# 2/20: W. Shakespeare – Hamlet 💦⚠️ ## Druh a žánr - **Literární druh:** drama - **Žánr:** **tragédie** - **Kompozice:** **5 dějství**, členění na akty a scény, postupná gradace ke katastrofě - **Forma:** divadelní hra, převážně **veršovaná** s použitím blankversu, místy přechází do prózy; důležité jsou dlouhé **monology / solilokvia**. ## Autor a literárněhistorický kontext - **William Shakespeare (1564–1616)** byl **anglický** básník, dramatik a herec, spojen s londýnským divadlem **The Globe** (spolumajitel souboru *Lord Chamberlain’s Men*, později *King’s Men*). - Tvořil v období **anglické renesance** = **alžbětinská doba** (královna Alžběta I., do r. 1603), po její smrti pak za **Jakuba I.** (jakubovské období). - **3 období Shakespearovy tvorby:** 1. 90. léta 16. st. – **historie a komedie** (Jindřich IV.–VI., Sen noci svatojánské, Zkrocení zlé ženy, Romeo a Julie) 2. kolem 1600 – **velké tragédie** (**Hamlet, Macbeth, Král Lear, Othello, Julius Caesar**) 3. po 1608 – **romance / pohádkové hry** (Bouře, Zimní pohádka) - **Hamlet** vznikl přibližně **1600–1601** (období velkých tragédií). Poprvé vydán v neautorizovaném **prvním kvartu (Q1) r. 1603**, kvalitnější druhý kvart (Q2) r. 1604–05, posmrtně pak souborné **První folio (First Folio) 1623**. - **Inspirace:** středověká skandinávská legenda o princi **Amlethovi**, kterou zapsal dánský kronikář **Saxo Grammaticus** v *Gesta Danorum* (kolem 1200); přes francouzské zpracování Belleforesta a dnes ztracenou starší anglickou hru tzv. *Ur-Hamlet*. - **Současníci:** **Christopher Marlowe** (Doktor Faustus, Tamerlán Veliký), **Ben Jonson** (Volpone), Edmund Spenser, Francis Bacon. - **Slavné české překlady:** **Josef Václav Sládek** (klasický verš, konec 19. st.), **Erik Adolf Saudek** (1. pol. 20. st.), **Martin Hilský** (současný, ceněný novodobý překlad). ## Téma a motivy - **Téma:** pomsta a její cena; rozklad rodiny i státu; konflikt mezi morální zábranou, pochybností a povinností jednat. Hamlet nechce jen pomstít otce, ale chce si být jistý pravdou a zároveň zápasí s tím, co je správné. - **Motivy:** zločin a vina, váhání a čin, zdání a realita, špehování, hniloba a rozklad státu, hrané i skutečné šílenství, divadlo v divadle, smrt, hřbitov, lebka Yoricka, zrada, otrava, duel. Pomstu, předstírané šílenství, Oféliinu smrt, Laertovu pomstu a závěrečný souboj. - K naprosto klíčovým motivům patří slavný monolog **„Být či nebýt“** (3. jednání, scéna 1), ve kterém Hamlet uvažuje o životě, smrti a sebevraždě. Ve Sládkově překladu zní přesně „**Být čili nebýt, — ta jest otázka**“ (v originále *„To be, or not to be, that is the question“*). ## Časoprostor - Děj se odehrává v **Dánsku**, hlavně na královském hradě **Elsinor (Elsinore)** — předlohou je reálný hrad **Kronborg** v dánském Helsingøru. - Čas je historicky neurčitý, ale příběh je stylizovaný jako starší dánská královská minulost (středověk). - Děj trvá **týdny až měsíce**, ne jeden den (Shakespeare nedodržuje klasicistní jednotu času ani místa). Je tam víc zvratů, cesta do Anglie, Oféliino zešílení i návrat Hamleta. - Některé scény: terasa hradeb (duch), trůnní síň, Oféliina komnata, divadelní sál, ložnice královny, hřbitov. --- ## O knize / děj Na začátku hry se na hradbách Elsinoru zjevuje **duch Hamletova mrtvého otce**, bývalého dánského krále. Nejdřív ho dvakrát zahlédnou stráže (Marcel, Bernardo) a Hamletův přítel **Horatio**, který odmítá uvěřit, dokud sám neuvidí. Třetí noc se duch zjeví přímo Hamletovi a Hamlet se od něj dozví, že oficiální verze smrti je lež: nezemřel uštknutím hada v sadu, ale jeho vlastní bratr **Claudius** mu přikradl ke spícímu a **nalil mu do ucha „prokletou šťávu z blínu"** (henbane / hebenon) – jed, který „rtuti rychlostí" srazil zdravou krev jako „syřišť vkápnutý do mléka". Tělo mu vzápětí pokryl odporný strup „**jak Lazara**". Otec zemřel ve spánku „**bez svaté večeře, bez posledního k smrti pomazání**" – s neodpykanými hříchy na hlavě, což je v křesťanském světě hlavy zvlášť hrůzná smrt. Claudius si pak vzal jeho vdovu **Gertrudu** („krvesmilný, cizoložný netvor", jak ho duch nazývá) a usedl na trůn. Duch žádá pomstu, ale matku má Hamlet **nechat nebi a trnům v její vlastní hrudi**. Hamlet po zjevení nechá Horatia a Marcela přísahat na meč mlčení („**Hic et ubique?**", říká, když duch dunivě promlouvá z různých míst pod jevištěm) a pronese slavné „**Jest více věcí na nebi a zemi, Horatio, než naše mudrctví**". Hamlet ale nejedná bezhlavě. Nevěří slepě ani duchovi, protože ví, že by mohlo jít i o démonický klam. Hamlet chce **další důkaz.** Proto začne předstírat nebo stylizovat **šílenost** a zároveň pozorovat okolí. Hamlet tedy není jen „váhavý princ“, ale člověk, který chce pravdu potvrdit, než prolije další krev. Na dvoře mezitím začíná síť špehování. Claudius i Polonius se snaží zjistit, co je s Hamletem. Polonius má hypotézu, že Hamlet šílí z **lásky k Ofélii** (kterou předtím sám Ofélii zakázal vídat), a chce to dokázat – **Claudius a Polonius** nastraží Ofélii s knížkou na chodbě jako zkoušku a sami se před schůzkou ukryjí, aby ji mohli sledovat. Právě v této scéně přichází Hamlet a pronese **slavný monolog „Být či nebýt"** (3. jednání, scéna 1): „**Být čili nebýt, — ta jest otázka**" – úvaha o tom, zda je důstojnější trpět rány zlého osudu, nebo se postavit „**moři běd**" a ukončit je vzpourou; „**umřít – spát, snad zníti**" – ale strach z „**kraje neznámého, od jehož břehů žádný poutník již se nevrací**" nás drží naživu. Pak Hamlet Ofélii hořce odmítne („**Jste poctivá? Jste krásná?**"), s ironií jí vrací její dary („**já nikdy jsem vám nedal ničeho**") a žene ji do kláštera. Claudius pochopí, že o lásku nejde, a začne uvažovat, jak se Hamleta zbavit. Hamlet si k potvrzení Claudiovy viny pomůže divadlem. Když na hrad přijedou kočovní herci, nechá je sehrát starší hru **„Zavraždění Gonzagy“** s vlastní vloženou pasáží – scénou vraždy **jedem do ucha**, přesně podle vyprávění ducha. Tuhle inscenaci pak Hamlet sám překřtí na **„Myší past“** (*The Mousetrap*). Vrahem ve hře je **Lucian, „králův synovec"** – tedy záměrné zrcadlo, kdy se vrahem stává synovec, ne bratr (Hamlet tím dává Claudiovi najevo, že jde o útok i osobně). Lucian pronese chladnou travičskou formuli („**Duch černý, ruka hotova, jed zrádný, čas, chvíle vhodný, nikde svědek žádný**") a nalije spícímu králi jed do ucha. Claudius prudce zareaguje, vstane, zvolá „**Světla sem! – Pryč!**" a hru přeruší. Hamlet v tom právem vidí potvrzení jeho viny a oslavuje to s Horaciem („**za to jest slovo toho ducha tisíc liber**"). Tohle je jeden z nejdůležitějších momentů celé hry: **divadlo odhalí realitu („hra v hře“)**. Přesto Hamlet Claudia hned nezabije. V další slavné scéně ho zastihne, když se král modlí, ale ustoupí, protože nechce, aby Claudius zemřel právě ve chvíli pokání a odešel „do nebe“. Hamlet si tedy pomstu znovu odloží a tím tragédii dál prodlužuje. Text to říká otevřeně: „**teď modlí se a teď to učiním; tak půjde do nebe... Ó, to je plat a mzda, však pomsta ne.**“ To je zásadní moment Hamletova váhání a morálního zauzlení. Zlom přijde v komnatě Gertrudy. Hamlet matku prudce obviňuje z mravního pádu („**tys moje srdce ve dví rozkřesila!**" naříká Gertruda), a když za čalounem zaslechne pohyb, vytrhne meč s výkřikem **„Myš, to myš!“** a probodne skrytou postavu v domnění, že tam je Claudius nebo jiný špeh. Zabije však **Polonia**. Tím překročí hranici: už nejde jen o uvažovanou pomstu, ale o skutečnou krev a tragický omyl. Uprostřed scény se mu znovu zjeví **duch otce** (tentokrát neviditelný pro matku, která jen vidí, jak Hamlet mluví s prázdnem – pro ni další důkaz, že syn šílí), aby mu připomněl, že nesmí ublížit matce. Gertruda následně popíše Claudiovi, že Hamlet „v svém divém záchvatu“ uslyšel pohyb za závěsem a zabil tam ukrytého starce. Claudius se Hamleta rozhodne zbavit. Posílá ho do **Anglie** a v dopise přikazuje, aby tam byl okamžitě zabit. Hamlet ale během cesty odhalí obsah listin, přepíše rozkaz a obrátí ho proti svým doprovodcům **Rosenkrantzovi a Guildensternovi**. Ti nejsou jen „zrádci“ v melodramatickém smyslu, ale především bývalí Hamletovi známí, kteří se nechali využít mocí. Hamlet se po této epizodě vrátí do Dánska. Po Poloniově smrti se hroutí **Ofélie**. Ve scéně šílenství zpívá útržkovité písně (mj. o mrtvém milenci „**vous bílý jako sníh**" – nejasně mísí otce a Hamleta) a **rozdává květiny** – každá s vlastním významem v alžbětinské symbolice: **rozmarýna** „**na památku**", **macešky** „**pro přemýšlení**", **vonný kmín a orlíčky** (pro pochlebování a nevěru – nejspíš Claudiovi), **routa** „**boží květ**" (pro pokání – pro sebe i pro královnu), **chudobka** (pro nevinnost), a chce dát **fialky** (pro věrnost), „**ale všecky povadly, co můj otec zemřel**". Její rozum se rozpadá pod tlakem smrti otce, ztráty Hamleta a celé dvorské situace. Následně Gertruda oznamuje Laertovi, že Ofélie **utonula**: spadla do potoka z vrby, chvíli ji nesly rozestřené šaty, ale nakonec ji stáhly pod vodu. Pozdější pohřební scéna ale výslovně říká, že její smrt je **„pochybná“** (kněz dovolí jen okleštěné obřady – „**Ne zbožnou modlitbou, lec kameny a střepy měla by se zasypat**" – ale díky vyššímu rozkazu jí dopřejí panenský věnec), takže text nechává otevřenou otázku, nakolik šlo o nehodu a nakolik o sebevraždu. To je důležitější než laciné „spáchala sebevraždu, tečka“. Do Dánska se vrací i **Laertes**, Poloniův syn, a chce pomstu za otce i sestru. Vrací se v čele rozbouřeného davu, který dokonce volá „**Laert je králem!**" – Shakespeare tím ukazuje, že dánský dvůr je politicky velmi křehký a stačí jiskra, aby se zhroutil. Laertes vtrhne ke králi s mečem, ale Claudius ho ovládne řečí a obrátí jeho hněv proti Hamletovi. Domluví s ním past: při souboji bude Laertův rapír **otrávený a nezatupený**, a kdyby to nestačilo, připraví i **otrávený pohár** vína pro Hamleta („perlu" hodí do číše). Před duelem ještě přijde slavná **hřbitovní scéna** (5. jednání, scéna 1). Hamlet se vrací z Anglie a narazí na **dva hrobníky**, kteří kopou hrob (zatím neví, že pro Ofélii) a s drsným humorem si pohrávají s vyhozenými lebkami. Hamlet s nimi vede groteskní rozhovor o tom, **jak dlouho trvá, než člověk v zemi shnije** („**osm nebo devět let**", koželuh prý devět – jirchu má vydělanou vodou). Hrobník mu pak podá lebku, která ležela v zemi „**tříadvacet let**", a sdělí, že **patřila Yorickovi, královu šaškovi**. Hamlet pronese známé „**Ach, ubohý Yorick! Znal jsem jej, Horatio; chlapík plný neskonalého humoru a nejvýbornějších nápadů. Tisíckrát nosil mne na zádech…**" a uvažuje, že i **Alexandr Veliký** se po smrti rozpadl v prach, kterým se možná dnes „ucpává pivní sud" („**Vševládný Caesar proměniv se v zem snad ucpe díru, chráň před větrem.**"). Je to klíčové **memento mori** celé hry. Vzápětí přichází Oféliin pohřební průvod, Hamlet si uvědomí, koho pohřbívají, a v zoufalství i Laertes (smutkem) **skočí do hrobu**. Hamlet se odhalí slavným zvoláním „**To já jsem, Hamlet, Dán!**" a propukne potyčka („**čtyřicet tisíc bratří nemohlo by vyvážit svou láskou veškerou mé lásky úhrn**" – říká o své lásce k Ofélii). Ve finálním duelu se všechno zhroutí najednou. Hamlet bodne prvním sekem („**Bod!**"), Osric soudí trefu („**Soud!**"). Claudius hodí do číše „**perlu**" – ve skutečnosti jed – a nabídne ji Hamletovi. Hamlet odmítne pít hned, **Gertruda** ale připíjí synovi navzdory králově varování („**Nepij, Gertrudo!**" – „**Já chci, můj choti; prosím, dovolte.**") – a tím sama vědomě nebo nevědomě **vypije otrávené víno**. Hamlet i Laertes jsou v duelu zasaženi otrávenou zbraní (během potyčky si rapíry vymění – ten zákeřný se dostává Hamletovi do ruky). Královna padá s výkřikem „**Ten nápoj, nápoj! Otrávena jsem.**" **Laertes** přizná Claudiovu vinu („**král, král jest vinen**") a Hamlet konečně Claudia probodne **a navíc ho přinutí dopít otrávený pohár** („**Zde, cizoložný, klatý, vražedný ty Dáne, dopij z toho poháru. Je ta tvá perla zde? – Jdi za matkou.**"). Laertes a Hamlet si před smrtí odpustí. Před smrtí Hamlet předává pravdu **Horaciovi** a vysloví podporu **Fortinbrasovi**. Horatio chce dopít zbytek jedu a zemřít s ním („**jsem více starý Říman nežli Dán**" – stoická sebevražda jako u Říma), Hamlet mu to ale vyrve z ruky a žádá ho, aby žil dál a vyprávěl světu pravdu („**v strastech dýchej k krutém světu tom, bys o mně vypravoval**"). Říká, že jeho **„zmírající hlas"** náleží Fortinbrasovi. Poslední Hamletova slova jsou slavné „**Ostatní jest mlčení**" (*„The rest is silence"*). Horatio nad ním pronese možná nejproslulejší verše hry: „**Teď puká velké srdce. – Dobrou noc, můj kníže! Sbory andělské tě uzpívejte v klid.**" Na konci tedy do Dánska vstupuje norský princ a přebírá moc – nechá Hamleta vynést na vyvýšené pódium **„jak vojína"**, s vojenskou hudbou a salvami. Je dobré dodat, že Fortinbrasova rodová linie je s Hamletem spojena už od začátku: starý král Hamlet kdysi v souboji zabil Fortinbrasova otce a získal jeho území. Fortinbras tedy není přilepený až na konec, ale funguje jako důležitý politický rámec celé hry. --- ## Charakteristika postav - **Hamlet** – dánský princ; inteligentní, vzdělaný, ironický, melancholický. Předstírá šílenství, ale zároveň je skutečně vnitřně rozvrácený smutkem, pochybností a odporem ke světu dvora. Jeho problém není zbabělost, ale přemýšlení, svědomí a potřeba jistoty. - **Claudius** – nový dánský král; schopný politik a manipulátor, ale zároveň vrah a uzurpátor. Není hloupý, velmi rychle rozpozná nebezpečí, které Hamlet představuje, a snaží se ho odstranit intrikou, ne otevřeně. Modlitební scéna ukazuje, že má svědomí, ale nedokáže se vzdát toho, co zločinem získal. - **Gertruda** – Hamletova matka, dánská královna. Je morálně problematická a slabá, ale text nedává jasný důkaz, že by věděla o Claudiově vraždě starého krále. Její role je spíš v rychlém přijetí nového pořádku a v neochotě vidět hloubku rozkladu. - **Horacio** – Hamletův nejvěrnější přítel, rozumný, střízlivý a čestný. Je svědkem začátku i konce a právě jemu Hamlet svěřuje povinnost vyprávět pravdu o tom, co se stalo. - **Polonius** – královský rádce, upovídaný a samolibý moralista. Rád udílí poučky, ale sám se aktivně účastní špehování a intrik. Je spíš směšný než velký zločinec, ale i on patří ke zkaženému mechanismu dvora. - **Ofélie** – Poloniova dcera; citlivá, poslušná, sevřená mezi otcem, králem a Hamletem. Je jednou z největších obětí dvorských manipulací. Její „šílenství“ a smrt ukazují, jak moc dopadá politická a rodinná destrukce na slabší postavy. - **Laertes** – Poloniův syn; přímočarý, prudký a akční. Funguje jako kontrast k Hamletovi: kde Hamlet dlouho přemýšlí, Laertes jedná rychle. I proto je důležitý jako druhý model pomsty. - **Fortinbras** – norský princ; Hamleta zrcadlí jako třetí model pomsty (politicko-vojenský). Jeho otec byl zabit starým Hamletem v souboji a Norsko ztratilo území, Fortinbras to chce vrátit. Je činný, vojenský, přímočarý a nakonec přebírá vládu nad Dánskem. Už od začátku připomíná, že osobní tragédie Hamleta má i politický rozměr. - **Rosenkrantz a Guildenstern** – Hamletovi bývalí spolužáci; Klaudius je povolá, aby Hamleta špehovali. Hamlet je prokoukne a v Anglii je nechá popravit místo sebe (přepíše králův dopis). - **Duch otce Hamletova** – starý král, požaduje pomstu. Otevřená otázka, jestli mluví pravdu, nebo je to démonický klam (důležité pro pochopení Hamletova váhání). ## Kompozice a výstavba konfliktu - **Klasická pětidílná stavba dramatu** (5 jednání = aktů, dělená dál na scény): 1. **1. jednání** – expozice: stráže vidí ducha, Klaudius už vládne, Hamlet truchlí; duch otce Hamletovi prozradí pravdu o vraždě a žádá pomstu. 2. **2. jednání** – kolize: Hamlet předstírá šílenství, Polonius špehuje, přijíždějí herci, Hamlet vymýšlí „Myší past“. 3. **3. jednání** – krize: monolog **„Být či nebýt“**, hra v hře odhalí Klaudiovu vinu, Hamlet nezabije modlícího se krále, v ložnici matky probodne **Polonia za čalounem**. 4. **4. jednání** – peripetie: Hamlet odeslán do Anglie (přepíše dopis, R. & G. zahynou), Ofelie šílí a utone, Laertes se vrací a Klaudius s ním kuje past s otrávenou zbraní. 5. **5. jednání** – katastrofa: scéna na **hřbitově** s Yorickovou lebkou, závěrečný souboj a hromadná smrt (Gertruda, Laertes, Klaudius, Hamlet), přichází Fortinbras. - Shakespeare staví proti sobě **tři způsoby pomsty / jednání**: **Hamlet** dlouho zkoumá a váhá, **Laertes** jedná hned a impulzivně, **Fortinbras** jedná politicky a vojensky. Díky tomu Hamlet nevypadá jen jako nerozhodný, ale jako součást širšího kontrastu mezi myšlením a činem. - Velmi důležitý je motiv **divadla v divadle**: předstírání na jevišti odhalí pravdu v reálném světě. Stejně důležitý je i **hřbitovní výjev s Yorickovou lebkou** („Ach, ubohý Yorick!“), který převádí tragédii z politické roviny do obecné úvahy o smrti a pomíjivosti (memento mori). - Shakespeare nedodržuje **antické tři jednoty** (času, místa, děje) – ty bude o století později vyžadovat až klasicismus (Corneille, Racine). ## Jazykové prostředky 1. **Verš a próza – blankvers** – text je převážně ve **verších**, konkrétně v **blankversu** = nerýmovaný **jambický pentametr** (5 jambů na verš). Vznešené postavy a vážné situace mluví veršem, prostší postavy (hrobníci) nebo „šílený“ Hamlet v některých scénách mluví **prózou**. Blankvers do anglického dramatu zavedl Christopher Marlowe. 2. **Monology a rétorické otázky** – Hamletovy **solilokvie** (samomluvy) přímo otevírají jeho vnitřní svět. Nejznámější je „Být čili nebýt“, ale důležité jsou i další monology – „Ó, by to maso, příliš pevné maso…“, „Jaký to ničema a otrok hnusný jsem!“ – o zkaženosti světa, smrti a pomstě. 3. **Antiteze a kontrasty** – život/smrt, být/nebýt, čin/váhání, pravda/zdání, rozum/šílenství. Hamletovo myšlení je na těchto protikladech vystavěné skoro celé. 4. **Metafory rozkladu, nemoci a hniloby** – celý dvůr působí jako morálně nakažený prostor. Slavné „**Je něco shnilého ve státě dánském**“ (Marcellus, 1. jednání). 5. **Ironie, sarkasmus, slovní hříčky** – Hamlet často používá ostrý vtip jako obranu i jako test okolí; zvlášť silně je to vidět v rozhovorech s Poloniem, Rosenkrantzem a Guildensternem (proslulé „slova, slova, slova“). 6. **Obraznost smrti** – Oféliiny květiny, hřbitov, **lebka Yoricka**, pochybný pohřeb a závěrečná otrava propojují osobní tragédii s obecným vědomím pomíjivosti (memento mori). 7. **Archaismy** a knižní výrazy (zvlášť ve Sládkově překladu: *„toť“, „kterýž“, „pak“* atd.). ## Mini-tahák - **Duch otce** – spouští motiv pomsty, ale zároveň otevírá problém, jestli duch mluví pravdu a není démonický klam. - **„Být či nebýt“** (3. jednání, scéna 1) – vrchol Hamletovy existenciální krize, úvaha o životě, smrti a strachu z neznáma po smrti (*„té neznámé krajiny, z níž poutník nikdy nevrátil se zpět“*). - **Ofélie jako past** – Claudius a Polonius ji využijí, aby zjistili, co se děje s Hamletem. - **Divadlo v divadle / „Myší past“** – Hamlet testuje Claudiovu vinu přes scénu otravy jedem do ucha. - **Modlící se Claudius** – Hamlet ho nezabije, protože nechce, aby zemřel „smířený s Bohem“; tím odkládá pomstu. - **Hřbitov a Yorickova lebka** – slavný výjev o smrti, tělesném rozkladu a pomíjivosti všeho lidského. - **Finální souboj** – otrávený rapír, otrávený pohár, smrt Gertrudy, Laerta, Claudia i Hamleta; Fortinbras přebírá moc. ## Co říct u zkoušení, aby bylo vidět, že to fakt znáš Nejdůležitější je neudělat z Hamleta jen příběh „kluk váhá s pomstou“. Lepší je říct, že Hamlet **neváhá jen ze slabosti**, ale protože chce jistotu pravdy a zároveň vidí, že pomsta sama ho může morálně zničit. Proto si ověřuje Claudiovu vinu přes divadlo a proto ho nezabije ani ve chvíli, kdy by to fyzicky šlo snadno. Druhá silná věc je, že hra není jen rodinná tragédie, ale i **tragédie státu**. Rozpad rodiny, špehování, lhaní a vražda na dvoře jdou ruku v ruce s politickou slabostí Dánska. Proto na konci přichází Fortinbras a přebírá moc: po osobní katastrofě zůstane i prázdný stát. ## Podobní autoři (téma, období) **Další autoři renesance (Shakespearovi současníci a předchůdci):** - **Francesco Petrarca (1304–1374)** – italská renesance, sonety *Zpěvník* (Sonety Lauře) – Shakespeare na ně navazuje vlastními sonety. - **Giovanni Boccaccio (1313–1375)** – italská renesance, soubor novel **Dekameron**. - **Dante Alighieri (1265–1321)** – předchůdce, *Božská komedie*. - **François Rabelais (cca 1494–1553)** – francouzská renesance, **Gargantua a Pantagruel** (smích, lidovost, hyperbola). - **Miguel de Cervantes (1547–1616)** – španělská renesance, **Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha** (1605, 1615) – zajímavě umírá ve stejném roce jako Shakespeare. - **Christopher Marlowe (1564–1593)** – Shakespearův současník, anglická renesance, tragédie velkých postav (**Doktor Faustus**, **Tamerlán**); zavedl blankvers do anglického dramatu. - **Ben Jonson (1572–1637)** – Shakespearův mladší současník a přítel, satirické komedie **Volpone**, **Alchymista**. **Tematické paralely (mimo renesanci):** - **Sofokles (cca 496–406 př. n. l.)** – antická řecká tragédie; **Král Oidipús** je archetyp tragédie poznání a osudu, srovnatelný s Hamletovou snahou odhalit pravdu o otcově smrti. - **Pierre Corneille a Jean Racine** – francouzský klasicismus 17. století; tragédie cti a vášně (**Cid**, **Faidra**), ale s pevnými pravidly tří jednot, která Shakespeare ignoruje. - **Johann Wolfgang von Goethe – Faust (1808/1832)** – německý preromantismus / klasicismus; podobně velký monolog o smyslu existence a poznání. - **Friedrich Schiller** – německý preromantismus (Sturm und Drang), drama velkých postav a morálních konfliktů (**Loupežníci**, **Don Carlos**). - **Henrik Ibsen** – pozdější (19. stol.) moderní drama o rodinném rozkladu a skryté vině; psychologicky se posouvá k tomu, co u Hamleta začalo. - **Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Bratři Karamazovi**: téma otcovraždy, viny a synovských vztahů, vnitřních pochybností (i když je to román, ne drama). ⚠️ **Důležité odlišení – nezaměňovat:** Shakespeare = **anglická renesance, přelom 16./17. století** (alžbětinské a jakubovské divadlo, blankvers, ignorování antických pravidel jednoty). **Klasicistní** Corneille a Racine jsou o století později a píší jinak (jednoty místa, času, děje). Hamlet **není baroko ani romantismus** – tato období přijdou až po něm. ## Vlastní názor Hamlet je pro mě jedna z těch her, u kterých chápu, proč o ní lidi pořád píšou nové eseje, i když má přes čtyři sta let. Nejvíc mě baví, že Hamlet není akční hrdina, který by hned běžel mstít otce – místo toho přemýšlí, pochybuje, váhá, a tím se z něj stává postava, ve které se snadno najdu, protože sám taky věci radši dvakrát rozebírám, než abych jednal hned. Co mi z Hamleta dnes přijde nejaktuálnější, je ten obraz prohnilého dvora, kde se všichni navzájem špehují a říkají si do očí něco jiného než za zády – to klidně sedí na ledasjakou současnou firmu, politickou stranu nebo i partu na sociálních sítích, kde se za úsměvem profilovky řeší nože do zad. „Být či nebýt" je sice klišé, ale pořád to funguje jako legitimní úvaha o tom, jestli má smysl něco vůbec dělat, když se svět rozpadá. Hlavní pointou je pro mě to, že přemýšlivý člověk je v prohnilém systému vždycky odsouzený k tragédii – buď ho systém pohltí, nebo ho zničí dřív, než stihne něco změnit. ## Mezilitarální paralely (přes maturitní seznam) - **Krysař (Dyk)** – sdílí motiv **osamělého mstitele v prohnilém světě**. Výjimečný, přemýšlivý jedinec se štítí morální hniloby okolí, má v rukou moc trestat, ale dlouho váhá. Hamlet vidí, že „je něco shnilého ve státě dánském“, Krysař vidí pokrytectví, malost a falešnou důstojnost měšťáků v Hammelnu. U obou pak nástroj pomsty (čin / píšťala) přinese **masovou smrt** mimo původní cíl.