# 15/20: L. Fuks – Spalovač mrtvol 💦 **Druh a žánr:** - **Literární druh:** epika - **Žánr:** **psychologický román** (kratší rozsah, takže se občas uvádí i jako **novela**) s prvky **hororu, grotesky, černé komedie a protinacistického / antifašistického románu** - **Forma:** próza - **Kompozice:** 15 nečíslovaných kapitol, převážně **chronologická**, ale důraz není na velké akci, spíš na **postupném rozkladu osobnosti hlavní postavy** - Typické je spojení **uhlazenosti a hrůzy**: zdvořilé řeči, „lidumilné" fráze a pod nimi vražedné myšlení. - Motto z **Giovanniho Papiniho**: *„Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není."* – klíč k celé knize: zlo se tváří jako dobro. **Autor a literárněhistorický kontext:** - **Ladislav Fuks (1923–1994)** – český prozaik 2. poloviny 20. století; narozen v Praze. - Vystudoval **filozofii, psychologii a dějiny umění** na FF UK; pracoval v Národní galerii a Státním památkovém ústavu. - Sám byl skrytě **homosexuální** a citlivý outsider, hluboce rozuměl tématům **strachu, vyloučení a manipulace** – přestože nebyl Žid, jeho prózy o holocaustu vznikají z mimořádné empatie a osobního pocitu ohrožení (sledoval osudy židovských spolužáků za války). - **Spalovač mrtvol** vyšel roku **1967** v Československém spisovateli, v atmosféře pražského jara, kdy se literatura mohla otevřeněji vracet k holocaustu i k otázce zla v „obyčejném" člověku. - Dílo patří do české **prózy 60. let** (zlatá éra české literatury – Hrabal, Škvorecký, Lustig, Kundera, Fuks). - Fuks často píše o **strachu, manipulaci, psychickém rozkladu, židovství, válce a skrytém zlu**; jeho specialita = **psychologický horor / próza úzkosti**. - Další díla: **Pan Theodor Mundstock (1963)** – jeho prvotina o pražském Židovi, který se psychicky připravuje na transport; **Variace pro temnou strunu (1966)**; **Myši Natálie Mooshabrové (1970)** – antiutopie/groteska; **Vévodkyně a kuchařka (1983)**; **Mí černovlasí bratři**. - Podle románu vznikl roku **1969** kultovní film **Juraje Herze** s **Rudolfem Hrušínským** v hlavní roli Karla Kopfrkingla (Fuks spolupracoval na scénáři); film bývá označován za jeden z nejlepších českých filmů vůbec, ale po srpnu 1968 byl v normalizaci dlouho zakázán. **Téma a motivy** - **Téma:** proměna zdánlivě spořádaného a „slušného" člověka ve vraha pod vlivem nacistické ideologie; **banalita zla** - **Hlavní myšlenka:** zlo se často neprojevuje navenek jako řev a brutalita, ale může se schovat za kultivovanost, slušnost, řeči o pořádku, dobru a lidskosti – uhlazený maloměšťák může být horší než řvoucí sadista - **Motivy:** - smrt a spalování mrtvých, **krematorium jako „chrám smrti"** - **paralela kremace ↔ plynové komory koncentračních táborů** (Kopfrkinglovi je nakonec nabídnut post šéfa vývoje „plynových žárovišť pro budoucnost") - **eufemismy a zdrobněliny** („nebeská", „něžná", „drahá", „čarokrásná") - manipulace a propaganda (Reinke) - nacismus a rasová ideologie (norimberské zákony – v textu citováno) - rozklad osobnosti, halucinace, sebeobelhávání - **Tibet, buddhismus, dalajláma, převtělování** (žlutá kniha o Tibetu od **Alexandry David-Néel**) – Kopfrkingl si východní filozofii zvráceně přizpůsobí na ospravedlnění vraždy jako „vysvobození" - **opera Lakmé** (Léo Delibes) – exotismus, kontrast s krutostí - čistota, pořádek, hygiena (koupelna = oblíbený prostor i místo vraždy) - rodina, otcovství, „pečující" vrah **Časoprostor** - **Prostředí:** hlavně **Praha** – pavilón dravců v ZOO, byt Kopfrkinglových, **pražské krematorium („Chrám smrti")**, panoptikum madam Tussaud, restaurace U Stříbrného pouzdra / U Hroznýše, Casino, hřbitov; krátká epizoda v sanitním vlaku v Německu. - **Čas:** přibližně **1937/38 – 1939** (Mnichov, vznik Protektorátu Čechy a Morava, polské tažení – „když nad Varšavou zavlál hákový kříž", podzim 1939); krátký závěr **květen 1945** – po válce. - Atmosféra se postupně mění od idylického měšťanského života k dusivé době nacismu. --- ## O knize: Hlavní postavou je **Karel (Karl) Kopfrkingl**, zaměstnanec pražského krematoria. Na první pohled působí jako spořádaný, jemný a uhlazený člověk, sám o sobě rád říká, že je „jemný, milý člověk, **abstinent a nekuřák**". Považuje se za vlastence. Má manželku **Marii**, které říká **Lakmé** (podle stejnojmenné opery Léa Delibese; další oslovení – „drahá", „nebeská", „něžná", „nadoblačná"), a dvě děti, **Zinu** a **Milivoje (Miliho)**. Sám chce, aby ho žena oslovovala **Roman** místo Karel („protože jsem romantik a mám rád krásu"). Kopfrkingl je posedlý smrtí a spalováním mrtvých, ale nevnímá to jako něco strašného. Naopak věří, že kremace je vznešená a lidská, protože pomáhá duši od těla a přivádí ji k novému zrození. Hodně se odvolává na svou oblíbenou **„žlutou knihu o Tibetu"** (kniha **Alexandry David-Néel** vázaná u knihaře Kádnera), ze které si vytváří vlastní podivnou filozofii. Už od začátku je tedy vidět, že je psychicky narušený (podivný), i když navenek působí uhlazeně, přátelsky, neškodně. Na začátku ještě žije běžný měšťanský život. Chodí s rodinou ven (ZOO, panoptikum, restaurace U Hroznýše), mluví o krásnu, pořádku a morálce, pečuje o svou image a tváří se jako milující manžel a otec. Jenže už v těchto scénách je něco znepokojivého: lidi i zvířata vnímá přes tělo, lebku, budoucí smrt a vhodnost ke spálení. I když mluví něžně, všechno filtruje přes krematorium a smrt. Najímá si dokonce agenta **pana Strausse** (Žida), aby mu sháněl klienty pro „abonenty žehu" – tedy upisoval živé lidi ke kremaci. Fuks tím ukazuje, že hrůza v něm není až „od nacismu", ale nacismus v něm najde výbornou půdu. Zásadní roli v ději hraje Kopfrkinglův přítel z mládí a válečný kamarád **Willi (Wilhelm) Reinke**. Ten je přesvědčený nacista a začne Karla postupně zpracovávat. Namlouvá mu, že má v sobě **německou krev** (Lakmé prý pochází „z německé rodiny od Slatiňan", později se ukáže, že je naopak **napůl Židovka**), že patří k silnějším a vyvoleným, a že nastává nový řád, v němž se musí odstranit slabost, nečistota a židovský prvek. Kopfrkingl těmto myšlenkám postupně podléhá. Jde o pomalé přetváření jeho uvažování: pořád mluví stejně uhlazeně, jen obsah jeho řečí se stává čím dál zrůdnější. Vstupuje do **sudetoněmecké strany** a později k **NSDAP/SS**, začne sledovat a **udávat Židy** (včetně rodinného lékaře **dr. Bettelheima** z domu i pana Strausse) a přijímá nacistické představy o „očistě" společnosti. Klíčový okamžik nastane, když si naplno připustí, že jeho manželka **Lakmé je poloviční Židovka** (Lakméina matka byla Židovka) a že „vadou" jsou podle norimberských zákonů zatížené i jeho děti (Mili je „čtvrteční Žid" – *Vierteljude*). V jeho zvrácené logice se spojí nacistická ideologie s jeho vlastní představou smrti jako vysvobození. Začne si namlouvat, že své blízké vlastně **zachrání** před budoucím utrpením. Zároveň v tom hraje roli i kariérismus: čím víc se ztotožňuje s Říší, tím víc se vidí jako budoucí důležitý muž, dokonce jako člověk předurčený k velké úloze. Pak přijde nejděsivější část děje. Kopfrkingl **oběsí Lakmé v koupelně** – pod záminkou, že má otevřít ventilátor (na šibenici z provazu se smyčkou „aby se dal otevřít ze židle"). Pak chladnokrevně **kopne do židle** a jde to nahlásit na **německou kriminálku jako sebevraždu** („udělala to ze zoufalství, měla židovskou krev"). Vraždu chápe jako téměř „laskavý" čin, což je na celé knize nejhorší: on nezabíjí v afektu, ale s pocitem, že dělá správnou a humánní věc. Po smrti ženy se stává **ředitelem pražského krematoria**. Krátce nato vezme syna Miliho na „prohlídku" krematoria. V přípravně rakví otevře rakev s **SS-Sturmbannführerem Ernstem Wagnerem**, **utluče Miliho železnou tyčí**, strčí ho do rakve k esesákovi a v pondělí ho s ním spálí – „v lidském popelu není rozdíl". Na policii pak nahlásí Miliho jako pohřešovaného. Miliho vnímá jako slabého, „zženštilého" a nevhodného pro nový řád; zároveň ho chce podle své logiky „ušetřit" utrpení. Tím se Kopfrkingl definitivně promění z podivína v rodinného vraha a nástroj totalitního zla. Po vraždě manželky a syna se chystá zabít i dceru **Zinu** (chce ji vzít „v sobotu odpoledne" do krematoria). Mezitím je povolán k tajemníku říšského protektora **Boehrmannovi**, kde mu nabídnou pozici **šéfa vývoje plynových žárovišť** („*Gaseinrichtung für die Zukunft*") – jasná anticipace **plynových komor v koncentračních táborech**. Kopfrkingl nabídku přijímá. Mezitím už je jeho mysl úplně rozvrácená: zjevuje se mu **tibetský mnich (tulku z kláštera Mindoling)**, který mu sděluje, že je novým **dalajlamou** – inkarnací Buddhy a spasitelem světa. Ve chvíli, kdy se chystá dokončit dílo a zabít Zinu, přicházejí **muži v bílém** (sanitka, „auto pro anděly") a odvážejí ho do blázince. Zina jako jediná z nejbližší rodiny přežije. Kopfrkingl si myslí, že si pro něj přijela vyšší delegace, aby se ujal záchrany světa. Závěr románu se odehrává **v polovině května 1945 – po válce**. Kopfrkingl se vrací sanitním vlakem z Německa (mezi „bezrukými a beznohými") a okénkem vidí na nádraží zástupy **vyhublých lidí vracejících se z koncentračních táborů** – mezi nimi pana Strausse, Rubinsteina, dr. Bettelheima a jeho synovce Jana. Myslí si, že je poznává, jako kdyby byli živí a vrátili se domů. Říká: „**Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě už nikdy nebude na světě pronásledování, nespravedlnost a utrpení... Pánové, teď nastává ten nový řád.**" Tím je pointa ještě děsivější: nejde jen o jednotlivého šílence, ale o člověka, který se natolik ztotožnil s ideologií a vlastním sebeobelháváním, že už vůbec není schopný pochopit své zločiny. Poslední věta: *„Z komína pražského krematoria šel žlutavý dýmek, v té chvíli tam právě spalovali morfinistu."* – návrat k normalitě po válce, ale komín pořád kouří. --- ## Charakteristika: - **Karel (Karl) Kopfrkingl** – hlavní postava; zaměstnanec, později ředitel pražského krematoria; abstinent a nekuřák, navenek zdvořilý, upravený, kultivovaný a „lidský", uvnitř však psychicky narušený, manipulovatelný, posedlý smrtí a postupně i ideologií; z maloměšťáka a podivína se stává **udavač a vrah vlastní rodiny**; v závěru šílenec s mesiášským komplexem (myslí, že je dalajláma) - **Marie / Lakmé** – Kopfrkinglova manželka; **napůl Židovka** (matka byla Židovka); klidná, poddajná, důvěřivá; oběť manželovy proměny; její židovský původ se stane záminkou k vraždě; Kopfrkingl ji oběsí v koupelně - **Zina** – dospívající dcera (16/18 let); citlivá, hraje na klavír, chodí s Mílou Janáčkem; spíš pasivní; jediná z nejbližší rodiny unikne smrti - **Milivoj (Mili)** – syn (14/16 let); tichý, plachý, citlivý, otcem vnímaný jako slabý a „zženštilý"; Kopfrkingl ho utluče železnou tyčí v krematoriu - **Willi (Wilhelm) Reinke** – Kopfrkinglův přítel z mládí a válečný kamarád (sloužili spolu za Rakouska v 1. svět. válce); přesvědčený nacista, později vedoucí pracovník pražského sicherheitsdienstu; právě on v Karlovi systematicky posiluje germanizační a antisemitské myšlení – **ďábel-pokušitel** - **Pan Strauss** – obchodní cestující s cukrovinkami, kterého si Kopfrkingl najme jako agenta pro kremace; Žid, později ho Kopfrkingl udá - **Dr. Bettelheim** – Žid, rodinný lékař v Kopfrkinglově domě; přijde o ordinaci, ze závěru je jasné, že zahynul v koncentráku (jeho synovec Jan a Honzík Bettelheim také) - **Boehrmann** – tajemník říšského protektora, šéf pražského sicherheitsdienstu; nabídne Kopfrkinglovi vést „plynová žároviště" - **Tibetský mnich (tulku z kláštera Mindoling)** – halucinace, Kopfrkinglovo „zjevení" v závěru; oznámí mu, že je nový dalajláma - Drobné postavy v krematoriu: **Dvořák, Vrána, Pelikán, Fenek, Daněk, Piskoř** – tvoří mikrosvět krematoria, fungují jako zrcadlo Kopfrkinglovy mysli - Vedlejší postavy často fungují spíš jako prostředí nebo zrcadlo Kopfrkinglova myšlení, protože středem díla je hlavně **jeho vnitřní rozklad**. --- ## Klíčové scény (k zapamatování): 1. **ZOO – pavilón dravců** (úvod) – Kopfrkingl s Lakmé před klecí leoparda, kde se před 17 lety seznámili; už zde mluví o smrti jako „osvobození". Vrací se figura **růžolící dívky v černých šatech** a **hada** – obě postavy předznamenají hrůzu. 2. **Panoptikum madam Tussaud – Velké umírání čili Černá smrt v Praze 1680** – výlet rodiny mezi voskové figury moru, mučení, oběšeného pohodného. Předobraz krematoria a Kopfrkinglova „pohledu na svět". 3. **Restaurace U Stříbrného pouzdra / U Hroznýše** – Kopfrkingl najímá agenta **Strausse** pro „abonenty žehu" – ukazuje, jak obyčejně mluví o kremaci jako o pojišťovně. 4. **Návštěva u Reinkeových** – první systematická manipulace; Willi začne Kopfrkingla přesvědčovat o německé krvi. 5. **Box** (boxerský zápas) – Kopfrkingl bere Miliho na box, syn z toho má jen kamaráda; Willi vysvětluje německou terminologii úderů. Symbol „silného nového člověka" vs. slabý Mili. 6. **Slet německé strany / SS** – Kopfrkingl je nadšen z německé masy, definitivně přijímá ideologii. 7. **Vražda Lakmé v koupelně** – pod záminkou opravy ventilátoru jí hodí na krk smyčku, kopne do židle. Pak nahlásí jako sebevraždu Židovky. **Vraždí za zvuků árie Lucie di Lammermoor z rádia.** 8. **Vražda Miliho v krematoriu** – v sobotu odpoledne, kdy se nespaluje. Otevře rakev s SS-Sturmbannführerem Wagnerem, syna utluče **železnou tyčí**, vloží ho do rakve a v pondělí oba spálí za zvuků Wagnerova Parsifala a Beethovenovy Eroicy. 9. **U Boehrmanna** – nabídka šéfovat „plynovým žárovištím pro budoucnost" – Kopfrkingl přijímá, dostane Mercedes. 10. **Návštěva tibetského mnicha** (halucinace) – mnich oznamuje, že Kopfrkingl je nový dalajláma; přichází si pro něj, aby ho odvedl do Lhasy. 11. **Andělé v bílém** – sanitka odveze Kopfrkingla do blázince, ne do Tibetu; Zina přežije. 12. **Sanitní vlak, květen 1945** – Kopfrkingl vidí přeživší z koncentráků a věří, že je spasil. Komín krematoria pořád kouří. --- ## Kompozice a typ děsivosti / grotesky - **15 nečíslovaných kapitol**; děj je převážně **chronologický**, ale napětí nevzniká z akčních zvratů, nýbrž z toho, že čtenář sleduje, jak se nenápadně mění Kopfrkinglovo myšlení - Hrůza vyrůstá z **kontrastu formy a obsahu**: mluví laskavě, ale myslí vražedně („*Co abych tě, drahá, oběsil?*" – řekne s něžným úsměvem těsně před vraždou) - Dílo má prvky **grotesky a černé komedie**: chvílemi je Kopfrkingl až absurdní, jenže to není legrační, spíš čím dál děsivější - **Leitmotivy**: vracejí se opakovaně tytéž postavy (růžolící dívka v černém, tlustý mužík s motýlkem, žena v brýlích u piva, reklama na záclony „Josefa Broučková Hloubětín Kateřinská 7") – působí jak v hororovém snu, signál pro nadcházející hrůzu - Postupně se prolíná **realita a halucinace**, až se na konci rozpadne hranice mezi nimi (tibetský mnich, andělé v bílém) - Gradace směřuje od podivínství přes ideologickou manipulaci k vraždám a úplnému šílenství; struktura jako **sestup do pekla**. --- ## Jazykové prostředky: - **Er-forma** (3. os.), ale vyprávění je silně přimknuté ke Kopfrkinglovu pohledu na svět – tzv. **personální vypravěč** - Často se objevuje **polopřímá řeč**, takže do pásma vypravěče pronikají Kopfrkinglovy fráze a zvláštní slovník - Jazyk je většinou **spisovný a uhlazený, pedantský**, což působí až nepřirozeně a děsivě - Typické je **opakování stejných formulací, motivů, zdrobnělin a eufemismů** („nebeská", „něžná", „čarokrásná", „požehnaná", „abonent žehu", „svatá povinnost", „laskavá příroda") - Vraždu chápe jako **„záchranu před utrpením"** – jazyk humanity používá ke zločinu (eufemismus jako vražedná zbraň) - **Exotismy** – tibetská a indická terminologie („tulku", „rimpoče", „Kušog", „kyab su čivo") - **Cizí slova a německé výrazy** zesilují atmosféru doby a ideologického tlaku – Kopfrkingl cituje **norimberské zákony** německy (paragraf o „čtvrtečním Židovi" z 14. 11. 1935; *Abstammungsnachweis* pro SS) - **Operní a hudební motivy** – Lakmé (Delibes), Lucia di Lammermoor (Donizetti), Schubert (Nedokončená), Wagner (Parsifal), Beethoven (Eroica), Chopin - Jazyk tak přímo ukazuje, jak se zlo schovává za krásná slova, pořádek a zdánlivou slušnost. --- ## Mini-tahák: - Kopfrkingl je zaměstnanec (později ředitel) pražského krematoria, který považuje spalování mrtvých za vznešené a „očistné" – odkazuje se na **žlutou knihu o Tibetu** (Alexandra David-Néel) a buddhistické převtělování. - Žije s manželkou **Marií / Lakmé** a dětmi **Zinou** a **Milim**, navenek působí jako vzorný otec rodiny, abstinent a nekuřák. - Jeho přítel z mládí **Willi Reinke** (nacista) ho postupně získá pro nacistické myšlení a přesvědčí ho o německé krvi a nutnosti „očisty". - Kopfrkingl začne udávat Židy (dr. Bettelheim, Strauss) a nakonec za překážku považuje i vlastní rodinu, protože manželka je **napůl Židovka**. - **Oběsí Lakmé v koupelně** (předstírá sebevraždu) a v krematoriu **utluče tyčí syna Miliho**, jehož pak spálí v rakvi spolu s SS-Sturmbannführerem Wagnerem. - Stane se ředitelem krematoria a dostane nabídku stát se **šéfem vývoje plynových žárovišť** (= plynové komory). - Chce zabít i Zinu, ale dřív se úplně zhroutí do šílenství – myslí si, že je **dalajláma a spasitel světa**, navštíví ho tibetský mnich (halucinace) a sanitka ho odveze do blázince. - Po válce (květen 1945) se vrací sanitním vlakem a pořád věří, že lidstvo „spasil", když vidí přeživší z koncentráků. V tom je ta děsivá pointa. --- ### Autor, historický kontext, zasazení - česká próza **60. let** - druhá vlna literatury spojené s **2. světovou válkou** - psychologická próza, groteska, hororové prvky - silná **kritika nacismu, manipulace a maloměšťácké přizpůsobivosti** - Praha na konci 30. let slouží jako prostředí, kde se z běžného života nenápadně stává prostor strachu a kolaborace. --- ### Podobní autoři (téma, období): - **Ladislav Fuks – Pan Theodor Mundstock (1963)** – Fuksova prvotina, pražský Žid se psychicky připravuje na transport; zrcadlová situace ke Spalovači (Žid jako oběť vs. „árijec" jako pachatel) - **Arnošt Lustig** (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Dita Saxová, Démanty noci) – téma židovství, nacismus, holocaust, odlidštění člověka - **Jiří Weil** (Život s hvězdou, Na střeše je Mendelssohn) – protektorát, židovství, psychický tlak okupace - **Bohumil Hrabal – Ostře sledované vlaky** – válka, ale civilní/lyrický pohled - **Egon Hostovský** – psychologická próza, úzkost, ohrožení jedince, doba nesvobody - **Franz Kafka** (Proměna, Proces) – existenciální úzkost, odcizení, tísnivá atmosféra, pocit deformované reality - **George Orwell – 1984** – manipulace ideologií, proměna člověka pod tlakem totality - **Albert Camus – Cizinec** – existenciální napětí, absurdita, člověk v mezní situaci - **F. M. Dostojevskij – Zločin a trest** – psychologie vraha, sebeobelhávání ideologickou „vyšší pravdou" - **E. A. Poe** – psychologický horor, rozkládající se mysl, vypravěč-šílenec --- ## Co říct u zkoušení, když budeš chtít působit, že to fakt znáš: **Nejdůležitější na ději je tohle:** Kopfrkingl není od začátku jen „zlý člověk“. Je to podivín, který už má v sobě chorobný vztah ke smrti, k čistotě a k vlastní představě lidství. Nacismus mu ale dá **jazyk, ospravedlnění a cíl**. On pak nezačne vraždit proto, že by se změnil v nějakého řvoucího sadistu, ale právě naopak: vraždí dál jako uhlazený, zdvořilý a „rozumný“ člověk. To je na tom nejděsivější. Takže hlavní pointa není jen „spálil mrtvoly a zbláznil se“, jak si to lidi občas zmrší na úroveň plakátu do čekárny. Pointa je, že **obyčejný maloměšťák se nechá ideologií dovést k tomu, že zabije vlastní rodinu a ještě tomu říká dobro**. To je přesně ten druh literatury, co člověku připomene, že civilizace je často jen tenká tapeta přes sklep plný benzínu. ## Vlastní názor Spalovač mrtvol je pro mě nejnepříjemnější kniha z celého seznamu a paradoxně právě proto jedna z nejlepších. Kopfrkingl mě fascinoval hlavně tím, že nevypadá jako klasický padouch – je to ten typ uhlazeného pána, kterého byste klidně pustili sedět vedle sebe v tramvaji, a přitom mu v hlavě jede mašinka, ze které jde mráz. Co mě naopak trochu vyčerpávalo, byly ty pořád dokola opakované zdrobněliny a uhlazená mluva, ale po chvíli jsem pochopil, že je to záměr a že právě v té zdvořilosti je celá hrůza ukrytá. Hlavní pointou je pro mě varování, že banalita zla není fráze z učebnice, ale fakt – fašounský maloměšťák s mesiášským komplexem může být klidně tvůj soused, kolega v kanclu nebo někdo, koho potkáváš každé ráno v MHD. Po roce 2025, kdy se v Evropě i v USA zase normalizuje řeč o „očistě", „národu" a „pořádku" a kdy populistické strany získávají hlasy přesně na tomhle slovníku, mi přijde Fuks aktuální až nepříjemně. ## Mezilitarální paralely (přes maturitní seznam) - **1984 (Orwell)** – obě díla ukazují totální rozpad osobnosti pod tlakem totality, ale **fokus mají opačný**. Orwell zkoumá hrůzu **soukolí systému z makro pohledu** (dohled, novomluva, paměťové díry); Winstona musí systém zlomit zvenčí v Místnosti 101. Fuks naproti tomu sleduje **infekci zla uvnitř jednotlivce**: Kopfrkingl nacistické lži **dobrovolně nasaje s radostí**, protože mu dají pocit, že je výjimečný spasitel. Výsledek je v obou případech stejný: člověk věří absurdní lži a považuje ji za absolutní dobro. - **Obraz Doriana Graye (Wilde)** – stejný motiv **zrůdy za dokonalou maskou**. Dorian je navenek anděl, miláček společnosti, zatímco jeho duše hnije hříchy a mrtvolami. Kopfrkingl je „jemný, milý člověk, abstinent a nekuřák", mluví kultivovaně a tváří se jako vzorný otec – a přitom je to chladnokrevný rodinný vrah. Obě díla geniálně boří mýtus, že padouch musí vypadat jako monstrum. - **Proměna (Kafka)** – Řehoř Samsa se promění ve hmyz fyzicky a okolí ho odmítne. Kopfrkingl se promění **vnitřně** (z měšťáka v nacistu/vraha), ale navenek působí stejně uhlazeně – Fuks v jistém smyslu **otáčí kafkovskou proměnu naruby**: zrůdou je ten, kdo si zachová nepoškozený zevnějšek. - **Zločin a trest (Dostojevskij)** – Raskolnikov si vraždu ospravedlňuje teorií „výjimečného člověka", který smí pro vyšší cíl zabíjet. Kopfrkingl má svou vlastní zvrácenou teorii „spásy skrze kremaci" + nacistickou ideologii. Klíčový rozdíl: Raskolnikov se nakonec **kaje a uznává vinu**, kdežto Kopfrkingl si **až do konce myslí, že je spasitel** – Fuks je tedy ještě beznadějnější. - **Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (Lustig)** – jiná strana téhož zrcadla: holocaust z pohledu oběti (mladé Židovky), s tematikou klamu a manipulace (esesák Brenske Židům lže o „výměně"). Fuks ukazuje **pachatele zevnitř**, Lustig **oběť zevnitř**. - **Pan Theodor Mundstock (Fuks)** – Fuksův vlastní „opačný pól" Spalovače. Mundstock je Žid, který si **psychologicky nacvičuje transport**, aby ho přežil; rozkládá ho strach, ne ideologie. Stejná fuksovská psychologická drobnokresba, jen z opačné strany.