# 3/20: Molière – Lakomec 💦⚠️

> ⚠️ **Pozor na záměnu autora!** Lakomce napsal **Molière** (Francie, 17. století, klasicismus), **NE Carlo Goldoni** (Itálie, 18. století, reforma commedie dell'arte; autor *Sluhy dvou pánů*). Jsou to dva úplně jiní autoři, dvě století, dvě země, dva literární směry. Viz oddíl „Podobní autoři“ níže.

## Druh a žánr

- **Literární druh:** drama
- **Žánr:** **komedie**, přesněji **komedie charakteru** (vystavěná na jedné extrémní povahové vadě – lakotě) a zároveň **komedie mravů** (satira měšťáctví, vztahu k penězům, sňatku jako obchodu)
- **Forma:** divadelní hra psaná **prózou** – to je u Molièra **výjimka**: většinu velkých komedií psal ve verších (alexandrín, např. *Tartuffe*, *Misantrop*). Současníci byli prózou v „klasické“ komedii zaskočeni a Lakomec měl při premiéře jen vlažný úspěch.
- **Kompozice:** **5 jednání** (typická klasicistní stavba), děj je převážně chronologický a směřuje ke komediálnímu rozuzlení („happy end“ přes odhalení identity).
- Dílo patří do **francouzského klasicismu 17. století** (řád, typizace postav, blízkost antickým vzorům, snaha o jednoty – viz níže).

## Autor a literárněhistorický kontext

- **Molière**, vlastním jménem **Jean-Baptiste Poquelin** *[poklén]* (*1622 Paříž – †1673 Paříž*), byl francouzský dramatik, herec a vedoucí divadelní společnosti (působil i jako její principál a režisér), považovaný za největšího autora francouzské klasicistní komedie.
- Pocházel z měšťanské rodiny dvorního čalouníka. Místo právnické dráhy zvolil divadlo: dvanáct let s kočovnou společností brázdil Francii, roku 1658 se vrátil do Paříže a získal **přízeň krále Ludvíka XIV.** („krále Slunce“). Hrál pak hlavně v divadle **Palais-Royal**.
- Zemřel **17. února 1673** krátce po čtvrtém představení *Zdravého nemocného*, ve kterém sám hrál hlavní roli (chrlení krve). Pro divadelnické povolání mu kněží zprvu odepřeli i řádný církevní pohřeb.
- Patří k vrcholům **francouzského klasicismu 17. století**, vedle tragiků **Pierra Corneilla** (*Cid*) a **Jeana Racina** (*Faidra*, *Britannicus*). Ve svých hrách kritizuje **pokrytectví, snobství, přetvářku, fanatismus, učenost na efekt a lakotu** – vždy přes jednu povahovou vadu dovedenou do extrému (komedie charakteru).
- **Další známá díla:** *Tartuffe aneb Podvodník* (satira náboženského pokrytectví), *Misantrop*, *Don Juan*, *Zdravý nemocný (Le Malade imaginaire)*, *Měšťák šlechticem (Le Bourgeois gentilhomme)*, *Škola žen*, *Učené ženy*, *Směšné preciózky*.
- **Lakomec (*L'Avare*)** byl poprvé uveden **9. září 1668** v pařížském **Palais-Royal** (Molière sám hrál Harpagona), tiskem vyšel **1669**. Látka i základní zápletka jsou inspirovány antickou komedií **Plauta – *Komedie o hrnci (Aulularia)*** s postavou skrblíka Euclia. Molière předlohu výrazně přetváří, zatímco Plautus končí spíš fraškou, Molièrův Harpagon má až tragické rysy.
- **Etymologie jména Harpagon:** z latinského **harpago** = „hák, lupičský háček“ (na strhávání lodí), resp. z řeckého **ἁρπαγή / harpagé** = „uchopení, lup, hrabivost“. Jméno tedy hned napovídá charakter postavy: chamtivec, který vše hrabe k sobě.

## Téma a motivy

- **Téma:** chorobné lakomství a jeho ničivý dopad na rodinu, mezilidské vztahy i morálku člověka. Harpagon proměňuje všechno v obchod, i city a sňatek.
- **Hlavní myšlenka:** člověk, který podřídí všechno penězům, ztrácí normální vztah k lidem a stává se směšným i nebezpečným. Harpagon se na konci nijak nepolepší, jen si zachrání kasu.
- **Motivy:** peníze jako modla, sňatek jako obchod, lichva, střet generací, intriky, tajná láska, krádež pokladny, omyly a odhalení identity. Text přímo ukazuje i Harpagonovu lichvu a jeho nabídku, že Elisu provdá za Anselma hlavně proto, že ji chce „**bez věna**“.

## Časoprostor

- **Prostředí:** **Paříž, dům Harpagonův** (a jeho zahrada, kde má zakopanou kazetu s penězi). V textu Molière jednoznačně píše: „Děj v Paříži v domě Harpagonově.“ → splňuje klasicistní **jednotu místa**.
- **Čas:** neurčený, ale děj se odehrává během **jednoho dne** (ráno → svatba téhož večera) → splňuje **jednotu času** (klasicistní pravidlo 24 hodin).
- **Jednota děje:** jedna hlavní dějová linie (Harpagonova lakota a sňatkové intriky), všechny vedlejší linie (lichva, krádež kazety, dvě tajné lásky) se sbíhají k jedinému rozuzlení v 5. jednání → splňuje **jednotu děje**.
- Lakomec tedy poměrně věrně dodržuje klasicistní **pravidlo tří jednot** (čas, místo, děj), které francouzský klasicismus přejal z aristotelské *Poetiky*.

---

## O knize / děj

Hlavní postavou je **Harpagon**, starší vdovec a měšťan, který je chorobně posedlý penězi. Má dvě děti, **Kleanta** a **Elišku**, a všechno podřizuje zisku a úspoře. Už na začátku se ukáže, že v jeho domě se tajně milují dvě dvojice: Eliška miluje **Valera**, který jí kdysi zachránil život, když se topila a vetřel se proto do Harpagonovy služby, a Kleant miluje **Marianu**. 

Harpagon chce Elišku provdat za **Anselma** hlavně proto, že si ji chce vzít **bez věna**. V textu to opakuje skoro obřadně, jako by ta dvě slova byla nejvyšší morální argument na světě. Valer, který musí před Harpagonem hrát loajálního správce, s ním v této scéně ironicky souhlasí a právě tím se komika krásně zostřuje. Harpagon tedy nejedná jako starostlivý otec, ale jako člověk, který v dceřině manželství vidí položku v účetnictví. 

Harpagon se avšak chce oženit s **Marianou**, do které je zamilovaný i jeho syn Kleant. Tím vzniká klíčový konflikt otec versus syn, a to nejen kvůli penězům, ale i kvůli lásce. Harpagon nejdřív netuší, že Kleant miluje tutéž dívku, a když to vyjde najevo, dostanou se do otevřeného střetu.

Další důležitá linie je Harpagonova **lichva**. Kleant zoufale potřebuje peníze a přes prostředníka (lichváře **Simona**) si chce půjčit **patnáct tisíc franků** za neuvěřitelně vydřidušských podmínek. Když se obě strany sejdou tváří v tvář, vyjde najevo, že bezohledným věřitelem je jeho **vlastní otec Harpagon**. Z této scény vyplyne otevřený konflikt: syn obviní otce z lichvy, otec syna z rozhazovačnosti.

Harpagon své bohatství skrývá v **kazetě (kasičce)** zakopané na zahradě. Sám si v monologu pochvaluje, že tam zakopal **deset tisíc tolarů ve zlatě** („pravé luisdory a těžké pistoly“). Právě tahle kazeta je skutečným předmětem jeho lásky, mnohem důležitějším než rodina. Kleantův sluha **La Flèche** (ve starších českých překladech, např. Vrchlického, „La Flèche“; v modernějších překladech bývá počeštěn jako **Čipera** nebo **Šipka** – jméno francouzsky znamená „šíp“) kazetu objeví a ukradne.

Ve **4. jednání, výstupu 7** přichází nejslavnější scéna celé hry – **Harpagonův monolog po ztrátě kazety**. Vběhne na jeviště bez klobouku a hystericky vykřikuje: *„Zloději! Zloději! Vrahové! Pomoc! – Vražda! (…) Jsem ztracen, zničen, zavražděn, podřezali mně chřtán! – Ukradli mi peníze!“* Mluví k sobě, chytá si vlastní ruku jako zloděje, oslovuje peníze jako milence („Mé drahé, ubohé peníze! Můj příteli, ukradli mi tebe!“) a hrozí, že dá pověsit celé město a nakonec sám sebe. Reakce je záměrně přehnaná a ukazuje, že ztrátu prožívá jako vlastní smrt. Vrchol **komiky charakteru** i **komiky jazykové** (hyperbola, řečnické otázky, výkřiky). Hra při tom dokonce naráží na **rozbití divadelní iluze**: Harpagon se obrací do hlediště („Není ukryt mezi vámi? Dívají se na mne a všichni se smějí!“). Přivolá policejního **komisaře** a podezírá úplně všechny.

Vyšetřování se pak mění v další komickou řadu omylů. **Mistr Jakub** ze msty (Valer ho předtím porazil holí) **křivě obviní Valera**. Harpagon se s Valerem střetne v ikonické **scéně na dva významy (qui pro quo)**: Harpagon mluví o ukradené **kazetě**, Valer si myslí, že jde o jeho **lásku k Elise**, a tak se hrdě hlásí ke svému „činu“ a chválí krásu „toho pokladu“. Harpagon slyší v každém slově narážku na peníze, i když se mluví o citech. Hra slov je tak jedna z nejslavnějších komických scén celé francouzské klasiky.

Rozuzlení přichází přes klasický motiv **odhalení ztracené šlechtické identity** („agnitio“, antický postup): vyjde najevo, že **Valer a Mariana jsou sourozenci** a že jejich otcem je sám **Anselm**, ve skutečnosti urozený neapolský šlechtic **don Thomas d'Alburci**. Rodina byla kdysi rozdělena po ztroskotání lodi v moři během neapolského povstání (před šestnácti lety), všichni se navzájem považovali za mrtvé. Anselm pozná své děti, Mariana svou sestru a bratra. Závěr má rysy **deus ex machina** – Anselm „spadne z nebe“ ve správnou chvíli, vyřeší původ obou mladých milenců i finanční problémy.

Na konci **Anselm souhlasí, že uhradí náklady obou sňatků** i poplatky komisaři. **Kleant** si tedy může vzít Marianu, **Valer** Elisu, a Harpagon dostane zpět svou kazetu (drží ji Kleant jako rukojmí: „buď mi dejte Marianu, buď oželte svou kasu“). Jeho poslední starostí dokonce je, aby dostal **nový oblek ke svatbě**, což ukazuje, že se nijak nezměnil. Komedie končí „šťastně“ pro mladé, ale satirická pointa zůstává: **Harpagon se nepoučil**. Úplně poslední replika hry zní – Harpagon: *„A já, rychle k své kasičce!“* Místo aby šel slavit dvě svatby svých dětí, utíká k penězům. Pravá láska Harpagonova není ani Mariana, ani rodina – jsou to peníze.

---

## Charakteristika postav

- **Harpagon** – starší vdovec, **pařížský měšťan, skrblík a lichvář**; peníze miluje víc než vlastní děti. Centrum komiky i hlavní terč satiry. Klasicistní **typ** – jedna pokřivená vlastnost (lakota) dovedená do extrému. Současně chce mladou Marianu pro sebe, syna a dceru by nejraději provdal/oženil bez výdajů („**bez věna!**“). Skrz celou hru se podřekává, mluví ve finančních termínech i o citech (vše je „obchod“, „položka“). Nakonec se nepolepší.
- **Elisa** (česky Eliška) – Harpagonova dcera; miluje **Valera**, který jí kdysi zachránil život z mořských vln. Je citová a rozumná, ale bojí se otcova hněvu. Stojí proti otcově obchodnímu uvažování o sňatku, otec ji chce násilím provdat za starého Anselma „bez věna“.
- **Kleant** (Cléante) – Harpagonův syn; miluje **Marianu**, do které je zamilovaný i jeho otec → klíčový konflikt **otec versus syn** o tutéž ženu. Je impulzivnější než Elisa, otevřeně se s otcem hádá a v ději aktivně hraje (přes La Flèche zorganizuje krádež kazety jako vyděračskou páku, aby získal Marianu).
- **Mariana** – chudá, slušná dívka; miluje Kleanta, Harpagon si ji chce vzít. Z nouze se zaplete do Frosininých intrik. Není jen pasivní figurka – v závěru se ukáže jako **dcera Anselma a sestra Valera**.
- **Valer** (Valère) – zamilovaný do Elisy; vstoupil pod falešnou identitou do Harpagonovy služby jako **správce domu**, aby byl Elise nablízku. Je obratný pochlebník a chytře si získává Harpagonovu důvěru („podkuřuje“ mu i ve scéně „bez věna!“). Nakonec se odhalí jako **syn Anselma** (don Thomas d'Alburci), urozený Neapolitán.
- **Anselm** – starší muž, kterému chce Harpagon dát Elisu, protože ji chce **bez věna**. V závěru se odhalí jako **don Thomas d'Alburci**, urozený Neapolitán, otec Mariany a Valera, který přežil ztroskotání lodi. Financuje obě svatby a uzavírá komedii usmířením – funguje jako **deus ex machina**.
- **La Flèche / Čipera** (fr. „šíp“) – sluha Kleantův; mazaný, jízlivý, kuje pikle. Pomůže s krádeží kazety – on je tím, kdo „uloví“ Harpagonův poklad. Důležitý komentátorský hlas: jeho proslulé „Mor na lakotu i lakomce!“ je metaforické motto celé hry.
- **Mistr Jakub** (Maître Jacques) – Harpagonův **kuchař i kočí v jedné osobě** (úsporný Harpagon mu nechce platit za dvě místa). Výrazná komická figura, který chce všem vyhovět. Ze msty (Valer ho ponížil holí) ho **křivě obviní** z krádeže a tím spustí slavnou scénu nedorozumění s Valerem.
- **Frosina** – **pletichářka a dohazovačka**, snaží se Harpagonovi domluvit sňatek s Marianou, využívá jeho lakoty (přesvědčuje ho, že Mariana ho miluje a že je úsporná, „naučená nezdravým živobytím“). Komická figurka manipulátorky.
- **Simon (Šimon)** – **lichvářský prostředník**, který Kleantovi zprostředkovává půjčku. V poznané scéně se ukáže, že věřitel je sám Harpagon – ukazuje to Harpagonovu finanční bezohlednost vůči vlastnímu synovi.
- **Policejní komisař**, **paní Claude**, **Brindavoine a La Merluche** – vedlejší postavy služebnictva a úřadu.

## Kompozice a typ komiky

- **Komika charakteru** – stojí hlavně na Harpagonovi a jeho lakotě. MLP předmluva dokonce výslovně zdůrazňuje, že hra vyniká především **mistrovskou kresbou Harpagona**. ([MLP](https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/53/55/16/lakomec.pdf))
- **Komika situační** – milostný konflikt o Marianu, krádež kasy, nedorozumění s Valerem, vyšetřování krádeže, závěrečné odhalení identity.
- **Komika jazyková** – opakování, výbuchy, přehánění a Harpagonův obchodní slovník i tam, kde by měl mluvit jako otec nebo ženich. Scéna „**Bez věna!**“ je ukázkový příklad.
- Rozuzlení je komediálně „šťastné“, ale satiricky jedovaté, protože Harpagon se ve skutečnosti vůbec nezmění.

## Jazykové prostředky

- **Próza** (ne verš) – jazyk je živý, hovorový, přizpůsobený postavám: Harpagon mluví obchodně, La Flèche jízlivě, milenci ozdobně.
- **Hyperbola (nadsázka)** – nejvýrazněji v monologu po ztrátě kazety: „**zničen, zavražděn, podřezali mně chřtán**“, „dám pověsit celý svět“.
- **Apostrofa** – Harpagon oslovuje peníze jako milence: „**Mé drahé, ubohé peníze! Můj příteli, ukradli mi tebe!**“
- **Řečnické otázky a výkřiky** – dávají dialogům nervózní tempo a podporují jevištní účinek. Harpagonův monolog je v tomhle učebnicový.
- **Anafora a repetice** – „Deset tisíc tolarů! / Deset tisíc tolarů!“; opakované „bez věna!“.
- **Ironie a satira** – hra zesměšňuje lakotu, pokrytectví a sňatek jako ekonomickou transakci.
- **Qui pro quo / komika nedorozumění** – Valer a Harpagon mluví o dvou různých věcech (Eliska × kazeta) a každý si vykládá druhého po svém.
- **Kontrast** – mladí jednají z lásky, Harpagon z vypočítavosti. Hlavní hodnotový střet celé hry: **láska × peníze, mládí × stáří, cit × kalkulace**.
- **Deus ex machina** – nečekaný příchod / odhalení Anselma jako don Thomase d'Alburci vyřeší zápletku.
- **Typizace postav** (klasicistní princip) – postavy jsou nositelé vlastností, ne psychologické portréty: Harpagon = Lakota, Frosina = Pletichářství, La Flèche = Šibal, Anselm = Šlechetný otec.

## Mini-tahák (klíčová fakta na jeden nádech)

- **Autor:** Molière, vl. jm. **Jean-Baptiste Poquelin** (**1622–1673**), Francouz, klasicismus, dvůr Ludvíka XIV. **NE Goldoni!** (ten je Ital, 18. stol.)
- **Premiéra:** **9. září 1668**, Paříž, **Palais-Royal**. Tisk 1669.
- **Originální název:** *L'Avare* (lakomec).
- **Druh/žánr:** drama – **komedie charakteru** a komedie mravů; **5 jednání**, **próza** (u Molièra netypicky, většinou píše veršem).
- **Předloha:** **Plautus – Komedie o hrnci (Aulularia)**, antický římský dramatik.
- **Etymologie:** **Harpagon** z lat. *harpago* = hák / řec. *harpagé* = hrabivost.
- **Místo a čas:** **Paříž, dům Harpagonův, jeden den** → splňuje **tři jednoty** (čas, místo, děj).
- **Hlavní postavy:** Harpagon, Cléante (Kleant – syn), Élise (dcera), Mariana, Valère, Anselm (= don Thomas d'Alburci), Frosina, La Flèche (= Čipera), mistr Jakub, Simon.
- **Klíčové scény:**
  - „**Bez věna!**“ – Harpagon nutí Elisu vzít si Anselma, protože ji chce bez věna.
  - **Půjčka s lichvou** – syn si chce půjčit u otce, oba to nevědí.
  - **Krádež kazety** (10 000 tolarů ve zlatě, „luisdory a pistoly“) La Flèchem ze zahrady.
  - **Monolog 4. jednání, 7. výstup** – „**Zloději! Zloději! Vrahové!**“; vrchol komiky charakteru.
  - **Qui pro quo Harpagon × Valer** – jeden mluví o peněžence, druhý o Elise.
  - **Odhalení Anselma** jako don Thomase d'Alburci, otce Mariany i Valera.
  - **Závěr:** Anselm zaplatí obě svatby (Kleant + Mariana, Valer + Elisa), Harpagon dostane kazetu a poslední slovo hry: „**A já, rychle k své kasičce!**“
- **Hlavní téma:** chorobná **lakota** ničí rodinu a vztahy; **peníze vs. láska**, **otec vs. syn**, **kalkul vs. cit**.
- **Pointa:** Harpagon se NEPOLEPŠÍ. Satira zůstává trpká.
- **Další Molière:** *Tartuffe*, *Misantrop*, *Don Juan*, *Zdravý nemocný*, *Měšťák šlechticem*, *Škola žen*.
- **Současníci (FR klasicismus):** Corneille (*Cid*), Racine (*Faidra*), La Fontaine (*Bajky*), Boileau.

## Autor, historický kontext, zasazení

- **Francouzský klasicismus (17. století)** byl umělecký směr, který se rozvíjel za vlády **Ludvíka XIV.** (1643–1715), tzv. „krále Slunce“ a centralizovaného absolutistického dvora ve Versailles. Klade důraz na **řád, rozum, harmonii, jasnou kompozici, typizaci postav a antické vzory** (Aristoteles, Horatius, Plautus, Seneca). V poetice se odráží v dramatu: **tři jednoty (času, místa, děje)**, oddělení žánrů (komedie x tragédie), vznešený styl pro tragédii.
- **Lakomec** do tohoto rámce zapadá: dodržuje jednoty, postava Harpagona je čítankový **klasicistní typ** (jedna vlastnost = celá postava), zápletka pochází z antického Plauta, závěr směřuje k harmonickému uspořádání.
- Molière je ale **živější než „chladná“ tragická klasika** Corneilla nebo Racina – využívá lidové prvky **commedie dell'arte** (typy služebníků, situační gagy, masky), kterou znal z italských kočovných herců působících v Paříži. Zatímco italská commedia dell'arte stála na improvizaci a maskách, klasicismus to nahradil **pevně napsaným textem** – a v této tradici působil v 17. století Molière (a o století později ji v Itálii reformoval Goldoni; ti dva jsou ale jiná epocha a jiný literární kontext, viz níže).
- **Český kontext:** klasicismus byl v českých zemích slabý a opožděný – v 17. století u nás vrcholí baroko (Komenský, Bridel, Michna). První polovina 18. století je v Čechách stále barokní, klasicismus přichází až s pozdním osvícenstvím (J. Dobrovský, J. Jungmann) a hlavně v podobě **národního obrození**, které má jiné priority než společenská satira.

## Co říct u zkoušení, aby bylo vidět, že to fakt znáš

Neříkej jen, že Harpagon je lakomec. To ví i člověk, co kolem knihy jen prošel na chodbě. Lepší je říct, že Molière ukazuje, jak **lakota z člověka udělá někoho, kdo všechno převádí na peníze**, dokonce i děti, lásku a manželství. Harpagon nevidí Elišku jako dceru, ale jako dívku, kterou lze „výhodně“ provdat bez věna. 

A druhá dobrá věc: závěr sice působí šťastně, protože mladí dostanou, koho chtějí, ale **Harpagon se nijak nepolepší**. Jeho poslední myšlenka patří zase kase. To je pointa celé satiry: smějeme se, ale člověk před námi zůstává uvnitř úplně stejný.

### Podobní autoři (téma, období)

⚠️ **KRITICKY DŮLEŽITÉ ROZLIŠENÍ – Molière ≠ Goldoni!**

| | **Molière** | **Carlo Goldoni** |
|---|---|---|
| Národnost | **Francouz** | **Ital** |
| Doba | **1622–1673** (17. století) | **1707–1793** (18. století) |
| Směr | **klasicismus** | osvícenství / rokoko |
| Působil | Paříž, dvůr Ludvíka XIV. | Benátky, později Paříž |
| Klíčové dílo | **Lakomec**, *Tartuffe*, *Misantrop*, *Don Juan* | **Sluha dvou pánů**, *Mirandolina* |
| Postavy | klasicistní **typy** (jedna vlastnost) | reálnější měšťanské charaktery |
| Forma | pevný klasický text, často veršem (alex.) | reforma commedie dell'arte (nahradil masky a improvizaci pevným textem) |

**Mnemotechnika:** Molière = **F**rancie, **17.** st., **klasicismus**. Goldoni = **I**tálie, **18.** st., **commedia dell'arte**. Dělí je **století** a **Alpy**.

**Současníci Molièra – francouzský klasicismus 17. století:**

- **Pierre Corneille (1606–1684)** – tragik, **Cid** (rytířská tragédie cti a lásky, alexandrín).
- **Jean Racine (1639–1699)** – tragik mladší generace, **Faidra**, *Britannicus*, *Andromaché* – psychologicky propracovaná klasicistní tragédie.
- **Jean de La Fontaine (1621–1695)** – Molièrův přítel, autor veršovaných **Bajek** podle Ezopa.
- **Nicolas Boileau (1636–1711)** – teoretik klasicismu (*Umění básnické / L'Art poétique*).

**Antická předloha:**
- **Plautus (cca 254–184 př. n. l.)** – antická římská komedie; v jeho **Komedii o hrnci (Aulularia)** vystupuje lakomý stařec **Euclio**, který našel hrnec se zlatem a má strach o něj – přímá předloha Harpagona.

**Pozdější autoři komedií (mimo klasicismus):**
- **Pierre de Marivaux (1688–1763)** – francouzská komedie 18. století, jemnější psychologie lásky („marivaudage“).
- **Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais (1732–1799)** – francouzská komedie konce 18. století, společenská satira, **Lazebník sevillský**, **Figarova svatba** (kritika šlechty, předzvěst revoluce).
- **William Shakespeare (1564–1616)** – angl. renesance, postava lichváře **Shylocka** v **Kupci benátském** je další obraz chamtivosti, psychologicky složitější než typový Harpagon.
- **N. V. Gogol (1809–1852)** – ruský realismus, **Revizor** – komedie typů, ostrá satira úřednické chamtivosti.

## Vlastní názor

Lakomec mě překvapil tím, jak je pořád vtipný, i když má skoro čtyři sta let – čekal jsem nudnou klasicistní povinnou četbu a místo toho je to docela ostrá komedie, která funguje i dneska. Když si představím dnešní svět, kde si lidi měří hodnotu vztahů přes Instagram a peněženku a kde existují celé influencerské scény typu „finfluencerů" obsedantně řešících peníze, tak Harpagon vlastně není směšný stařec z minulosti, ale docela přesný portrét každého, kdo bere svoje blízké jako položky v účetnictví. Co mi naopak přišlo trochu otravné, je pohádkově poskládaný konec, kde se najednou všechno hladce vyřeší – takový typ řešení dneska působí dost lacině. Silné mi naopak přijde, že Harpagon se vůbec nepoučí – právě to z toho dělá ostřejší satiru, než kdyby ho Molière potrestal nějakým mravoučným koncem. Hlavní pointou je pro mě, že jedna posedlost dokáže rozbít všechny vztahy kolem člověka, a u peněz to platí v každé době.

## Mezilliterární paralely (přes maturitní seznam)

- **Revizor (N. V. Gogol)** – obě hry jsou **komedie o totální ztrátě lidské důstojnosti** kvůli jedné neřesti. U Molièra Harpagonova chamtivost ničí štěstí dětí a chce dceru provdat „bez věna“; u Gogola provinční úředníci ze strachu o teplá místečka uplácejí a plazí se před úplnou nulou (Chlestakov). Oba autoři používají **typizované postavy** (lakomec / podplatitelný úředník) a tvrdou **satiru měšťanské/úřednické morálky**. Závěr je u obou hořký: Harpagon utíká ke kasičce, gogolovští úředníci ztuhnou v němé scéně.

- **Romeo a Julie (W. Shakespeare)** – stejný motiv **střetu mladé lásky a starého rodičovského diktátu**. Cléante a Élise nemohou volně milovat, otec určuje sňatek (Marianě se chce dvořit, Elisu prodá Anselmovi). U Shakespeara končí tragicky, u Molièra díky odhalení identity šťastně – **komedie/tragédie podle žánru**. Společné: peníze a rodičovská autorita stojí proti lásce.

- **Pygmalion (G. B. Shaw)** – komedie společenských konvencí, kde se ukazuje, že peníze a vrstva (Higgins, Doolittle) deformují vztahy. Shawův komentář je modernější, ale princip **satiry přes komediální situaci** je týž; Doolittle navíc – stejně jako Harpagon – mluví obchodním jazykem o vztazích.

- **Hrdý Budžes (I. Dousková)** – moderní česká humoristická satira o normalizaci viděné dětskýma očima; má společné **komediální nadhled nad pokřivenou společností** a typizaci postav (komediální karikatury učitelů, soudruhů), byť kontext je úplně jiný.

- **Kupec benátský (W. Shakespeare)** – postava lichváře **Shylocka** je další obraz **chamtivosti a obchodního přístupu k lidskému životu** („libra masa“). Shylock je ale **psychologicky složitější** (uražený menšinový žid, mstí se), Harpagon je čistší **klasicistní typ** (lakota a basta). Obě postavy ale ukazují, jak peníze deformují lidskost.

- **Obraz Doriana Graye (O. Wilde)** – jiná epocha (dekadence), ale podobné téma: **jedna posedlost (mládí/krása vs. lakota) dovedená do extrému ničí člověka i okolí**. Dorian a Harpagon mají společné to, že obětují vztahy svému „pokladu“ (krása / kazeta).

- **Krysař (V. Dyk)** – téma **chamtivosti a zrady slibu** v měšťanském Hammeln. Rada Hammelnu nezaplatí krysaři za splněnou službu – obraz měšťanské lakoty, který by Molière okamžitě poznal jako variantu svého tématu. (Tématický kontrast: Krysař je novela symbolistní, Lakomec je klasicistní komedie.)

- **Kulička (G. de Maupassant)** – realistická novela o pokrytectví měšťanské společnosti. Cestující využijí Kuličku a pak ji opovrhnou – stejný princip **pokrytectví a vypočítavosti měšťanů** jako u Molièrova Harpagona, jen v jiném žánru a době.

- **Spalovač mrtvol (L. Fuks)** – jedna posedlost (smrt, „čistota“) dovedená do extrému ničí celou rodinu. Karel Kopfrkingl, podobně jako Harpagon, **mluví láskyplným jazykem o své obsesi** (krematorium / kazeta) a tím se odhaluje jako monstrum. Žánrově úplně jinde (psychologická novela), ale princip „komika/hrůza skrz extrémní typ“ je společný.

- **R.U.R. (K. Čapek)** – nezní to podobně, ale opět jde o **lidskou hamižnost (továrníci chtějí roboty kvůli zisku)**, která zničí lidstvo. Harpagonovy peníze a Domínovy roboty jsou obě **modly, kterým je obětována lidskost**.