---
audio: /CJL/audio/Ceske_nebe-NotebookLM.m4a
---

# 16/20: Svěrák, Smoljak, Cimrman - České nebe ⚠️📖

### Druh a žánr

- **Literární druh:** drama
- **Žánr:** **komedie / satirická hra** s prvky **mystifikace, parodie a frašky**
- **Forma:** divadelní hra s dialogy, monology, písněmi a hudebními vstupy
- **Kompozice:** typická **cimrmanovská dvoudílná struktura: seminář + vlastní hra**
- **Princip:** mystifikace („nalezený“ Cimrmanův text), parodie odborného výkladu dějin, ironizace národních mýtů

### Autoři a kontext

- **Zdeněk Svěrák (* 1936)** a **Ladislav Smoljak (1931–2010)** – čeští dramatici, herci, scenáristé; spoluzakladatelé **Divadla Járy Cimrmana** (založeno 1967).
- Hry jsou kolektivním autorským projektem: přiřazují se fiktivnímu géniovi **Járovi Cimrmanovi**, českému polyhistorovi, který „vše předznamenal“, ale historie ho zapomněla.
- **České nebe** je **patnáctá a poslední** hra Divadla Járy Cimrmana, premiéra **28. 10. 2008** (Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, symbolicky na výročí vzniku ČSR).
- Smoljak hru sám označil za **„Cimrmanův dramatický kšaft“** (závěť repertoáru). Po jeho smrti (2010) už další hra nevznikla.
- Patří do **české literatury 20./21. století**; specificky do tradice **divadel malých forem** (Semafor, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Sklep).

### Téma a motivy

- **Téma:** české dějiny a národní mýty vs. realita; kdo má „zásluhy“, co je hrdinství a co póza; česká povaha (sebeironie + vlastenectví)
- **Motivy:** nebeská komise, očistec, národní ikony (svatí, učenci, vojevůdci), moralizování, hádky o zásluhy, ironie „čítankových pravd“, české sebeshazování i vlastenectví

### Časoprostor

- **„české nebe“** (alegorie / metaforický prostor) + pohled shůry na dění na Zemi
- děj v době, kdy na Zemi propukla **1. světová válka**; komise řeší krizi a osud národa

## Děj

### 1. Seminář (úvodní část)

Herci vystupují jako **„cimrmanologové“** (členové Divadla Járy Cimrmana – v ansámblu DJC alternují např. Smoljak, Svěrák, Čepelka, Weigel, Brukner, Kotek, Reidinger, Šimon, Penc, Hraběta, Rumlena, Vondruška, Kašpar – konkrétní obsazení se mění představení od představení) a publiku přednášejí „odborné“ referáty. Seminář **parodicky napodobuje styl vědeckých konferencí**: vážné tóny, prameny, citace, „kolegové" – ale obsah je úmyslně absurdní. Funkce semináře: 1) **rámovat hru jako „nalezenou“** (= cimrmanovská mystifikace), 2) **dodat divákovi historický kontext** potřebný k pochopení hry, 3) sám o sobě je samostatným komickým útvarem.

České nebe má **šest přednášek**, které mají i samostatné názvy. Drž si v hlavě aspoň 3–4 z nich + pointu:

**1) Nález hry České nebe**
- Rukopis hry byl objeven v **šanonu označeném „Melasa – výdej“** v likvidovaném **cukrovaru v Dymokurech**.
- Poslali ho cimrmanologům v roce **2006** inženýr Kloubek a jeho vnučka Lenka.
- **Pointa:** nález „vyvrátil naše dosavadní tvrzení, že stopa geniálního autora mizí s vypuknutím první světové války“ → Cimrman tvořil i za války! (Tím se zároveň ospravedlňuje, proč po patnácti hrách najednou „nalezneme“ další).

**2) Dymokurské období**
- Po nálezu rukopisu cimrmanologové zkoumají, jak se Cimrman do Dymokur dostal: pracoval tam jako **učitel na obecné škole**.
- Cimrman si nemohl dovolit nechat si hru opisovat, a tak vynalezl **„živou kopírku“**: hru postupně **diktoval 27 žákům čtvrté třídy** – každý si ji opisoval do sešitu, takže existovalo 27 + 1 verzí.
- V textu byly **pokyny pro budoucí inscenátory**: vzhledem k cenzuře měli hru hrát pod **bezpečnějším titulem „Sláva císaři!“** (parodie autocenzury za Rakouska-Uherska).

**3) Zapíraný český vojevůdce**
- Přednáška rehabilituje **Josefa Václava Radeckého z Radče** (1766–1858), který v Českém nebi vystupuje jako antagonista.
- Čepelka argumentuje, že Čechy Radeckého **vyřadily z národní historie**, protože sloužil rakouskému císaři – ale jako vojevůdce byl geniální (Custozza, Novara).
- Anekdoty: jeho **mnohá křestní jména**, kontakty s generály **Laudonem a Suvorovem**.
- **Funkce v rámci hry:** připraví diváka na to, že Radecký ve hře přijde jako rakouský maršál se sebevědomím („Seďte, nevstávejte, nezdržujte!“) a komise se s ním bude muset vypořádat.

**4) Nebásnické jméno**
- Téma: Cimrman zastává názor, že **„každý by měl nosit jméno, se kterým se narodil“**, a nepodléhat „uměleckému přejmenování“.
- Demonstruje to úvahami nad českými spisovateli, kteří svá nebásnická jména nesli s hrdostí.
- Most ke scénce **Flaška a Krabice** (následující přednáška/scénka): obě byla skutečná česká středověká jména – Smil **Flaška** z Pardubic (básník, rytíř, +1403) a Beneš **Krabice** z Weitmile (kronikář Karla IV.).

**5) Flaška a Krabice** (přednáška + dramatická ukázka)
- Cimrmanologové předvedou krátkou **scénku ze středověku** o písařích **Smilu Flaškovi** a **Benešovi Krabici** – ti diktují svým žákům texty a vzájemně si pomlouvají jména.
- **Pointa:** ukázka, že česká jména „Flaška“ a „Krabice“ působila vznešeně i ve středověku, a parodie středověké literární scény (kroniky, Nová rada).
- **Funkce:** Cimrman je tu prezentován jako pokračovatel této tradice – ale taky to dokumentuje jeho „**první dramatický pokus**“ ještě v dětství.

**6) Rukopisné padělky**
- Téma: **Rukopis královédvorský (RK) a Rukopis zelenohorský (RZ)** – padělky vydávané za středověké slovanské památky (kolem 1817–1818).
- Smoljak rozebírá spor mezi **Václavem Hankou** + **Josefem Lindou** (autory padělků) a jejich učitelem **Josefem Dobrovským** (= „český jezuita“, který padělky kritizoval).
- **Pointa:** cimrmanologové říkají, že „dobré úmysly falzifikátorů do jisté míry chápeme“ (chtěli povýšit českou kulturu), **ale „vymýšlet si události, které se nikdy nestaly… to se nám opravdu… příčí“** (vrcholná ironie, protože celé Divadlo Járy Cimrmana stojí na mystifikaci).
- **Funkce:** předjímá scénu ve hře, kde komise hlasuje o tom, zda **Hanka a Linda** mají být přijati do nebe (zůstávají v očistci 2 hlasy proti 3 a 1 zdržení).

**Klíčové, co u maturity můžeš o semináři říct:**
- Seminář je **parodie vědecké konference / odborné přednášky**. Cimrmanologové se chovají jako akademici – citují, polemizují, vážně se tváří – ale obsah je smyšlený / komický.
- Seminář **plní více funkcí současně**: zábavnou (samostatné komediální čísla), expoziční (dodá divákovi to, co potřebuje vědět pro hru – kdo je Radecký, co jsou rukopisné padělky, kdo je Cimrman), a poetologickou (předvádí cimrmanovský **princip mystifikace** = „nalezený text“).
- Některé motivy ze semináře se pak **vracejí ve hře**: Radecký jako antagonista, Hanka a Linda jako kandidáti do nebe, „Sláva císaři!“ jako podtitul = ironie kontextu protirakouské 1. svět. války, dymokurský původ rukopisu.
- Z hlediska české kulturní paměti se seminář dotýká **velkých témat 19. stol.**: rukopisné padělky, obrozenecký nacionalismus, ambivalentní vztah Čechů k Rakousku-Uhersku.

### 2. Vlastní hra (druhá část)

Na **českém nebi** se za **1. světové války** schází **Česká nebeská komise**, která má hájit zájmy českého národa v okamžiku, kdy se rozhoduje o jeho osudu. Komise byla zatím **tříčlenná** (Václav, Komenský, Praotec Čech), ale kvůli válce ji svatý Václav (předseda) rozšiřuje na **šest členů**.

**Postupné přijímání nových členů komise (4.–6.):**

- **Jan Hus** – přijat jako první nový člen (návrh Komenského, jednohlasně). Přichází s heslem „Pravda vítězí!“ (ostatní dokončí: „I když na čas poražena bývá!“) a hned dělá komisi potíže – **odmítá ženu v komisi** („V takovém shromáždění nemá žena co pohledávat. Ať je doma. Ať se stará o děcka. **Ať pere, ať vaří**.“). Místo Boženy Němcové navrhuje **Havlíčka**. Tímto začíná **Husův průběžný protiženský motiv** přes celou hru.
- **Karel Havlíček Borovský** – zvolen jednohlasně. Komenský ho ironicky shazuje („**Jel zadarmo do Alp, měl tam polopenzi, to se nedá s kostnickou hranicí srovnávat**“) – narážka na Havlíčkovo nucené vyhnanství v Brixenu. Hus mu to oponuje: „Když to budete srovnávat s kostnickou hranicí, tak nezvolíte nikoho!“ Přilétá z hrobu (narážka na *Tyrolské elegie*: *Svatý Václav píše z té nebeské říše, vstaň, Havlíčku, ze hrobečku…*). V cestovním pouzdře na klobouky veze **trnovou korunu** (malá, nenosí ji) – dar od Boženy Němcové, kterou mu položila na rakev. Skeptický, ironický glosátor.
- **Spor o ženu v komisi** (klíčový dlouhý dialog): Komenský trvá na **„ženském prvku“** – vypráví o tom, jak ve Fulneku učil chlapeckou třídu, kde žáci vyrývali do lavic a do tabulek **geometrické obrazce**; když začal učit chlapce a dívky dohromady, obrazce zmizely („zjistili, že to tak nevypadá“). Havlíček: „**Dnes už se nemůžeme dívat na ženu středověkýma očima**.“ Hus stále proti („Z toho mi naskakuje husí kůže.“). O Němcové: Hus věděl, **jaké dopisy posílala milencům** („Tak to by sis početl! A to už byla vdaná!“).
- **Babička Boženy Němcové** – komise nejdřív zamítla samotnou **Boženu Němcovou** (Hus jí vyčetl manželskou nevěru). Komenský proto navrhne přijmout **literární postavu Babičky** z románu jako náhradu – „žena bohabojná, prakticky bez záporných vlastností“. Babička přichází jako zástupkyně lidové moudrosti, naivně se pak vyptává Praotce i Komenského, jestli jsou vdovci („**Co kdybysme to dali dohromady? Já bych vám vařila.**“ – Praotci; potom Komenskému: „A vy jste vdovec?“ – „Několikanásobný.“ – „A máte rád vajíčka?“). Naznačuje, že **Barunka (Božena Němcová) byla nemanželská dcera kněžny Zaháňské**.

**Vyřizování žádostí z očistce** (**POZOR – kritický detail**: hlasuje se o **přijetí do NEBE**, ne do komise. Babička tomu zprvu nerozumí: „Tak pan Smetana tady bude s námi.“ – Komenský: „On nebude tady s námi v komisi. **On bude jenom v nebi.**“ – Babička: „Aha! Jako jsem byla já, než jste mě vzali do komise.“):

- **Bedřich Smetana** – „geniální duch v neřestném těle“. Komenský má břidlicovou tabulku se seznamem zásluh (8 oper, 11 symfonických básní, 1 kantáta) – na druhé straně tabulky **12 sboristek, 4 sólové zpěvačky, 1 biletářka**. Komise váhá kvůli prostopášnosti, ale Pán Bůh ho už potrestal **„pohlavní chorobou a hluchotou“**. Komise zazpívá „Proč bychom se netěšili“ (kromě Husa). **Přijat 4:1** (pro: Komenský, Babička, Václav, Havlíček; proti: Hus; Praotec se zdržel). „Čtyři pro, jeden proti, jeden se zdržel. Smetana je tedy přijat do nebe.“
- **Karel Sabina** (Zrádce národa) – libretista *Prodané nevěsty*, ale **konfident rakouské policie**. Z očistce píše zoufalou žádost (datovanou 20. listopadu 1913): „36 let v očistci, k tomu léta vězení, bídy, opovržení a totálně **ohryzané svědomí** – nevytrpěl jsem už dost?“ Hus překvapivě navrhuje milost: „Trpěl, kaje se, svědomí má ohryzané – já bych mu odpustil.“ Hus se ale chytí, že **Tyl** je už v nebi přesto, že žil se dvěma sestrami („Tím hůř! Se švagrovou!“). Komenský: „Přihlédli jsme k tomu, že **o tobě napsal hru**“ (sebeparodie DJC – Tyl Husovi napsal hru *Jan Hus*) – Hus to akceptuje. **Sabina přijat do nebe.**
- **Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský** (Václav **Hanka** a Josef **Linda** – Hus se ptá, jak se ta „děvčata“ jmenovala dál; Havlíček odhalí, že jsou to muži). Komenský se přiznává, že se mu rukopisy líbí („Ty iniciály hezky vybarvené. Na tohle jsou děvčata šikovnější než chlapci.“). Babička obhajuje („**lhaly z lásky k národu**“) a dovolává se vlastní vnučky Barunky. Hus: „Obelhali národ? Obelhali. Já bych je do nebe nevzal.“ **Pro 2** (Babička, Komenský), **proti 3** (Hus, Havlíček, Václav), Praotec se zdržel. **Zůstávají v očistci.** Komenský zapisuje: „aby Hanka s Lindou zůsta-**li**, a píši **měkké i**, čili je jasné, že ta děvčata jsou muži.“ (gramatický fór)

**Návštěva maršála Radeckého (dvě scény):**

- **První návštěva** – Vstoupí za zvuků *Radetzky Marsch* („Seďte, nevstávejte, nezdržujte!“). Představí se jako pobočník generálů **Laudona a Suvorova**. Rozhořčen tím, že čeští vojáci **dezertují** z rakouské armády (28. pěší pluk přešel **3. dubna k Rusům – i s kapelou**, „udělali si průchod v drátěných zátarasech a do pochodu jim hrála dechová hudba“). Když rakouská kapela za scénou omylem spustí marš na špatný okamžik, Radecký zaječí slavné **„Ticho, blbci!“**. České legie nazývá „pakáž“; tvoří **pluk Mistra Jana Husi, Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého** (Hus: „Tak teď nevím, jestli na to mám být pyšný, nebo se hanbit.“). Odchází: „Máte o čem přemejšlet.“
- **Mezi návštěvami** – Havlíček povzbuzuje („sedíte tu jak zmoklé slepice“), Komenský přiznává, že **měl na jazyku** ostré slovo, ale neřekl ho. **Slovní hříčka „ty tajemný svátku“**: Když se Radecký vrátí, Havlíček Komenského pobízí, ať to konečně řekne. Komenský ale **ztratí kuráž** a místo „ty tajtrdlíku“ řekne **„…ty taj?…ty tajemný svátku!“**, na což Praotec pokračuje koledou „**Co ty komu dobrého neseš na památku? Hospodáři štědrovku…**“. Havlíček s povzdechem rezignuje.
- **Druhá návštěva – rozkazy R 713 a R 714**: Radecký vydává **rozkaz R 713**: do nebe jen čeští vojáci **v rakouské uniformě**, dezertéři pomašírují rovnou do pekla, „a může jim k tomu hrát ta jejich dechová hudba“. Václav se vzepře. Radecký vydá **rozkaz R 714: ruší celou českou nebeskou komisi**. Teprve teď se Komenský konečně osmělí a vmete mu do tváře **„Ty tajtrdlíku!“** (chvíle vzpoury proti rakouské autoritě). Václav Radeckého vyžene: „Radecký, marš ven! A je to rozkaz!“ Radecký na odchodu vyhrožuje, že „bez Vídně utřete hubu – vídeňská káva, vídeňský řízek, vídeňský valčík, nic nebude“.
- **Rozhodnutí o dezertérech**: Tyrš hlásí zmatek u nebeské brány. **Babička** prostě řekne: „**Koho pustit do nebe? No přece všechny.** Vždyť všichni ti chlapci si to peklo užili už v té hrozné válce.“ Václav rozhodne podle babičky: **do nebe všichni čeští vojáci bez rozdílu uniforem.**

**Volba českého krále (závěr):**

- Havlíček prohlásí, že válka je příležitost **obnovit samostatné české království**. Hus jediný si pamatuje, jaké to bylo, a „dal by za to ruku do ohně. Tak přímo do ohně ne, ale pro tu myšlenku já opravdu **planu**“ (sebeironie, že byl upálen).
- **Kandidát 1: kdokoli z Poděbrad** (návrh Komenského – „v duchu národní tradice“) – **1 hlas** (Komenský).
- **Kandidát 2: Jára Cimrman** (návrh Praotce – „To je prej hlava.“) – **2 hlasy** (Praotec, Babička). Komenský protestuje: „toho bychom měli nechat bádat, přednášet a psát ty jeho hry“. Cimrman navíc „bohužel žije“ – ale Havlíček nadějně dodává, že **„má játra nadranc“** (Václav: „Tak to je dobrá zpráva.“).
- **Kandidát 3: Tomáš Garrigue Masaryk** (Havlíčkův návrh – „syn prostého kováře **Josefa Masárika**“, „**moravský Slovák**“; „jeho jméno můžeme počeštit“ → **Tomáš Garrigue Masařík**) – **3 hlasy** (Václav, Komenský, Havlíček). **Vítězí o jediný hlas nad Cimrmanem.**
- **Komika Babiččina nedoslýchání:** Komenský píše „Tomáš Garrigue…“, Babička: „A to on bude mít rád nejen koně, ale i pejsky, viďte? **Když se jmenuje Haryk.**“ Václav pak slavnostně vyhlásí: „**Tomáš Haryk Masařík**.“
- **Předpoklady krále** (Havlíčkův výčet): urostlý, univerzitní profesor, smýšlí národně, **„miluje národní písně. Nejraději má Ach, synku, synku.“**, umí jezdit na koni („Dokonale. A jak mu to sluší!“).
- **Titul:** Komenský navrhuje „**Tatínek národa**“ (Otec vlasti i Otec národa jsou už obsazené). Babička: „Hezčí by bylo **tatíček**.“ Václav: „Český král, **tatíček Masařík**.“

**Závěr a pointa:** Komise se domluví, že zprávu sdělí národu **zjevením** (zjevuje se osobám spícím, o půlnoci, šetrně, ne strašit):
- **Václav** – na koni s kopím
- **Komenský** – s Biblí a kalichem
- **Havlíček** – s perem a trnovou korunou na hlavě („Je mi malá.“ – „Na tu chvíli to vydržíš.“); zjeví se **novinářům**
- **Hus** – chtěl by se svatozáří, ale Václav mu ji nedá: „Zjevíš se Čechům, jak jsou na tebe zvyklí.“ – „Jak?“ – **„V plamenech.“** („Ach jo…“)
- **Tyrš** – „spustí se z nebe **na kruzích**“
- **Babička** – zjeví se **ženám** („To by se to rozneslo okamžitě.“)
- **Praotec Čech** se zjevit **nemůže – je pohan**.

Hra končí slavnostním zakončením: Tyrš rozdá kolíky s **červenobílými stuhami**, výzva „Naše barva? – Červená a bílá! Naše heslo? – Poctivost a síla!“ a všichni cvičí se stuhami a zpívají **„Ach synku, synku“** (Masarykova oblíbená píseň – sluha krmí krále stejnou písní, kterou si král vybral). Pointa je typicky cimrmanovská: směs dojetí a sebeironie – velké národní okamžiky vznikají navzdory české malosti, hašteření a náhodě, ne díky jednotnému heroismu. Cimrmanovský humor zde plní funkci **dvojí, ambivalentní pocty národu**: smějeme se sami sobě, ale s láskou.

### Charakteristika postav

**Členové České nebeské komise (závěrečných 6):**

- **Svatý Václav (10. stol.)** – patron české země, **předseda komise**; svatozář nosí jako klobouk, sundává ji na věšák. Mírný, kompromisní, snaha o smír. Odpovídá na pozemské modlitby „Nedej zahynouti nám ni budoucím“ do „rohu hojnosti“. Stojí na pozici tradice a kontinuity. (Pozn.: nepřišel z hrobu – byl zavražděn vlastním bratrem Boleslavem r. 929/935.)
- **Jan Ámos Komenský (1592–1670)** – „učitel národů“, představitel racionální vědy a pedagogiky. Nosí přes rameno **břidlicovou školní tabulku** (skřípe při psaní – Václav: „Ámosi, neskřípej!“), velkou tlustou knihu a plátěný pytlík se svačinou (**jablíčka z Růžového paloučku**). Pobělohorský exulant, několikanásobný vdovec. V komisi je **pro ženský prvek** (anekdota o Fulneku – geometrické obrazce na lavicích vymizely, když začal učit chlapce a dívky dohromady). Hlavní antagonista Radeckého – uleví si „**ty tajtrdlíku**“, byť až poté, co Radecký rozkazem R 714 zruší komisi.
- **Praotec Čech** – mýtický zakladatel českého národa; v komedii podaný komicky uzemněně, mluví hovorově, je **pohan** – tajně vytahuje z pytle dřevěné bůžky (bohyně úrody, bůh ohně a války). Plete si autory (Fibich/Dvořák, Rais/Němcová), čte Jiráska. „Pramatek měl spoustu, rod musel sílit.“
- **Jan Hus (cca 1370–1415)** – přilétá s heslem „Pravda vítězí! / I když na čas poražena bývá!“, reformátor, mučedník, ztělesnění svědomí a zásadovosti; upálen na koncilu v Kostnici 1415. V komisi vystupuje jako **přísný moralista** (proti Boženě Němcové, Tylovi, Sabinovi, Smetanovi), občas překvapivě tolerantní (odpouští Sabinovi). **Průběžný protiženský motiv:** žena patří do kuchyně („Ať pere, ať vaří“), nadává Boženě Němcové „**povětrnice**“, ví o jejích milostných dopisech, naskakuje mu „**husí kůže**“ z nových mravů, „**Hanba, hanba, hanba! Třikrát hanba!**“ o Smetanových milenkách. Vůči Hance a Lindovi neúprosný: „Lež je hřích, ať jsou důvody jakékoli.“ Sebeironicky o sobě: u krále by „**plál**“ pro myšlenku samostatnosti, „tak přímo do ohně ne“. Jako důvod jeho ústupku u Tyla Komenský uvádí, že o něm Tyl **„napsal hru“** (sebeparodie DJC – Tyl skutečně napsal hru *Jan Hus*).
- **Karel Havlíček Borovský (1821–1856)** – obrozenecký novinář a satirik; přilétá z hrobu s trnovou korunou (dárek od Boženy Němcové) v cestovním pouzdře na klobouky. Sám trpěl tuberkulózou. Skeptický, ironický, sype z rukávu epigramy („přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu“; „Hus – mravnosti brus“). Hlas zdravého rozumu.
- **Babička Boženy Němcové** – **literární postava** z románu Boženy Němcové, ne historická osoba; zástupkyně lidové moudrosti, péče, ženského prvku. V nebi jí chybí zvířata (slepičky, vajíčka). Naivně se vyptává Praotce Čecha, zda je vdovec (chce mu vařit). Naznačuje, že **Barunka (Božena Němcová) byla nemanželská dcera kněžny Zaháňské**.

**Hostující postavy (nečlenové komise):**

- **Miroslav Tyrš (1832–1884)** – zakladatel **Sokola**, propagátor tělovýchovy. V nebi funguje jako **sluha/posel** Václava (na povel „Tyrši!“ přivádí Husa, Havlíčka, Babičku, vyřizuje vzkazy svatému Petrovi u nebeské brány) a **cvičitel** (povely „**Lví silou, vzletem sokolím – kupředu kráčejme!**“, „**Paže tuž! / Vlasti služ!**“, „A kdo se odrodí… – čepelem v tu zrádnou hruď!“, „Orej, máti, orej… – práva nám vyorej!“). Píská na píšťalku, předcvičuje sokolské sletové sestavy – disciplína dovedená do absurdity. Václav o něm říká: „Doktor Miroslav Tyrš má v Českém nebi na starosti tělocvik. **Všichni nám ho závidí. Hlavně Němci.**“
- **Generál Josef Václav Radecký (1766–1858)** – rakouský polní maršál (Komenský trvá na tom, že je jen „**maršálek**“, „věšák na medaile“, „tajtrdlík“). **Čech bojující za Rakousko**, vstupuje za zvuků *Radetzky Marsch*, antagonista hry. Vydává absurdní rozkazy R 713 (jen rakouské uniformy do nebe) a R 714 (ruší komisi). Ztělesňuje konflikt loajality a národní identity.

**Postavy, o kterých se jen mluví:**

- **Jára Cimrman** – „bohužel žije“, ale „má játra nadranc“. Prohrává volbu krále s Masarykem o 1 hlas.
- **T. G. Masaryk** („Tomáš Garrigue Masařík“) – budoucí prezident, v komedii zvolen jako „tatíček národa“.
- **Bedřich Smetana**, **Karel Sabina**, **Václav Hanka a Josef Linda** – řešené žádosti z očistce.

### Jazykové a kompoziční prostředky

1. **Slovní humor, paradoxy, logické „argumenty“ dovedené do absurdna** (např. seznam „národa“: Otec vlasti, Otec národa, Praotec národa, Miláček národa, Učitel národů, Vůdce národa, Zrádce národa, „tatíček národa“)
2. **Ironizace národních mýtů** a čítankových klišé (vysoké ideály × malá česká realita)
3. **Střídání vysokého a nízkého stylu** (patos → okamžitě shoz: „Pravda vítězí!“ → vyřizování byrokracie, hašteření o tabulku)
4. **Aluze na historii a literaturu** – funguje i bez znalosti detailů, protože pointa je v kontrastu (Hus s krabičkou sirek od Zikmunda, Havlíček s trnovou korunou v pouzdru na klobouky)
5. **Cimrmanovská mystifikace**: předstíraná vědeckost semináře + „nalezený text“
6. **Parodie „odborného stylu“** (seminář) vs. „živá“ komedie ve hře
7. **Záměrné chyby v jazyce a faktech** – Komenský opravuje Praotcovy přehmaty (Stanislav Krychle Neumann × Kostka, „Zapadlí vlastenci“ × Rais), Komenský přiznává, že Hanka a Linda jsou muži „a píši měkké i“ (gramatický fór)
8. **Citace lidových písní a básní** – „Proč bychom se netěšili“ (z Prodané nevěsty), „Nechoď, Vašku, s ženou na bál“, „Ach synku, synku“, „Tyrolské elegie“ („Svatý Václav píše z té nebeské říše…“)
9. **Krátké hlášky vstupů postav** (mottos): Hus „Pravda vítězí!“ / „I když na čas poražena bývá!“; Tyrš „Lví silou, vzletem sokolím!“ + „Paže tuž! / Vlasti služ!“; Havlíček „Českých knížek hubitelé lítí…“ + „…plesnivina, moli, jezoviti!“; Radecký „Seďte, nevstávejte, nezdržujte!“ + „Ticho, blbci!“ (na vlastní kapelu)
10. **Komika kontrastů**: vážná témata (válka, smrt, vlastenectví) × banalita (vajíčka, slepice, geometrické obrazce na školních lavicích)

### Mini „poznávačka“

- „odborné“ kecy o nalezení hry / metodice / pramenech → **seminář**
- nebe jako komise, co řeší Čechy, hrdiny, očistec → **vlastní hra**
- patetická věta hned shozena vtipem → typický cimrmanovský rytmus
- narážky na **1914** a konec směrem k **28. 10. 1918** → historický rámec
- **„Ticho, blbci!“** (Radecký na vlastní dechovku) → nejcitovanější hláška
- **„Ty tajtrdlíku!“** (Komenský o Radeckém) → klíčový moment vzpoury proti rakouské autoritě
- **„Pán Bůh ho už dost potrestal tou pohlavní chorobou a hluchotou“** (Václav o Smetanovi) → typické cimrmanovské uzemnění velikána
- **Volba krále 3:2:1** (Masařík : Cimrman : Poděbradský) → klíčový mystifikační vrchol, kde Cimrman těsně prohraje
- **„Tomáš Haryk Masařík“** → komika Babiččina nedoslýchání (Garrigue → Haryk)
- **„Ach synku, synku“** → Masarykova oblíbená píseň + závěrečné cvičení se stuhami
- **Hus: „Z toho mi naskakuje husí kůže“** → Husův průběžný protiženský motiv
- **Komenský: „ženský prvek“ + geometrické obrazce ve Fulneku** → pro-ženský protihlas
- **Babička: „Já bych vám vařila“** → její pokusy spárovat se s Praotcem a pak s Komenským

### 30sekundový „výstřel“ na potítko

„České nebe je cimrmanovská mystifikace z roku 2008, **15. a poslední hra Divadla Járy Cimrmana**, kterou Smoljak nazval ‚Cimrmanův dramatický kšaft‘. Skládá se ze **semináře** (parodie vědecké přednášky) a **vlastní hry**: za 1. světové války zasedá **Česká nebeská komise** vedená svatým Václavem (+ Komenský, Praotec Čech) a rozšiřuje se na šest členů o **Husa, Havlíčka a Babičku Boženy Němcové**. Komise vyřizuje žádosti z očistce (Smetana, Sabina, Hanka a Linda), čelí útoku **maršála Radeckého** a nakonec volí budoucího krále – Cimrman prohraje o jediný hlas s **T. G. Masaříkem**. Humor stojí na tom, že velikáni se chovají jako malá kancelář a patos je vždycky shozen vtipem. Hra parodicky komentuje českou povahu: malost a velikost vedle sebe.“

### Podobní autoři (téma, období, žánr)

**Česká parodie a humor:**
- **Jaroslav Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka** – přímý předchůdce; ironizace rakouské armády a 1. světové války, parodie hrdinství; **stejné období jako děj** *Českého nebe* (1914). Švejk je archetyp českého „malého“ hrdiny, který přežívá díky absurditě.
- **Voskovec a Werich + Osvobozené divadlo (30. léta)** – česká tradice divadla malých forem, autorské herectví, písně, politická satira, slovní humor. Cimrman z této tradice přímo vychází.
- **Jiří Suchý a Jiří Šlitr / Semafor (od 1959)** – písničky, scénky, slovní humor, civilní jazyk.
- **Jaroslav Žák** – *Študáci a kantoři*, *Cesta do hlubin študákovy duše*; česká humoristická tradice 30. let, parodie autorit.
- **Karel Čapek** – literární mystifikace (*Kniha apokryfů* – přepisuje slavné dějinné a literární momenty), ironický pohled na velké postavy.
- **Bohumil Hrabal** – sebeironický pohled na české maloměšťáctví, humor a smutek pohromadě.

**Absurdní drama (světové paralely):**
- **Eugène Ionesco** – *Plešatá zpěvačka*, *Nosorožec*; absurdita, nonsens, jazykové hříčky, parodie konverzačních klišé.
- **Samuel Beckett** – *Čekání na Godota*; nesmyslnost čekání, dialog jako rituál.
- **Václav Havel** – *Zahradní slavnost*, *Vyrozumění*; česká verze absurdního dramatu, parodie byrokracie a frází (blízké „komisnímu“ duchu Českého nebe!).
- **Boris Vian** – francouzská absurdní próza.

**Česká avantgardní a satirická divadla:**
- **Žižkovské divadlo / Divadlo Sklep / Divadlo Na zábradlí** – tradice, ze které Cimrman čerpá.

### Co říct u zkoušení, aby bylo vidět, že to fakt znáš

České nebe není „jenom legrace“, ale **závěť a sebeironický pohled na český národ**. Cimrmanovský humor pracuje na dvou rovinách: vědecký seminář si dělá legraci z akademismu a fikce „nalezeného textu“, samotná hra si dělá legraci z národních mýtů. **Klíčové je, že Smoljak a Svěrák tu velikány nesnižují, ale uzemňují** – ukazují je jako lidi, kteří se hádají, mají ego a slabosti, a přesto to za národ nějak doklepou. To je ta typická česká povaha: malost a velikost vedle sebe.

A druhá chytrá věc: hra premiérovala přesně **28. 10. 2008**, tedy na 90. výročí vzniku ČSR, a sám Smoljak ji označil za **„Cimrmanův dramatický kšaft“**. Není to tedy jen další hra, ale **rozloučení s divadelní tradicí**, která vznikla v roce 1967.

## Vlastní názor

Vtipné. Plné referencí na českou kulturu. Tady tomu ale dodávají tu energii za mě samotní herci, maršál Radecký je zahrán dost autenticky. Naopak hlášky jako "ticho blbci" už jsou za mě lehce přepoužívané a po x-té už ztrácí ten ráz... Dost zajímavý a pozoruhodný detail je, jak se komise neshodne na Boženě Němcové a vezmou radši do komise její babičku (kvůli známým vztazím s muži apod.), přičemž samotná babička Boženy Němcové se v komise snaží spárovat nejprve s Praotcem Čechem a poté s Komenským — ukazuje to, že geny se nezapřou...

## Mezilliterární paralely (přes maturitní seznam)

### Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka (přímý předchůdce!)
**Nejtěsnější paralela.** Obě díla se odehrávají kolem **1. světové války** a **parodicky komentují rakouskou armádu a české vojáctví**. České nebe přímo navazuje na švejkovskou tradici: postava Radeckého a téma dezerce/legií jsou v podstatě „švejkovské“ téma. Stejný typ humoru: zdánlivá poslušnost + ironie + absurdní byrokracie. Cimrmanovský humor je „učenecká“ verze švejkovské lidové ironie. **Češi jako národ, který se v dějinách neproslavil heroismem, ale schopností přežít skrz humor a podvratnost.**

### Hrabal – Ostře sledované vlaky
Obě díla **zničí český „mramorový“ obraz hrdinství**. Češi nejsou klasičtí patetičtí hrdinové; velké dějiny u nás vždycky zakopávají o obyčejnou lidskou malost a trapnost. Cimrmani vzali největší národní ikony (Husa, Havlíčka, Komenského) a posadili je do komise, kde se hádají jako úředníci v malé kanceláři. Hrabal vzal téma odboje a války, ale jeho hrdina Miloš Hrma je nevyzrálý kluk, co řeší sex, ne vlastenectví. **Obě díla z nás dělají hrdiny navzdory naší směšnosti, ne díky dokonalosti.**

### Havel – Zahradní slavnost / Vyrozumění
**Česká absurdní byrokracie.** Česká nebeská komise se chová jako havlovský úřad: vážná témata se řeší stupidním protokolem (hlasování o tom, kdo přejde z očistce do nebe), jazyk frází a klišé („Pravda vítězí!“) je odhalován jako prázdná skořápka. Cimrmanův humor je „lidovější“ a méně intelektuální, ale **princip parodie autoritativního jazyka je stejný**.

### Čapek – Kniha apokryfů
**Stejná metoda: vzít kanonickou postavu a uzemnit ji.** Čapek dělá s biblickými, antickými a historickými hrdiny totéž, co Cimrman s českými velikány – ukazuje je jako obyčejné lidi s lidskými slabostmi. České nebe je v podstatě **dramatický apokryf** českých dějin.