (kritický) realismus, ale jeho styl silně využívá satiru, grotesku, absurditu a karikaturu
• Další známá díla: Mrtvé duše, Plášť, Nos, Petrohradské povídky
• K samotnému Revizorovi Gogol napsal, že chtěl „sebrat na jednu hromadu všechno špatné na Rusi“ a „vysmát se tomu jedním rázem“, přičemž za nejdůležitější „poctivou osobu“ hry považoval smích
• přítel Alexandra Sergejeviče Puškina

Téma a motivy

• Téma: korupce, úplatkářství, pokrytectví a servilita provinčních úředníků; strach z kontroly „shora“; kolektivní sebeklam společnosti, která je natolik zkažená, že se sama usvědčí z viny.
• Hlavní myšlenka: úřednický svět je postavený na lži, strachu, malosti a přetvářce. Nikdo nepotřebuje skutečného nepřítele, protože si ho ze svého strachu vytvoří sám.
• Motivy:
  • revizor / kontrola
  • dopis a zpráva
  • inkognito
  • úplatky vydávané za „půjčky“
  • nepořádek v úřadech
  • strach z nadřízených
  • kariérismus
  • lhaní a vytahování
  • drby a šíření paniky
  • ostuda, zesměšnění, „němá scéna“.
• Z postavy Chlestakova vznikl i pojem chlestakovština, - „drzé chvastounství“.

Časoprostor

• Děj se odehrává v bezejmenném okresním / provinčním městě v první polovině 19. století
• Hlavní prostory: kanceláře městské správy, hostinec, chudobinec, škola, nemocnice a hlavně dům hejtmana

---

O knize / děj

Hra začíná slavnou scénou, v níž hejtman Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovský svolá místní úředníky a oznámí jim „nepříjemnou věc“: do města jede revizor z Petrohradu, inkognito a s tajnými instrukcemi. Všichni propadnou panice, protože každý z nich má nějaký vroubek. Nejde o žádné drobné chyby, ale o systémové nepořádky, úplatky, zanedbané úřady a zneužívání moci. Město tedy nezačne konat dobro, jen se horečně snaží zamést stopy.

Zvlášť důležité je, že zpráva o revizorovi přijde dopisem od hejtmanova známého. Už na začátku tedy hraje důležitou roli psaný dokument a informace z dálky, která vyvolá kolektivní strach. Úředníci si začnou okamžitě představovat nejhorší. Každý myslí hlavně na to, jak zachránit sám sebe, ne město nebo spravedlnost.

Do této situace vstoupí dvojice drbajících statkářů Bobčinský a Dobčinský, kteří v hostinci zahlédnou podezřelého mladého muže. Od hospodského zjistí, že jde o úředníka z Petrohradu jménem Ivan Alexandrovič Chlestakov, který cestuje do saratovské gubernie, už déle sedí v hostinci a neplatí účet. Jenže právě to jejich vyděsí: protože očekávají inkognito revizora, začnou si myslet, že tenhle mladík je on. Omyl nevzniká proto, že by byl Chlestakov zvlášť přesvědčivý, ale proto, že okolí zoufale potřebuje někoho do té role dosadit.

Samotný Chlestakov je v hostinci v dost ubohé situaci. Má hlad, je bez peněz (peníze prohrál v kartách a propil), bojí se hospodského a když se dozví, že se na něj přišel vyptávat hejtman, myslí si nejdřív, že ho chtějí zatknout kvůli dluhu. Ve scéně prvního setkání jsou komicky vyděšení oba: Chlestakov i hejtman. Každý si o druhém myslí něco jiného. Nikdo nejedná podle pravdy, ale podle vlastního strachu a domněnek.

Hejtman se začne k Chlestakovovi chovat servilně, zve ho k sobě domů, omlouvá nedostatky ve městě a snaží se působit jako pečlivý správce. Ostatní úředníci postupně přicházejí za Chlestakovem jednotlivě, představují se mu a každý se ho pokouší získat na svou stranu. Dávají mu peníze, které nazývají „půjčkami“, ve skutečnosti jsou to ovšem úplatky. Zároveň se navzájem pomlouvají a udávají. Kurátor chudinských ústavů například udává poštmistra i soudce, školní inspektor se před Chlestakovem celý třese, a Chlestakov přitom skoro jen improvizovaně plave po povrchu situace.

Chlestakov není chladně vypočítavý podvodník. Chlestakov „vůbec nepodvádí; není to řemeslný lhář“, spíš „zapomíná, že lže, a věří skoro sám tomu, co říká“. Lže s radostí, spontánně, protože vidí, že mu naslouchají.

Když se Chlestakov rozmluví, rozjede se naplno takzvaná chlestakovština. Vymýšlí si obrovské kontakty, význam, úspěchy a život v Petrohradu, hraje si na světáka a velkou osobnost. Přitom často působí až dětinsky. Úředníci mu ale všechno věří, protože mu chtějí věřit. Jejich servilita je tak velká, že si realitu přizpůsobí jeho žvástům. Tím se z Chlestakova stává falešný revizor ne proto, že by tu roli uměl, ale protože mu ji celé město samo ochotně hraje.

Chlestakov se zabydlí v hejtmanově domě a začne koketovat zároveň s Annou Andrejevnou, hejtmanovou ženou, i s jejich dcerou Marjou Antonovnou. Tohle není vedlejší ozdoba, ale další ukázka jeho lehkomyslnosti a nafouklého pocitu vlastní důležitosti. Nakonec dokonce požádá o ruku Mariji Antonovny a hejtman tomu v šoku skoro nemůže uvěřit. V ten moment už si představuje vlastní společenský vzestup a je naprosto opojen vidinou, že se díky „hejtmanovi“ dostane výš.

Chlestakovův sluha Osip mezitím chápe situaci mnohem střízlivěji. Vidí, že pán je „jelimánek a velká nula“, ale zároveň je dost mazaný, aby pochopil, že je potřeba rychle zmizet, dokud podvod drží. Osip zařizuje dopis na poštu a připravuje odjezd na nejlepší trojce, kurýrským způsobem a pokud možno zadarmo. Je to právě on, kdo situaci realisticky vyhodnotí a pomůže pánovi uniknout dřív, než se všechno zhroutí.

Po Chlestakovově odjezdu se rozjede druhá klíčová část hry. Poštmistr Špekin, který je zvědavý a běžně rozpečeťuje dopisy, přinese rozdělaný Chlestakovův dopis adresovaný příteli Trjapičkinovi. V něm Chlestakov s radostí popisuje, jak ho celé město pokládá za velkou osobnost, jak si užívá u hejtmana, jak mu všichni půjčují peníze a jak jsou to neuvěřitelní „originálové“. Dopis tak najednou strhne masku ze všech. To, co dosud tušili jen čtenáři a diváci, se stane zřejmým i postavám.

Po odhalení propukne zmatek, vzájemné obviňování a hysterická zloba. Hejtman běsní, křičí, že ho takhle ještě nikdo nenapálil, a všichni hledají viníka omylu. Ukazuje se, že nejen město je zkorumpované, ale i směšné a malicherné. Úředníci nejsou schopní sebereflexe, jen hledají, kdo to zavinil. Bobčinský a Dobčinský jsou obviněni, že to byli právě oni, kdo slovo „revizor“ vypustili jako první.

V úplném závěru přichází četník a oznamuje, že do města právě dorazil skutečný úředník z Petrohradu, který si žádá všechny k sobě do hostince. Tato zpráva všechny „omráčí jako hrom“ a následuje slavná němá scéna, v níž postavy ustrnou jako zkamenělé. Po veškerém žvanění, lhaní a zmatku najednou přichází ticho, v němž se vina ukáže bez jediného dalšího slova.

---

Charakteristika postav

Všechno jsou karikatury

• Ivan Alexandrovič Chlestakov
  • mladý petrohradský úředníček, bezvýznamný, lehkomyslný, marnivý a prázdný
  • není to promyšlený podvodník, spíš nafoukaný slaboch, který se nechá unést situací
  • lže spontánně, rád se předvádí, věří chvílemi skoro i vlastním lžím
  • ztělesňuje právě chlestakovštinu
• Osip
  • Chlestakovův sluha
  • má trošku rozum
  • starší, přízemní, praktický, mazaný a chytřejší než jeho pán
  • chápe nebezpečí situace dřív a pomáhá zařídit útěk
  • také ale zneužívá úředníky
• Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovský, hejtman
  • hlavní představitel místní moci
  • zkorumpovaný, hrubý, ale zároveň zbabělý před nadřízenou mocí
  • bere, co se dá, stará se hlavně o vlastní prospěch
  • zpráva o revizorovi ho rozloží a snadno ho dovede k omylu.
• Anna Andrejevna
  • hejtmanova žena
  • marnivá, snobská, okouzlená představou vyšší společnosti
  • v Chlestakovovi vidí spojení s velkým světem a společenským vzestupem.
• Marja Antonovna
  • hejtmanova dcera
  • mladší, naivnější, romantičtější
  • stává se objektem Chlestakovova flirtu a falešných zásnub.
• Ivan Kuzmič Špekin, poštmistr
  • prostoduchý, ale zvědavý
  • rozpečeťuje dopisy a sbírá v nich „zajímavé historky“
  • právě jeho zvědavost odhalí pravdu o Chlestakovovi.
• Bobčinský a Dobčinský
  • dva malí statkáři a městští drbové
  • přinášejí zprávy, šíří paniku, přerušují se, zmatkují
  • Gogol je charakterizuje jako lidi, jejichž životní hnací silou je vypravovat novinky
  • právě oni spustí mylnou identifikaci Chlestakova.
• Amos Fedorovič Ljapkin-Ťapkin
  • soudce, který se tváří důležitě a myslí si o sobě, že je trochu liberál
  • je úplatný a neschopný, ale zároveň karikovaně sebevědomý.
• Artemij Filipovič Zemljanika
  • kurátor chudinských ústavů
  • vtíravě úslužný, tlustý, nepořádný a zároveň donašečský
  • při návštěvě u Chlestakova okamžitě pomlouvá ostatní.
• Luka Lukič Chlopov, školní inspektor
  • ustrašený, nervózní, bázlivý
  • před Chlestakovem se úplně rozpadá a koktá.

Jazykové a kompoziční prostředky

• rychlé dialogy, přerušování, zmatky, nedořečené věty vytvářejí tempo, chaos a komický efekt; zvlášť krásně je to vidět u Bobčinského a Dobčinského.
• satira, ironie a groteska: postavy jsou karikované, ale ne jen pro pobavení; jejich směšnost odhaluje stav celé společnosti.
• mluvící jména v originále naznačují povahu postav a zesilují karikaturu; v češtině to nejde vždy plně převést, ale efekt zůstává.
• motivy dopisu a zprávy rámují děj: na začátku dopis vyvolá paniku, na konci dopis odhalí pravdu.
• němá scéna na konci funguje jako silný symbolický obraz viny, šoku a náhlého zastavení veškerého žvanění. Gogol chtěl, aby působila jako „živý obraz“.

Poznávačka úryvků

• „k nám jede revizor z Petrohradu – inkognito“ → začátek hry, panika úředníků
• hostinec, mladý muž z Petrohradu, neplatí účet → záměna Chlestakova za revizora
• jednotliví úředníci nosí „půjčky“, udávají se navzájem → korupce a strach
• dlouhé vytahování o Petrohradu, známostech, ženách, postavení → chlestakovština
• poštmistr čte rozpečetěný dopis Trjapičkinovi → odhalení omylu
• četník oznamuje příjezd pravého revizora, všichni zkamení → závěrečná němá scéna

Maturitní interpretace

• Revizor není jen hra o jednom omylu, ale o systému, který je natolik prolezlý vinou, že se usvědčí sám. Skutečný revizor skoro není potřeba, protože strach z něj stačí k tomu, aby všichni odhalili své hříchy sami.
• Důležité je také, že Gogol nekritizuje jednoho špatného člověka, ale celé prostředí: správu města, soud, poštu, školství, charitu, policii i společenské drby.
• Chlestakov není hrdina ani génius podvodu. Je to dutá figurka, která uspěje jen proto, že kolem sebe najde lidi ještě slabší, vyděšenější a zkorumpovanější. To je na hře možná nejjedovatější.

Podobní autoři (téma, období)

• Charles Dickens - kritický realismus
• Honoré de Balzac – společenská kritika, typizace postav, odhalování kariérismu a pokrytectví.

Co říct u zkoušení, aby bylo vidět, že to fakt znáš

Nejdůležitější je nevysvětlit děj jen větou „spletli si Chlestakova s revizorem“. Lepší je říct, že omyl nevznikne náhodou, ale ze strachu a špatného svědomí úředníků. Oni sami potřebují, aby ten cizinec byl revizor, protože už předem vědí, že by při skutečné kontrole neobstáli.

A druhá chytrá věc: Chlestakov není rafinovaný manipulátor. Gogol výslovně psal, že není „řemeslný lhář“. Je to lehký, prázdný člověk, kterého okolí samo nafoukne do role důležité osobnosti. Tím je ta hra ještě ostřejší: celou městskou správu neobelstí žádný génius, ale obyčejný nafoukaný nula.

kritika dobových mravů a dobové společnosti