--- audio: /CJL/audio/Ostre_sledovane_vlaky-NotebookLM.m4a --- # 9/20: B. Hrabal - Ostře sledované vlaky 💦 **Druh a žánr:** - **Literární druh:** epika - **Žánr:** **novela** s prvky **válečné prózy, dospívání, grotesky a tragikomedie** - **Forma:** próza, vyprávění v ich-formě, souvislý děj, ale s odbočkami a vzpomínkami - **Kompozice:** kratší prozaický útvar **bez čísel kapitol** – text plyne v souvislém proudu, jen graficky oddělený mezerami a oddíly; děj je převážně **chronologický**, občas přerušený vzpomínkami a epizodami (rozsahem cca **90–100 stran**, tedy klasická novelistická délka) - Typické je spojení **obyčejného, komického a tragického**: vedle erotických a absurdních situací stojí válka a smrt - Patří do **české prózy 2. poloviny 20. století**, výrazně do atmosféry 60. let **Autor a literárněhistorický kontext:** - **Bohumil Hrabal (1914–1997)** – významný český prozaik 20. století; narozen v Brně, dlouho žil v Praze (Libeň, kavárna **U Zlatého tygra**) - **2. polovina 20. století**, hlavně česká literatura **60. let** (zlatá éra české kultury, „pražské jaro“) - Hrabal vystudoval **právnickou fakultu UK**, ale po Únoru 1948 ji nepraktikoval; pracoval jako **dělník v Kladně, balič makulatury v Praze, výpravčí, kulisák**. Jeho civilní zaměstnání zásadně formují jeho prózu. - Často píše o **obyčejných lidech**, okraji společnosti, každodennosti, absurditě života, tělesnosti i náhodě - Pro jeho styl je typická **poetika všedního dne**, groteska, ironie, hospodská mluva, **proud řeči**, spojení humoru a smutku; vytvořil si vlastní termín **„pábitelé“** pro vypravěče, kteří „pábí“ = barvitě, fantasticky vyprávějí - Často zobrazuje postavy, které nejsou velkými hrdiny, ale přesto prožívají silné lidské situace - Další díla: **Obsluhoval jsem anglického krále (1971/1989)**, **Postřižiny (1976)**, **Pábitelé (1964)**, **Příliš hlučná samota (1976/1989)**, **Slavnosti sněženek** - **Ostře sledované vlaky** vyšly poprvé roku **1965** v Československém spisovateli. Hrabal sám popisoval novelu jako „spletené lano“ ze dvou starších existenciálních textů: ***Kain* (1949)** a ***Fádní stanice* (1953)**. Pozdější přepracovaná verze materiálu **Kaina** vyšla 1968 v souboru **Morytáty a legendy** pod názvem **Legenda o Kainovi**. - Dílo bylo úspěšně **zfilmováno Jiřím Menzelem** roku **1966**; film získal **Oscara za nejlepší cizojazyčný film** v roce **1968** (až 2x do té doby získali Oscara čeští filmaři – druhý byl Kadár/Klos za Obchod na korze 1965) **Téma a motivy** - **Téma:** dospívání mladého člověka v době okupace a války; hledání vlastní hodnoty, mužnosti a místa ve světě - **Hlavní myšlenka:** i zdánlivě nehrdinský, nejistý a obyčejný člověk může ve vypjaté době vykonat zásadní čin - **Motivy:** - dospívání a sexualita - stud a sebevědomí - válka jako absurdní kulisa každodennosti - železnice a nádraží - smrt a zranitelnost - odpor proti okupantům - humor v kontrastu s tragédií - obyčejný člověk vs. dějiny **Časoprostor** - **Prostředí:** malá železniční stanice v Protektorátu Čechy a Morava - **Čas:** období **2. světové války**, závěr okupace - Děj se odehrává během poměrně krátké doby, ale je doplněn vzpomínkami na rodinu a minulost - Prostředí nádraží je důležité: je to malé, uzavřené místo, ale zároveň jím projíždějí velké dějiny --- ## O knize: Hlavním hrdinou a vypravěčem je **Miloš Hrma**, mladý elév na malé železniční stanici. Je citlivý, nejistý, nezkušený a spíš pasivní. Není to žádný klasický hrdina z vlastenecké legendy, ale obyčejný kluk, který víc než politiku řeší svoje osobní trapasy, sexualitu a to, jestli je „normální chlap“. Právě to je na novele důležité: válka běží v pozadí, ale Miloš ji zpočátku nevnímá jako velké historické poslání, spíš jako divnou a tíživou realitu kolem sebe. **Pozor na chronologii:** Hrabal nevypráví čistě chronologicky. **Kniha začíná v roce 1945**, po Milošově pokusu o sebevraždu – Miloš se po **třech měsících** vrací do služby na stanici. Suicidní pokus a celá Mášina linka (včetně selhání v Karlíně) se vyprávějí až zpětně, jako vzpomínky. Úvod knihy je věnován válečné realitě městečka: rozbité dopravě, náletům a hlavně **sestřelenému německému letadlu**, jehož trosky lidé z města rozebírají na šrot – v tom se objeví i Milošův otec, který sbírá součástky. Na začátku se čtenář dozvídá i něco o Milošově rodině, což je jedna z nejslavnějších pasáží knihy. Hrabalova rodina je galerie podivínů: - **Praděd Lukáš** – bývalý vojenský bubeník, ve **18 letech zraněn studenty do kolena**, díky čemuž mu rakouský stát vyplácel doživotně rentu (jeden zlatý denně). Lidé ho proto nenáviděli – „pracoval“ tím, že brzy ráno šel na náměstí ukázat své pohodlí a vysmívat se dělníkům, kteří šli do práce. Nakonec ho **v roce 1935** v hospodě **ubili kameníci**, kterým se chlubil svou rentou. (Pozor: scéna s 15. březnem 1939 a tankem patří dědovi Vilémovi, ne pradědovi.) - **Děd Vilém** – **hypnotizér v kočovných cirkusech**. Když Němci **15. března 1939** obsazovali Československo, postavil se před tanky a snažil se je **zastavit silou své vůle / silou myšlenky**. První tank ho přejel, hlava mu odlétla a kutálela se vedle těla. Normální člověk před tankem uteče nebo na něj hodí granát – pábitel se před něj postaví. Je to absurdní, směšné, ale zároveň obrovsky poetické a hrdinské. Symbolický kontrast: česká duchovnost vs. německý válečný stroj. - **Otec** – strojvedoucí, který šel do **předčasné penze ve 48 letech**. Místo aby si užíval penzi v klidu, je posedlý sbíráním a opravováním vyhozeného **starého šrotu**, hodin a kovových krámů. Zaplní jimi celý dvůr, protože v těch zrezivělých věcech vidí hodnotu a krásu, kterou ostatní nechápou – tím vyvolává závist sousedů, kteří „celý život pracují“ a nic z toho nemají. - **Miloš sám** – pokračovatel rodinné tradice „nedělání“: vstupuje na dráhu jako elév právě proto, aby pokračoval ve „famílii, která se vyhýbá práci“. Tyhle epizody nejsou jen „výplň“, ale ukazují typický hrabalovský svět: svět podivínů, obyčejných lidí a zvláštních osudů, kde je směšnost i lidskost těsně vedle sebe. Zároveň dávají Miloši vrstvu: není to jen anonymní voják, ale potomek české rodiny, jejíž členové se vždycky postavili autoritě – směšně a tragicky zároveň. Miloš pracuje na nádraží mezi zvláštními figurami – mezi pábiteli. Důležitou postavou je **výpravčí Hubička**, sebejistý, zkušený a ženami oblíbený muž, který působí jako protiklad Miloše. Zatímco Miloš je nejistý a uzavřený, Hubička je uvolněný, hravý a sexuálně sebevědomý – absolutní král pábitelů na stanici, „erotický pábitel“, který se nechá unést momentálním nápadem (typický rys pábitele). Další postavou je přednosta stanice **Max Lánský**, **maloměšťácký pábitel** posedlý holuby a kariérou. Zatímco venku projíždějí vlaky s mrtvými vojáky, on si nechává **kydat na uniformu od svých polských rysů**, povídá si s nimi v holubníku jako s dětmi a sní o tom, že je baron. Jeho nejtypičtější rys: **křičení do světlíku** – neumí řešit problémy z očí do očí, takže své morální, rozhořčené proslovy o mravním bahně a zkaženosti mládeže huláká do prázdného světlíku v kuchyni. **Mášina linka (vzpráveno zpětně jako vzpomínka):** Miloš chodí s **průvodčí Mášou (Pulpánovou)**. **Seznámili se**, když Miloš dělal s traťmistrem údržbu a natírali **červenou barvou dlouhý drátěný plot** kolem státních dílen – Máša natírala z jedné strany, Miloš z druhé, a pět měsíců takhle pracovali proti sobě přes pletivo. Jejich seznámení vyvrcholí typicky pábitelskou, něžnou absurditou: Miloš natře drát ve výši Mášiných úst, řeknou si, že se mají rádi, a **přes ten mokrý drát se políbí** – na ústech jim oběma zůstane červená barva. Po jednom společném výletu do Prahy přespávají v **Karlíně u Mášina strýce Nonemana**, fotografa. Prostředí je samo o sobě absurdní: strýcův ateliér se jmenuje **„Za pět minut hotové“** a Miloš spí na kanapi přikrytý **obrovskou fotografickou plachtou, na které je namalovaná Praha a letadlo**. V noci se k němu Máša pod plachtu vkrade, hladí ho, ale když má dojít k samotnému sexu, Miloš **naprosto zpanikaří, ochrne, ztratí mužství** („zvadl jako lilium“) – **ejaculatio praecox**, jak mu pak diagnostikuje doktor. Máša po hodině zklamaně odejde. Miloš to prožije strašně silně, protože to chápe jako důkaz vlastní méněcennosti a mužského selhání. Nejde jen o erotickou epizodu, ale o zásah do jeho sebevědomí. Kvůli tomuto ponížení se Miloš pokusí o sebevraždu. Ale neudělá to doma – nechce, aby ho našla maminka, a nechce, aby ho kdokoli vyrušil. Potřebuje absolutní **anonymitu, klid a vanu s horkou vodou** v cizím městě. Jde tedy na nádraží ke kase a v čistě pábitelském gestu nechá o svém osudu rozhodnout náhodu: nakloní se k ryšavé pokladní a řekne, že chce jízdenku **„tam, kam se její oči podívají poprvé“**. Pokladní si myslí, že si dělá legraci, a Miloš jí řekne, ať sáhne do „sedmého sloupce, sedmého fochu“ – odtud vytáhne lístek do **Bystřice u Benešova**. A tam Miloš prostě odjede umřít. V Bystřici si pronajme pokojíček s koupelnou v malém hotýlku. Má s sebou **dvě břitvy**: jednu zarazí do dřevěného **štokrlete** u vany, napustí si horkou vodu, lehne si do ní. Nejdřív si pravou rukou přeřízne **žíly na levém zápěstí**, a pak vší silou uhodí pravou rukou na tu druhou břitvu připravenou ve štokrleti. Do vody mu teče krev, pomalu omdlévá, halucinuje (vidí barevné kruhy) a začne polykat vodu. Zachrání ho **starý obrovský zedník**, který zrovna na chodbě hotelu seká do zdi díru na hasicí přístroj – ve svém vidění ho Miloš vnímá jako **Boha**. V nemocnici mu doktor (**doktor Brabec**) vysvětlí „ejaculatio praecox“ jako běžný problém a poradí mu „starší dámu“ – ale Miloš tomu v té chvíli ještě úplně nerozumí. Hrabal celou scénu podává civilně, skoro až lhostejně, bez patosu – proto je tak silná. **Návrat na stanici (vlastní začátek knihy):** Po třech měsících rekonvalescence se Miloš vrací do služby. Hubička si hned všimne jizvy na zápěstí, Miloš se stydí. Mezitím se řeší aféra s **výpravčím Hubičkou**. Hubička v noční směně s naprostou vášní a pečlivostí otiskl **úřední říšská razítka stanice na zadek a stehna telegrafistky Zdeničky Svaté** (kulaté, hranaté, datumovky – celá nádražní razítka). Nedělá to jako politický protest – dělá to proto, že ho najednou okouzlila ta absurdní představa spojení **chladného úředního razítka a měkkého ženského těla**. Typický pábitelský moment: nechá se unést momentálním nápadem. **Pozor:** Zdenička není v knize čistě „spící oběť“ – při vyšetřování sama říká, že si lehla dobrovolně, takže to nemá charakter násilí, ale absurdního erotického žertu. Nahlásí to teprve její **matka**, když razítka doma uvidí. Vyšetřování vede **rada / inspektor Zedníček**, který se tváří přísně, ale ve skutečnosti je tím sám fascinován. Z banálního sexuálního žertu se stane absurdní úřední skandál – razítka jsou „úřední majetek říše“ a tím se z koníčku stává politický problém. Miloš se v zoufalství svěřuje se svým intimním problémem každému, kdo je po ruce (Hubičkovi, paní přednostové) a ptá se na rady. Miloš se ale pořád trápí svým „selháním“. V této době ho Hubička zapojí do plánované sabotáže německého muničního vlaku. Začíná to neformálním šepotem: Hubička si Miloše vezme stranou do přístěnku a pošeptá mu, že ve dvě hodiny po půlnoci stanicí projede vlak z Třebíče s **osmadvaceti otevřenými vagóny plnými střeliva**. Z odboje pak dorazí spojka – mladá žena **Viktoria Freie** („vítězná svobodná“ – už její jméno je významové) – a přiveze převázaný malinký balíček s **časovanou náloží**. Zajímavé je, jak se u toho chová Hubička: slavný Casanova je z jejího příjezdu **vyděšený** a ani se na ni nepodívá jako na ženu, přestože je velmi krásná. Hrabal tím ukazuje, že Hubička je sice rebel v oblasti sexu a razítek, ale když jde o skutečnou válku, má obrovský strach. Samotná zbraň vypadá naprosto civilně – připomíná **obyčejnou baterku, která má místo sklíčka ciferník hodinek, tiše tikajících**. Hubička ji schovává v **šuplíku u telegrafu** a ukazuje ji Milošovi, jako by mu vysvětloval něco ve služebním zápisníku. Hubička pak Viktorii požádá, aby Milošovi pomohla i s jeho intimním problémem. Viktoria s ním stráví noc **na přednostově kanapi** a Miloš díky ní **překoná svůj sexuální blok**. Není to vykresleno jako svádění, ale jako klidné, soucitné, věcné gesto. Pro Miloše je to **dvojí iniciace**: stane se mužem a zároveň získá odvahu zapojit se do skutečného odboje. Tato chvíle je pro jeho vývoj zásadní: konečně přestane být paralyzovaný studem a vnitřní nejistotou – cítí, že se „odstřihl od minulosti“. Tím se začne měnit i jeho vztah ke světu. Už není jen pasivní pozorovatel. Při plánování samotné akce se to okamžitě projeví – ve **střetu dvou plánů**: Hubička (ten ustrašený) navrhuje, že by měli stát potmě na perónu, hodit vlaku na semaforu „Stůj“, donutit ho zpomalit a z nástupiště mu vhodit bombu do vagónu. Miloš, který se teď cítí jistě a rozhodně, Hubičku rovnou opraví: vzpomene si, že dříve toho dne **opravoval rameno semaforu**, a navrhne lepší plán – **vylézt přímo na stožár semaforu, využít jeho rameno jako clonu a bombu na vlak upustit bezpečně shora**. Hubička s tím souhlasí a slibuje, že nálož „načasuje na poslední chvíli“. V závěru se ale ukáže typická hrabalovská ironie a absurdita války: děj nesměřuje k čistému, patetickému hrdinství, ale ke zmatku a osamělé smrti. Miloš vyleze na **lampu / rameno návěstidla nad tratí**, počítá projíždějící vagóny (sníh mu přitom komplikuje výhled) a ve správnou chvíli **pustí časovanou nálož přesně doprostředka projíždějícího vagónu**. Z německého strážního vagonu ho ale spatří **německý strážce** a vystřelí. **Vystřelí téměř současně**: Němec zasáhne Miloše do plic, Miloš zasáhne Němce do břicha. Miloš padá z návěstidla a skutálí se **do příkopu vedle německého vojáka**. Oba tam pak vedle sebe umírají. Voják opakuje „**Mutti! Mutti!**" (mámo!). Pak přichází nejslavnější závěrečný obraz celé knihy. Miloš krvácí, snaží se ještě **kapesníkem otřít krev z vojákova kabátu**. Z vojákova krku utrhne řetízek s **medailónem** – na jedné straně **zelený čtyřlístek**, na druhé nápis „**Bringe Glück**" (přináší štěstí). Miloš si uvědomí, že čtyřlístek **„nepřinesl štěstí ani tomu vojákovi, ani mně"**, a dochází k jádru celé Hrabalovy pointy: voják **„byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého přivedli ke smrti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si"**. Pak se v dálce ozve **detonace** – muniční vlak vybuchuje, do nebe roste **hřibovitý oblak**, tlak vzduchu prochází krajinou, otřásá semaforem. Sabotáž se povedla. Ale Miloš se z toho už nemůže radovat. Otevře tuhnoucí dlaň mrtvého Němce a **vloží mu do ní čtyřlístek**. Pak ho drží za ruku a do poslední chvíle, než ztratí vědomí, opakuje slova vlakvedoucího (které slyšel od přivážených raněných Němců). Konec je proto silný právě tím **odmítnutím patosu**: žádné velké hrdinství, žádné vlastenecké prohlášení. Jen dva mladí muži, kteří by si v civilu možná byli přáteli, leží mrtví v příkopu – a jeden z nich do dlaně toho druhého vrací čtyřlístek štěstí, který „nepřinesl štěstí" ani jednomu z nich. Zrovna ve chvíli, kdy Miloš konečně dospěl, překonal svou nejistotu a dokázal jednat, o všechno přichází. Děj tedy není vystavěn jako klasická válečná hrdinská legenda. Hrabal naopak ukazuje, že hrdinství může vyrůst z člověka, který vůbec nepůsobí heroicky. Miloš neprochází proměnou jako velký bojovník od začátku, ale jako obyčejný kluk, který se nejprve musí vyrovnat sám se sebou. Teprve potom je schopný udělat skutečně významný čin. Závěr je silný právě tím kontrastem: po celé novele sledujeme drobné trapnosti, erotické zmatky, úřední banalitu a komické figurky na nádraží, a najednou to všechno vrcholí smrtí a sabotážní akcí proti okupantům. Hrabal tím ukazuje, že **dějiny nevstupují jen do života velkých hrdinů, ale i do života úplně obyčejných lidí**. --- ## Dějová osnova v pořadí, jak to jde v knize: 1. **Úvod – 1945, válka v městečku.** Rozbitá doprava, nálety, lidé rozebírají **sestřelené německé letadlo** na šrot. Mezi nimi i Milošův **otec**, který sbírá součástky. 2. **Rodinné historky** – nejdřív otec (předčasná penze, sběratel šrotu), pak **praděd Lukáš** (bubeník, renta, ubitý kameníky **roku 1935**), pak **děd Vilém** (hypnotizér zabitý tankem **15. 3. 1939**). 3. Miloš zmiňuje, že **si před třemi měsíci podřezal žíly** – kniha začíná až po sebevražedném pokusu. Vrací se po rekonvalescenci do služby. 4. **Návrat na stanici.** Hubička si všimne jizvy. Představí se nádražní pábitelské univerzum: výpravčí **Hubička**, přednosta **Lánský** s holuby a polskými rysy, paní přednostová, kanape. 5. **Aféra Hubička × Zdenička Svatá** se rozjíždí. Přednosta vysvětluje, proč Zdenička není ve službě. Přijde **rada Zedníček** vyšetřovat. Při výslechu Zdenička sama říká, že si lehla – není to znásilnění, je to absurdní úřední/erotický skandál. 6. **Válečné scény na stanici** – projíždějí ostře sledované transporty, vagóny s raněnými Němci, dobytek z fronty. Válka přestává být kulisa a vstupuje do popředí. 7. **Flashback k Máše** – seznámení při natírání červeného plotu kolem státních dílen, polibek přes mokrý drát. 8. **Karlín u strýce Nonemana** – Miloš a Máša v ateliéru „Za pět minut hotové“, fotografická plachta s namalovaným letadlem, sexuální selhání Miloše („zvadl jako lilium“), Mášin odchod. 9. **Pokus o sebevraždu v Bystřici u Benešova** – jízdenka „kam se její oči podívají“, hotýlek, vana, dvě břitvy, štokrle, záchrana zedníkem, doktor Brabec, diagnóza „ejaculatio praecox“. (Chronologicky se to stalo před návratem, ale v knize je to vyprávěno až teď, zpětně.) 10. **Hubička zapojí Miloše do sabotáže.** Šeptem mu řekne, že příští noc pojede stanicí vlak z Třebíče s **28 vagóny střeliva**. 11. **Noční služba, příchod Viktorie Freie.** Přiveze malý balíček s časovanou náloží (vypadá jako baterka s tikajícím ciferníkem). Hubička je z ní nervózní. Viktoria stráví noc s Milošem na přednostově kanapi – **Miloš překoná svůj blok**. 12. **Plán a spor o provedení.** Hubička navrhuje hodit bombu z perónu při zpomalení vlaku. Miloš (nově sebevědomý) prosadí lepší plán – vylézt na **rameno návěstidla**, které sám předtím opravoval, a nálož pustit shora. 13. **Finále na semaforu.** Miloš vyleze, počítá vagóny ve sněhu, pustí nálož do správného vagónu. Z německého strážního vagónu na něj střelí strážný – **vystřelí téměř současně**: Němec trefí Miloše do plic, Miloš Němce do břicha. Miloš se zřítí a **skutálí se do příkopu vedle Němce**. 14. **Smrt obou.** Voják volá „Mutti! Mutti!“. Miloš mu sundá řetízek s čtyřlístkem a nápisem **„Bringe Glück“**. V dálce **vybuchne muniční vlak** (hřibovitý oblak, tlak vzduchu). Miloš vloží čtyřlístek mrtvému Němci do dlaně, drží ho za ruku a sám vykrvácí. **Nejkratší verze:** rodinné historky → návrat po sebevraždě → razítka a vyšetřování → válečné transporty → flashback k Máše → Karlín a selhání → Bystřice a sebevražda → plán sabotáže → Viktoria → překonání bloku → návěstidlo → vzájemná přestřelka → výbuch vlaku → čtyřlístek → smrt. --- ## Charakteristika: - **Miloš Hrma** – hlavní hrdina a vypravěč; mladý železniční elév; citlivý, nejistý, nezkušený, uzavřený; naivní; trápí ho otázka mužnosti a vlastní hodnoty; během děje dospívá a na konci vykoná odvážný čin - **Výpravčí Hubička** – sebejistý, zkušený, lehce provokativní a eroticky uvolněný; protiklad Miloše; komická i důležitá postava, která zosobňuje životní nadhled a bezprostřednost; hybatel sabotáže - **Máša (Pulpánová)** – Milošova dívka, **průvodčí na trati**; mladá, hezká, otevřená; vztah s ní spustí Milošovu krizi a pokus o sebevraždu po neúspěšném sblížení - **Viktoria Freie** – odbojová spojka; energická, klidná, mateřsky vlídná; přiveze časovanou nálož a zároveň Milošovi pomůže překonat jeho intimní blok. Její jméno znamená „vítězná, svobodná“ – symbolika je záměrná - **Přednosta stanice Max Lánský** – maloměšťácký, úřednicky pečlivý, trochu směšný; chová holuby a má strach z prokuristů; dokresluje provoz stanice i kontrast malého světa s velkou válkou - **Zdenička Svatá** – telegrafistka; spojena s Hubičkovou aférou s razítky; díky ní vzniká jedna z nejznámějších groteskních scén díla - **Rada / inspektor Zedníček** – úřední vyšetřovatel razítkové aféry; postavou symbolizuje absurditu protektorátní byrokracie, která řeší razítka na zadku v době, kdy je svět ve válce - **Praděd Lukáš (bubeník), děd Vilém (hypnotizér), otec (strojvedoucí v penzi)** – galerie podivínů ve vzpomínkách; tvoří hrabalovský svět rodinné absurdity a vzdoru --- ## Kompozice a typ komiky - **Chronologický děj** s odbočkami do minulosti a rodinných historek - **Groteska**: směšné a vážné se neustále prolíná - **Kontrast**: erotické trapasy a malichernosti nádraží vs. válka, okupace a smrt, malé lidské starosti vs. velké dějiny - **Situační komika**: razítkování Zdeničky, nádražní provoz, úřední vyšetřování - **Charakterová komika**: Hubička, přednosta, rodinné historky - **Tragický závěr**: novela se postupně přesune od humorně laděných scén k vážnému vyústění - Důležitá je **proměna hlavního hrdiny**: od pasivního, studem ochromeného chlapce k člověku, který jedná --- ## Jazykové prostředky: - **Ich-forma** – čtenář sleduje Milošovy pocity, nejistotu i vnitřní vývoj - **Hovorový jazyk a civilnost** – text nepůsobí vznešeně, ale přirozeně a lidsky - **Ironie a jemný humor** – i vážné situace jsou často podány bez patosu - **Groteskní nadsázka** – směšné detaily vedle tragických událostí - **Poetika všedního dne** – Hrabal dokáže udělat literaturu z běžného nádražního provozu - **Obraznost a detail** – konkrétní drobnosti, tělesnost, atmosféra místa - **Vyprávěcí odbočky** – rodinné historky a vedlejší epizody obohacují hlavní děj --- ## Mini-tahák: - **Miloš Hrma** je mladý železniční elév za války, citlivý a nejistý. - **Kniha začíná v roce 1945, po Milošově sebevražedném pokusu** – vrací se po 3 měsících do služby. Mášina linka a sebevražda jsou flashbacky. - Rodinné historky: **praděd Lukáš** (bubeník s rentou, **ubitý kameníky 1935**), **děd Vilém** (hypnotizér zabitý tankem **15. 3. 1939** – tank patří k němu, ne k pradědovi!), **otec** (strojvedoucí v penzi, sběratel šrotu). - **Sexuální selhání s Mášou** v Karlíně u strýce Nonemana (ejaculatio praecox) → pokus o sebevraždu v Bystřici u Benešova (žíly v horké vaně, zachráněn obrovským zedníkem, doktor Brabec). - Na stanici aféra **výpravčího Hubičky**: otiskl říšská razítka na zadek **Zdeničky Svaté** (která ale sama říká, že si lehla dobrovolně – nahlásí to její matka). Vyšetřuje **rada Zedníček**. - **Viktoria Freie** přiveze časovanou nálož a zároveň pomůže Milošovi překonat jeho blok. - Sabotáž **ostře sledovaného německého muničního vlaku** (28 vagónů z Třebíče). - Miloš vyleze na rameno návěstidla, shodí nálož. **Vystřelí téměř současně s německým strážcem**: Němec ho trefí do plic, on Němce do břicha. Miloš se skulí **do příkopu vedle Němce**. Voják umírá s voláním „**Mutti! Mutti!**". Medailónek s čtyřlístkem a nápisem „**Bringe Glück**" – „nepřinesl štěstí ani jednomu z nich". V dálce vybuchuje vlak (hřibovitý oblak). Miloš vloží čtyřlístek do mrtvé dlaně Němce a sám vykrvácí. - Hlavní pointa: z obyčejného, nejistého kluka se v mezní situaci stane skutečný hrdina – ale Hrabal odmítá hrdinský patos. **Voják a Miloš jsou si v poslední chvíli rovni: dva mladí muži, kteří by si v civilu možná rozuměli.** --- ### Autor, historický kontext, zasazení - česká literatura **60. let** - Bohumil Hrabal = poetika všedního dne, groteska, humor, obyčejní lidé - novela se odehrává v **Protektorátu za 2. světové války** - nejde o klasickou vlasteneckou válečnou prózu, ale o civilní pohled na válku - důležitá je **iniciace**: Miloš dospívá psychicky, sexuálně i lidsky - válka je zobrazena jako realita, která vstupuje i do malého, zdánlivě bezvýznamného světa nádraží --- ### Podobní autoři (téma, období): **Česká próza 60. let (zlatá éra):** - **Arnošt Lustig (1926–2011)** – válka, okupace, **židovství, Terezín a holocaust** (autor přežil); **Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou**, **Démanty noci**. Stejné období, jiný tón – víc tragický a etický. - **Josef Škvorecký (1924–2012)** – 2. světová válka, dospívání, civilní a nehrdinský pohled na dějiny; **Zbabělci (psáno 1948/9, vydáno 1958)**, **Tankový prapor**. Stejná generace „nehrdinů“ jako Hrabalův Miloš. - **Jan Otčenášek (1924–1979)** – okupace, mladí lidé za války; **Romeo, Julie a tma** (love story uprostřed nacistické okupace). - **Ota Pavel (1930–1973)** – válka, židovské motivy, osobní rodinný rozměr dějin; **Smrt krásných srnců**, **Jak jsem potkal ryby**. Civilní hrabalovský humor a smutek. - **Milan Kundera (1929–2023)** – **Žert**, **Směšné lásky**; stejná generace, ale intelektuálnější, méně lidový styl. - **Vladimír Páral** – česká próza 60.–80. let, civilní moderní próza. - **Ladislav Fuks – Spalovač mrtvol (1967)**: stejné období, taky 2. svět. válka, ale úplně jiný styl (psychologická hrůza místo hrabalovské grotesky). **Mezinárodní paralely – nehrdinská válečná próza:** - **Joseph Heller – Hlava XXII (Catch-22, 1961)**: absurdita armády a války, satira, podobný groteskní pohled. - **Kurt Vonnegut – Jatka č. 5 (1969)**: válka jako absurdní zkušenost, civilní pohled. - **Jaroslav Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka (1921–23)**: český předchůdce nehrdinského pohledu na válku, ironický pasivní hrdina; Hrabal na něj přímo navazuje. ⚠️ **Důležité pro maturitu:** Hrabal patří k **české literatuře 60. let**, jeho stylové řešení **„poetika všedního dne“ + „pábení“** je svébytné a typicky české. Nezaměňovat s francouzským novým románem (Robbe-Grillet apod.) nebo americkou „beat generation“ – Hrabalův styl má kořeny v české tradici (Hašek, Vančura). --- ## Co říct u zkoušení, když budeš chtít působit, že to fakt znáš: **Nejdůležitější na ději je tohle:** Miloš Hrma není od začátku žádný hrdina. Je to nejistý kluk, který se trápí kvůli vlastní sexualitě a studu. První velký konflikt v jeho životě vůbec není válka, ale jeho osobní selhání s Mášou. Teprve když překoná tenhle vnitřní blok, dokáže na konci jednat odvážně a zapojit se do sabotáže německého vlaku. Takže u té knížky je důležité říct, že **nejde jen o válečný příběh**, ale taky o **dospívání a hledání vlastní hodnoty**. Hrabal schválně spojuje směšné, erotické a obyčejné situace s tragickým koncem. Proto ta novela působí tak silně: nejdřív skoro vypadá jako nádražní groteska, ale nakonec skončí skutečnou smrtí a hrdinským činem. A jo, přesně to je ten hrabalovský trik, kdy se mezi razítka, zadky, vlakové rozkazy a trapasy úplně nenápadně vecpe válka a zabíjení. Lidstvo miluje dělat dějiny i na těch nejdivnějších kulisách. “ostře sledovaný vlak" - vojenské vlaky (s municí, technikou atd.), které měly na železnici absolutní přednost před vším ostatním a železničáři je museli bedlivě střežit a hlásit jejich průjezd ze stanice do stanice ## Vlastní názor Na Ostře sledovaných vlacích mě baví hlavně to, jak Hrabal odmítá patos. Miloš Hrma není žádný hrdina z plakátu, je to nejistý kluk řešící vlastní stud a osobní trapasy, a teprve potom dělá něco „velkého". Působí to lidsky mnohem uvěřitelněji než klasické vlastenecké válečné prózy, kde každý voják mluví jako z prohlášení odbojové skupiny. Hlavní pointa pro mě je, že hrdinství vyrůstá z normálnosti, ne z nějaké výjimečnosti – Miloš je obyčejný kluk, kterému dějiny prostě nasadily situaci, ve které musí jednat. Dnes mi to přijde aktuální hlavně proto, že nám válka v Evropě zase ukazuje, jak rychle se z obyčejných kluků dokážou stát vojáci, kteří umírají za věci, kterým úplně nerozumí – a to bez ohledu na to, jestli mluvíme o 40. letech, nebo o současné Ukrajině. Kontrast obyčejných trapasů a smrti je tak ostrý, že místy působí trochu nesourodě, ale celkově to funguje skvěle. Každopádně mi je sympatické, že hrdinství tu vyrůstá z normálnosti, ne z nadřazenosti. ## Mezilitarální paralely (přes maturitní seznam) - **České nebe (Svěrák/Smoljak/Cimrman)** – obě díla **zničí český „mramorový“ obraz hrdinství**. Češi u nás nikdy nejsou pateticky velcí hrdinové – velké dějiny zakopávají o obyčejnou lidskou malost a trapnost. Cimrmani uzemňují Husa, Havlíčka, Komenského do role hádajících se úředníků; Hrabal vzal téma odboje a války, ale jeho hrdina Miloš Hrma je nevyzrálý kluk, co řeší předčasnou ejakulaci, ne vlastenectví. **Obě díla z nás dělají hrdiny navzdory směšnosti, ne díky dokonalosti.**