5/20: N. V. Gogol – Revizor 💦

Druh a žánr

• Literární druh: drama
• Žánr: satirická společenská komedie o pěti aktech; má silné prvky grotesky, frašky a komedie mravů
• Kompozice: 5 aktů (jednání) rozdělených do výstupů, děj je v zásadě chronologický a velmi sevřený (zachována jednota místa, času a do značné míry i děje, jako v klasicistní komedii)
• Hra byla poprvé uvedena 19. dubna 1836 v Alexandrově divadle v Petěrburgu; text pak Gogol ještě přepracovával a definitivní verze vyšla roku 1842
• na premiéře byl i car Mikuláš I., který si hru užil – přesto kritika a část publika Gogola zklamala, což ho dlouho trápilo

Autor

• Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) byl ukrajinského původu humorista, dramatik a prozaik, který psal rusky a zásadně ovlivnil vývoj ruské literatury
• Patří k nejvýznamnějším autorům 1. poloviny 19. století
• směr: ruský (kritický) realismus s prvky romantismu, jeho styl silně využívá satiru, grotesku, absurditu a karikaturu – odtud pojem „gogolovská groteska“
• Další známá díla: Mrtvé duše (1842), Plášť, Nos, Petrohradské povídky, Taras Bulba, Mirgorod
• K samotnému Revizorovi Gogol napsal, že chtěl „sebrat na jednu hromadu všechno špatné na Rusi“ a „vysmát se tomu jedním rázem“, přičemž za nejdůležitější „poctivou osobu“ hry považoval smích
• byl přítelem Alexandra Sergejeviče Puškina – právě Puškin mu prý vyprávěl anekdotu o omylem zaměněném revizorovi (a také mu dal námět na Mrtvé duše)
• na konci života upadl do náboženské krize, sebetrýznění a depresí; 10 dní před smrtí spálil druhý díl Mrtvých duší a krátce poté zemřel vyhublý posty a kajícností

Téma a motivy

• Téma: korupce, úplatkářství, pokrytectví a servilita provinčních úředníků; strach z kontroly „shora“; kolektivní sebeklam společnosti, která je natolik zkažená, že se sama usvědčí z viny.
• Hlavní myšlenka: úřednický svět je postavený na lži, strachu, malosti a přetvářce. Nikdo nepotřebuje skutečného nepřítele, protože si ho ze svého strachu vytvoří sám.
• Motivy:
  • revizor / kontrola
  • dopis a zpráva
  • inkognito
  • úplatky vydávané za „půjčky“
  • nepořádek v úřadech
  • strach z nadřízených
  • kariérismus
  • lhaní a vytahování
  • drby a šíření paniky
  • ostuda, zesměšnění, „němá scéna“.
• Z postavy Chlestakova vznikl i pojem chlestakovština, - „drzé chvastounství“.

Časoprostor

• Děj se odehrává v bezejmenném okresním / provinčním ruském městě v první polovině 19. století (Gogol sám hru lokalizoval přibližně do města Kurska, kolem roku 1831)
• nikolajevská Rus – těžká doba cenzury, byrokracie a všudypřítomné policie
• Hlavní prostory: pokoj v domě policejního ředitele / hejtmana (rusky gorodničij), hostinec (kde se ubytuje Chlestakov), zmínkou pak chudinské ústavy, soud, pošta, škola, nemocnice
• celý děj se odehraje v rozmezí přibližně jednoho dne až dvou dnů – velmi sevřená kompozice

---

O knize / děj

Hra začíná slavnou scénou, v níž hejtman Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovský svolá místní úředníky a oznámí jim „nepříjemnou věc“: do města jede revizor z Petrohradu, inkognito a s tajnými instrukcemi. Všichni propadnou panice, protože každý z nich má nějaký vroubek. Nejde o žádné drobné chyby, ale o systémové nepořádky, úplatky, zanedbané úřady a zneužívání moci. Město tedy nezačne konat dobro, jen se horečně snaží zamést stopy.

Zvlášť důležité je, že zpráva o revizorovi přijde dopisem od hejtmanova známého. Už na začátku tedy hraje důležitou roli psaný dokument a informace z dálky, která vyvolá kolektivní strach. Úředníci si začnou okamžitě představovat nejhorší. Každý myslí hlavně na to, jak zachránit sám sebe, ne město nebo spravedlnost.

Do této situace vstoupí dvojice drbajících statkářů Bobčinský a Dobčinský, kteří v hostinci zahlédnou podezřelého mladého muže. Od hospodského zjistí, že jde o úředníka z Petrohradu jménem Ivan Alexandrovič Chlestakov, který cestuje do saratovské gubernie, už déle sedí v hostinci a neplatí účet. Jenže právě to jejich vyděsí: protože očekávají inkognito revizora, začnou si myslet, že tenhle mladík je on. Omyl nevzniká proto, že by byl Chlestakov zvlášť přesvědčivý, ale proto, že okolí zoufale potřebuje někoho do té role dosadit.

Samotný Chlestakov je v hostinci v dost ubohé situaci. Má hlad, je bez peněz (peníze prohrál v kartách a propil), bojí se hospodského a když se dozví, že se na něj přišel vyptávat hejtman, myslí si nejdřív, že ho chtějí zatknout kvůli dluhu. Ve scéně prvního setkání jsou komicky vyděšení oba: Chlestakov i hejtman. Každý si o druhém myslí něco jiného. Nikdo nejedná podle pravdy, ale podle vlastního strachu a domněnek.

Hejtman se začne k Chlestakovovi chovat servilně, zve ho k sobě domů, omlouvá nedostatky ve městě a snaží se působit jako pečlivý správce. Ostatní úředníci postupně přicházejí za Chlestakovem jednotlivě, představují se mu a každý se ho pokouší získat na svou stranu. Dávají mu peníze, které nazývají „půjčkami“, ve skutečnosti jsou to ovšem úplatky. Zároveň se navzájem pomlouvají a udávají. Kurátor chudinských ústavů například udává poštmistra i soudce, školní inspektor se před Chlestakovem celý třese, a Chlestakov přitom skoro jen improvizovaně plave po povrchu situace.

Chlestakov není chladně vypočítavý podvodník. Chlestakov „vůbec nepodvádí; není to řemeslný lhář“, spíš „zapomíná, že lže, a věří skoro sám tomu, co říká“. Lže s radostí, spontánně, protože vidí, že mu naslouchají.

Když se Chlestakov rozmluví, rozjede se naplno takzvaná chlestakovština. Vymýšlí si obrovské kontakty, význam, úspěchy a život v Petrohradu, hraje si na světáka a velkou osobnost. Přitom často působí až dětinsky. Úředníci mu ale všechno věří, protože mu chtějí věřit. Jejich servilita je tak velká, že si realitu přizpůsobí jeho žvástům. Tím se z Chlestakova stává falešný revizor ne proto, že by tu roli uměl, ale protože mu ji celé město samo ochotně hraje.

Chlestakov se zabydlí v hejtmanově domě a začne koketovat zároveň s Annou Andrejevnou, hejtmanovou ženou, i s jejich dcerou Marjou Antonovnou. Tohle není vedlejší ozdoba, ale další ukázka jeho lehkomyslnosti a nafouklého pocitu vlastní důležitosti. Nakonec dokonce požádá o ruku Mariji Antonovny a hejtman tomu v šoku skoro nemůže uvěřit. V ten moment už si představuje vlastní společenský vzestup a je naprosto opojen vidinou, že se díky „hejtmanovi“ dostane výš.

Chlestakovův sluha Osip mezitím chápe situaci mnohem střízlivěji. Vidí, že pán je „jelimánek a velká nula“, ale zároveň je dost mazaný, aby pochopil, že je potřeba rychle zmizet, dokud podvod drží. Osip zařizuje dopis na poštu a připravuje odjezd na nejlepší trojce, kurýrským způsobem a pokud možno zadarmo. Je to právě on, kdo situaci realisticky vyhodnotí a pomůže pánovi uniknout dřív, než se všechno zhroutí.

Po Chlestakovově odjezdu se rozjede druhá klíčová část hry. Poštmistr Špekin, který je zvědavý a běžně rozpečeťuje dopisy, přinese rozdělaný Chlestakovův dopis adresovaný příteli Trjapičkinovi. V něm Chlestakov s radostí popisuje, jak ho celé město pokládá za velkou osobnost, jak si užívá u hejtmana, jak mu všichni půjčují peníze a jak jsou to neuvěřitelní „originálové“. Dopis tak najednou strhne masku ze všech. To, co dosud tušili jen čtenáři a diváci, se stane zřejmým i postavám.

Po odhalení propukne zmatek, vzájemné obviňování a hysterická zloba. Hejtman běsní, křičí, že ho takhle ještě nikdo nenapálil, a všichni hledají viníka omylu. Ukazuje se, že nejen město je zkorumpované, ale i směšné a malicherné. Úředníci nejsou schopní sebereflexe, jen hledají, kdo to zavinil. Bobčinský a Dobčinský jsou obviněni, že to byli právě oni, kdo slovo „revizor“ vypustili jako první.

V úplném závěru přichází četník a oznamuje, že do města právě dorazil skutečný úředník z Petrohradu, který si žádá všechny k sobě do hostince. Tato zpráva všechny „omráčí jako hrom“ a následuje slavná němá scéna, v níž postavy ustrnou jako zkamenělé. Po veškerém žvanění, lhaní a zmatku najednou přichází ticho, v němž se vina ukáže bez jediného dalšího slova.

---

Charakteristika postav

Všechno jsou karikatury

• Ivan Alexandrovič Chlestakov
  • mladý petrohradský úředníček, třiadvacetiletý „cvok“ a „prázdná hlava“ (Gogolova charakteristika), hubený a štíhlý
  • bezvýznamný, lehkomyslný, marnivý a prázdný; prohrál peníze v kartách, propil je, v hostinci nemá ani na účet
  • není to promyšlený podvodník, spíš nafoukaný slaboch, který se nechá unést situací
  • lže spontánně, rád se předvádí, věří chvílemi skoro i vlastním lžím – Gogol o něm píše: „lže s citem… je to vůbec nejnádhernější a nejpoetičtější okamžik jeho života“
  • ztělesňuje právě chlestakovštinu
• Osip
  • Chlestakovův sluha
  • má trošku rozum
  • starší, přízemní, praktický, mazaný a chytřejší než jeho pán
  • chápe nebezpečí situace dřív a pomáhá zařídit útěk
  • také ale zneužívá úředníky
• Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovský, hejtman
  • hlavní představitel místní moci (rusky gorodničij, v některých českých překladech „policejní direktor“, jinde „městský hejtman“)
  • „muž ve svém úřadě už zestárlý a po svém způsobu vůbec ne hloupý“ – starý mazaný úředník, prošlý od píky
  • zkorumpovaný, hrubý, ale zároveň zbabělý před nadřízenou mocí
  • bere, co se dá, stará se hlavně o vlastní prospěch; chodí do kostela a sám sebe považuje za věřícího
  • zpráva o revizorovi ho rozloží a snadno ho dovede k omylu; v závěru ho zpráva o pravém revizorovi „uhodí jako blesk z jasného nebe“ – jeho situace je v té chvíli skoro tragická
• Anna Andrejevna
  • hejtmanova žena
  • marnivá, snobská, okouzlená představou vyšší společnosti
  • v Chlestakovovi vidí spojení s velkým světem a společenským vzestupem.
• Marja Antonovna
  • hejtmanova dcera
  • mladší, naivnější, romantičtější
  • stává se objektem Chlestakovova flirtu a falešných zásnub.
• Ivan Kuzmič Špekin, poštmistr
  • prostoduchý, ale zvědavý
  • rozpečeťuje dopisy a sbírá v nich „zajímavé historky“
  • právě jeho zvědavost odhalí pravdu o Chlestakovovi.
• Bobčinský a Dobčinský
  • dva malí statkáři a městští drbové
  • přinášejí zprávy, šíří paniku, přerušují se, zmatkují
  • Gogol je charakterizuje jako lidi, jejichž životní hnací silou je vypravovat novinky
  • právě oni spustí mylnou identifikaci Chlestakova.
• Amos Fedorovič Ljapkin-Ťapkin (v některých překladech Ljapkin-Tjapkin, „sudí“)
  • soudce, který „přečetl pět šest knížek a proto se má za trochu liberála“
  • bere úplatky, ovšem podle sebe „nevinně“ – jen ve formě štěňátek loveckých psů („Štěňátka, prosím, štěňátka… to je něco docela jiného!“)
  • karikaturně sebevědomý, basově hovořící, neschopný; v soudních místnostech mu visí karabáč a suší se tam prádlo
• Artemij Filipovič Zemljanika (rusky „jahoda“)
  • kurátor chudinských ústavů
  • vtíravě úslužný, tlustý, nepořádný a zároveň donašečský („hladký jako úhoř“)
  • při návštěvě u Chlestakova okamžitě pomlouvá a udává všechny ostatní (poštmistra, sudího, školního inspektora) – nemá žádnou loajalitu
• Luka Lukič Chlopov, školní inspektor
  • ustrašený, nervózní, bázlivý – „třese se jako osikový list“
  • před Chlestakovem se úplně rozpadá a koktá
  • sám neví, co provedl, ale bojí se ze zvyku
• Christian Ivanovič Hübner – okresní doktor, Němec, neumí slovo rusky, jen občas vydá ze sebe nečlánkovaný zvuk; komická figura
• Deržimorda, Svistunov, Pugovicyn – brutální policisté hejtmana, ztělesnění nikolajevského policejního režimu
• Abdulin + kupci – obyvatelé, které hejtman dlouhodobě „dře z kůže“; v 5. aktu si přijdou Chlestakovi stěžovat

Jazykové a kompoziční prostředky

• rychlé dialogy, přerušování, zmatky, nedořečené věty vytvářejí tempo, chaos a komický efekt; zvlášť krásně je to vidět u Bobčinského a Dobčinského.
• satira, ironie, hyperbola a groteska: postavy jsou karikované, ale ne jen pro pobavení; jejich směšnost odhaluje stav celé společnosti.
• mluvící jména v originále naznačují povahu postav a zesilují karikaturu (Ljapkin-Ťapkin = „odbýt-přebýt“, Skvoznik-Dmuchanovský = „průvan-naparovač“, Zemljanika = „jahoda“, Chlopov ≈ „chlap“, Deržimorda = „drž hubu“); v češtině to nejde vždy plně převést, ale efekt zůstává.
• motivy dopisu a zprávy rámují děj: na začátku dopis Čmychova vyvolá paniku, na konci Chlestakovův dopis Trjapičkinovi odhalí pravdu – kompoziční oblouk (rámcová kompozice).
• charakterizace přes řeč – každá postava mluví jinak: hejtman věcně a hrubě, sudí basem a protáhle, Bobčinský s Dobčinským překotně a koktavě, Osip drsně a přízemně, Chlestakov trhaně a impulzivně.
• groteska a zvrat komiky v tragiku – Gogolův kompoziční princip; po čtyřech aktech bujarého smíchu přichází v závěru náhlé „zkamenění“, vážný šok.
• němá scéna (živý obraz, ruský живая картина) na konci funguje jako silný symbolický obraz viny, šoku a náhlého zastavení veškerého žvanění. Gogol výslovně psal, že má trvat 2–3 minuty (resp. „skoro minutu, než padne opona“) a působit jako „živý obraz“ – výtvarná, sochařsky komponovaná skupina zkamenělých postav.

Poznávačka úryvků

• „Pánové, sezval jsem vás z toho důvodu, abych vám oznámil zatrápeně nepříjemnou věc: k nám jede revizor… Revizor z Petěrburgu – inkognito. A k tomu prý s tajnými instrukcemi!“ → úvodní replika hejtmana, začátek hry, panika úředníků
• hostinec, mladý muž z Petrohradu (Saratov, civilní šaty), neplatí účet → záměna Chlestakova za revizora (Bobčinský + Dobčinský)
• „Štěňátka, prosím, štěňátka… úplatky beru, ale jaké úplatky?“ → sudí Ljapkin-Ťapkin (úplatkářství)
• jednotliví úředníci nosí „půjčky“ a udávají se navzájem → korupce a strach
• dlouhé vytahování o Petrohradu, známostech, ženách, postavení, „melounu za sedm set rublů“, řízení ministerstva → chlestakovština (3. akt, „lhaní s citem“)
• poštmistr Špekin čte rozpečetěný dopis Trjapičkinovi („Život můj, druhu milený…“) → odhalení omylu
• četník oznamuje příjezd pravého revizora z Petrohradu, který si žádá všechny do hostince → závěrečná němá scéna

Maturitní interpretace

• Revizor není jen hra o jednom omylu, ale o systému, který je natolik prolezlý vinou, že se usvědčí sám. Skutečný revizor skoro není potřeba, protože strach z něj stačí k tomu, aby všichni odhalili své hříchy sami.
• Důležité je také, že Gogol nekritizuje jednoho špatného člověka, ale celé prostředí: správu města, soud, poštu, školství, charitu, policii i společenské drby.
• Chlestakov není hrdina ani génius podvodu. Je to dutá figurka, která uspěje jen proto, že kolem sebe najde lidi ještě slabší, vyděšenější a zkorumpovanější. To je na hře možná nejjedovatější.

Podobní autoři (téma, období)

• Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837) – ruský romantismus; Puškin Gogolovi dal náměty k Revizorovi i k Mrtvým duším. Sám psal Evžena Oněgina, Pikovou dámu, Kapitánskou dcerku.
• Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841) – ruský romantismus, společenská kritika; Hrdina naší doby.
• Ivan Sergejevič Turgeněv – ruský realismus; Otcové a děti (generační střet, kritika ruské společnosti).
• Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821–1881) – ruský realismus; psychologická hloubka, kritika ruské společnosti. Sám se k Gogolovi přiznával: „Všichni jsme vyšli z Gogolova Pláště.“ Díla: Zločin a trest, Idiot, Bratři Karamazovovi.
• Lev Nikolajevič Tolstoj – ruský realismus 19. století; širší společenský záběr (Vojna a mír, Anna Karenina).
• Anton Pavlovič Čechov – pozdější ruský realismus, drama; podobně využívá satiry a tragikomiky (Tři sestry, Višňový sad).
• Charles Dickens – anglický kritický realismus 19. století; satirická kritika institucí (úřady, soudy, sirotčince), galerie typizovaných figurek.
• Honoré de Balzac – francouzský realismus 19. století; Lidská komedie jako velký obraz společnosti, kariérismus, peníze, pokrytectví.
• Jaroslav Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka: ironizace rakouského byrokratického a vojenského aparátu, „švejkování“ je v jistém smyslu rakouský protějšek Chlestakovova „úspěchu“.
• Karel Havlíček Borovský – Křest svatého Vladimíra, Tyrolské elegie, epigramy: česká obrozenecká satira, ironický pohled na úřady a moc; podobné období jako Gogol.
• Molière – francouzská klasicistní komedie 17. století; jiný styl (komedie charakteru), ale příbuzná metoda – jedna lidská slabost dovedena do extrému (Lakomec, Tartuffe, Misantrop).

⚠️ Důležité odlišení – nezaměňovat: Gogol = ruský realismus s prvky grotesky a satiry, 1. polovina 19. století. Je to současník Mácha, přítel Puškina, dílo z roku 1836 (definitivní 1842).

Typické chyby / fake mýty (pozor u zkoušení!)

• Gogol psal rusky, i když byl ukrajinského původu – patří do ruské literatury.
• Revizor není román – je to drama (satirická komedie o 5 aktech).
• Chlestakov NENÍ revizor – je to drobný úředníček omylem zaměněný za revizora; pravý revizor přijíždí až úplně na konci (a na jevišti se neobjeví – jen je ohlášen).
• Konec NENÍ happyend, ale ani jednoduchý trest – je to němá scéna, otevřený groteskní finále, kdy postavy zkamení strachem.
• Hra nemá hlavní kladnou postavu – Gogol výslovně psal, že jedinou „poctivou osobou“ hry je smích.
• Chlestakov NENÍ rafinovaný podvodník – sám není ten, kdo by druhé chytře oklamal. Klame ho strach a sebeklam úředníků.

Co říct u zkoušení, aby bylo vidět, že to fakt znáš

Nejdůležitější je nevysvětlit děj jen větou „spletli si Chlestakova s revizorem“. Lepší je říct, že omyl nevznikne náhodou, ale ze strachu a špatného svědomí úředníků. Oni sami potřebují, aby ten cizinec byl revizor, protože už předem vědí, že by při skutečné kontrole neobstáli.

A druhá chytrá věc: Chlestakov není rafinovaný manipulátor. Gogol výslovně psal, že není „řemeslný lhář“. Je to lehký, prázdný člověk, kterého okolí samo nafoukne do role důležité osobnosti. Tím je ta hra ještě ostřejší: celou městskou správu neobelstí žádný génius, ale obyčejný nafoukaný nula.

Pozor – udávání kolegů neproběhne až v dopise

Často se to plete: ten dopis Trjapičkinovi na konci je spíš hořká třešnička na dortu (ukáže, co si o nich Chlestakov celou dobu myslel). Skutečné podrážení kolegů probíhá už přímo během hry, když úředníci chodí ke Chlestakovovi do pokoje s úplatky jeden po druhém (ne najednou). Místo aby drželi basu, snaží se zachránit vlastní kůži tím, že hází špínu na ostatní. Nejvíc to dělá kurátor chudinských ústavů Zemljanika (Jahoda) – donáší na soudce, na poštmistra, pomlouvá školního inspektora. Myslí si, že když ostatní potopí a ukáže se jako „jediný poctivý a loajální“, šplhne si u revizora. Mezi úředníky tedy neexistuje žádná skutečná loajalita – jakmile jde o krk, neznají bratra.

kritika dobových mravů a dobové společnosti

Vlastní názor

Revizor je možná nejvtipnější věc ze seznamu četby a zároveň překvapivě nepříjemně přesná i po skoro dvou stech letech. Nejostřejší pointa je podle mě ta, že se město neusvědčí kvůli Chlestakovovi, ale samo ze sebe – všichni mají něco za ušima, a jakmile zacítí strach, začnou se okamžitě navzájem udávat. Když to čtu dnes, vidím v tom vlastně každou kauzu, kde se vyšetřuje korupce na úřadech nebo v politice – chování postav se za 190 let nezměnilo ani trochu, jen místo carských úředníků máme krajské hejtmany a místo Chlestakova nějakého „experta z ministerstva". Trochu mě iritovalo množství vedlejších postav s ruskými jmény, ze začátku jsem se v nich ztrácel, ale jakmile to naskočí, drží to skvělé tempo. Hlavní pointou je pro mě, že nejnebezpečnější není padouch zvenčí, ale to, že si systém zkažený zevnitř sám diktuje, kdy mu má někdo nahnat strach.

Mezilitarální paralely (přes maturitní seznam)

• Kulička (Maupassant) – stejné jádro: strach o vlastní pohodlí a postavení vede skupinu k obětování morálních zásad a k sebeklamu. V Revizoru úředníci zradí jeden druhého, aby si zachránili koryta; v Kuličce „počestná“ elita obětuje prostitutku, aby mohla pohodlně odjet. V obou dílech maska slušnosti padá ve chvíli krize – a skutečné zlo přichází zevnitř společnosti, ne zvenčí.
• Lakomec (Molière) – obě hry jsou komedie o totální ztrátě lidské důstojnosti. Jedna lidská neřest (chamtivost / strach) udělá z lidí absurdní karikatury. Harpagon je kvůli penězům ochotný zničit štěstí vlastních dětí; Gogolovi úředníci se kvůli strachu o teplá místečka plazí před úplnou nulou. Pod humorem je v obou dílech drsná satira na to, jak nízko dokáže člověk klesnout.